Zita - Autism Story

Zlatá včela. Zitul získala v tuhé konkurenci krásné 4. místo a postupuje do celostátního včelařského kola:-)  Děkujeme nesmírně skvělým pedagogům z @svc_luzanky!!!  

Katastrofický deníček, středa. Původně jsem chtěla všechny varovat, že se blíží květen, měsíc školitelů na útěku. Ale vyvstaly nové, urgentnější problémy. S Jindřichem jsem totiž onemocněli akutní exacerbací sazenicové horečky. Ano, sazenicová horečka. Závažné, chronické onemocnění, kterým se jednou nakazíte a už nikdy se ho nezbavíte. Začíná to nenápadně. Koupíte si jednu sazenici. Tu zasadíte a ona vyroste. Pocítíte nutkání příště koupit sazenic více... a už jedete na smutné trajektorii těžké sazenicové horečky. Stojíme s Jindrou na Zelném trhu a Jindráček se třese na malou bílou lobelku. Mami, tu musíme koupit!!! Musíme musíme musíme. Mami, to je tak krásná kytička!!! Ráda bych synkovi něco hezkého odpověděla, ale můj mozek plně zaměstnává košatá sazenice máty. Mami, koupíme mátu a koupíme lobelku! Koupíme všechno!!! Mami a hned pojedeme na zahradu a budeme sázet! Ano. Jindra má pravdu. Budeme divoce sázet. Budeme divoce sázet a vášnivě zalévat a napjatě sledovat, co ze sazenic vyro

  Katastrofický deníček, den sto šedesát šest. Každej má tu startovací čáru někde jinde. Zitul ji měla o pár kilometrů zpátky proti směru soutěže. Když jiné děti stejného věku recitovaly básničky, Zitul znala asi 10 slov, která používala nepřiléhavě. Když si jiné deti ve skolce sdělovaly svoje složité názory, Zitul je mlčky pozorovala a nedokázala říct, že má hlad či žízeň, nebo že ji něco bolí. V pěti a půl letech poprvé řekla ve školce "já Zita". V šesti mluvila jednoduchými větami a česky jsem ji vytrvale učila z aplikací "čeština pro cizince". Ale Zitul ráda čte. Ráda se dozvídá. Nejdřív četla encyklopedie. Pak začala číst beletrii. Přečetla opravdu mnoho knih a určitě ještě přečte. Zitul vytrvale běžela a běží po směru toho životního závodu. Ostatní už dohnala. A běží dal. Svým tempem. Dnes se stala úspěšnou řešitelkou okresního kola olympiády v ČESKÉM jazyce. Pochvalu dostala za SLOH. Zitín. Sloh. Ano. Dite, kterému do 7 let dělalo zásadní problém postavit vět

Katastroficko-sarkastický deníček, den sto šedesát jedna. Dnes jsem usoudila, že budu s dětmi odpočívat. Vypadalo to asi takto. Ráno jsem se kolem sedmé vzbudila jakou noční můrou, na kterou zabírá pouze kafe. Šla jsem si tedy do kuchyně udělat ranní kávičku, přičemž po cestě jsem potkala Jindřicha, který mi tvrdil, že jde do kuchyně udělat párky. Udělali jsme tedy společně párky a vajíčka a chvíli si zafilozofovali o zdravé výživě. Oblékli jsme se a vypravili se na první historickou brigádu komunitní zahrady v Medlánkách, na které se spolupodílí náš výzkumný tým! Na brigádě se zejména Jindřichovi velice líbilo, neboť mohl stříhat větve, a lidi na něho byli hodní a velice hezky ho chválili. Zitul už tak nadšená nebyla, ale přece jen jsme se pár hodin zdrželi. Pak už byla Zitul fakt hodně otrávená, takže jsem Jindřichovi vytrhla z ruky zahradnické náčiní a vyrazili jsme zpět.   Bohužel, po cestě se nachází Technické muzeum. Děti mne přesvědčily, že se tam na chvilinku zastavíme. Na chvi

 Katastrofický deníček, den sto čtyřicet čtyři. Z cyklu "hovory se synem na dřeň". J: Mami, kluci na plavání mi říkali, že chlapi nepláčou." Já: hm...a co si o tom myslíš Ty? J: Přijde mi to divný. Chlapi jsou taky lidi, že jo. Proč by holky mohly brečet a kluci nemohli? Já: Taky myslím, že i velcí chlapi můžou brečet. J: A kdy třeba pláčou ti chlapi, mami? Víš to? Já: No...když jim přijde něco smutný...hodně... J: Aha aha. Takže třeba když nějaký voják zastřelí dítě? Tak ten chlap, když to vidí, tak může plakat....že jo? Já: Když někdo zastřelí dítě, tak můžou plakat úplně všichni... J: Aha aha! Takže může brečet ale i ten voják, co ho zastřelil? Já: To asi nedokážu říct. Žádný voják nesmí zastřelit dítě. Ale děje se to. Bohužel. A je to úplně špatně. Strašně moc mne mrzí, že se to děje. A neumím to vyřešit. J: Mami, já bych asi nechtěl být voják, co zastřelí dítě. To bych jenom strašně brečel a brečel...když už bych byl teda voják a musel bych střílet, tak aspoň do jin

  Pandemicko-apokalyptický deníček, den sto třicet jedna. Mluvím s nějakou paní po telefonu, že je něco nutný zařídit pro nějaké ukrajinské lidi a paní říká: "To víte, já tomu nepomůžu, já jsem JENOM úřednice". A já říkám: "Ale naopak, vy jste TA ÚŘEDNICE! Člověk, co má razítko. Člověk, co zná procesy! Vy jste strašně důležitej člověk!". Paní se trochu potěší a říká: "Ale víte co, já nejsem ani doktor, ani nejsem hrdinka, abych někam jezdila na hranice, já jsem vobyčejnej člověk...." A já říkám, žádnej člověk není obyčejnej. Každej člověk něco umí. Někdo umí operovat mozek, někdo rozumí krizovému managementu, někdo dělá skvělou komunitní podporu, někdo zná lidi a domluví lidi, někdo uklidní lidi, někdo napíše dokument, co by se mělo psychologicky, někdo uvaří, někdo shání pracovní místa pro ukrajinský lidi, někdo posbírá hračky a doveze je dětem, někdo děti pediatricky vyšetří, někdo nakoupí, někdo zahraje děckám divadlo, někdo vzdělává lidi, co pomáhají,

Dovolím si sdílet dle mého názoru vynikající materiál FSS MU s doporučením pro MŠ. Vynikajici práce dr. Masopustové a jejího týmu. https://psych.fss.muni.cz/ukrajina/doporuceni/materska-skolka

A tady avizovaný podcast.  Těžká témata, těžká doba.  https://www.youtube.com/watch?v=xdB3ceo8lqU

Pandemický deníček, den sto dvacet sedm. Nebo osm. Kdo ví. Koukám na Jindřicha, který očekává kvalitní geopolitickou debatu.   Ano, pod vlivem našeho podcastu se Zuzkou Masopustovou jsem prohloubila naše diskuze s Jindrou o geopolitické situaci. Je to náročné. Kupříkladu vysvětlit šestiletému dítěti, co je EU a NATO se mi moc nedaří. Každopádně vyvstávají nejrůznější otázky. Jindra: Mami, a proč teda ty Ukrajince do toho NATO nevezmou teď hned? Jako stejně je jasný, že jim chtějí ti Rusové ubližovat... tak by do toho NATO mohli vzít teď hned, aby byli hnedka ochránění, ne? Well... Další otázkou je nuklární holokaust, aneb vyhlazení lidstva nukleárními zbraněmi. Jindřich: Mami, a kolik má Anglie jaderných střel? A kolik má USA? A kolik Rusko? Já: No, víš... ono není asi dobré, aby se vůbec nějaké jaderné střely použily. Jindra: Aha. A kolik jich je potřeba na zničení lidstva? Well.... Jindřich: Mami, a když je ten prezident Ukrajiny takovej statečnej, nezabijou ho, že ne? Protože kdyb

A tady příšerky...

Autolockdown, den 101. Z poněkud uvolněných mravů našeho autolockdownu ze začátku ledna jsme ustoupili do opravdického, nefalšovaného autolockdownu.  Ze školy volali, ať tam Zitul nechodí, že většina učitelů je nemocná.  Zitul tedy sedí doma a věnuje se kromě občasnému vypracování úkolu především modelování v 3D programech. Generuje příšerky různého stupně děsivosti a já si je konečně nechám vytisknout na tričko a na hrnek a na batoh.  Velice zajímavý zážitek má ovšem ze včerejška.  Zitul za mnou spontánně přišla, že chce JÍT NA PROCHÁZKU.  Když chce jít pubertální dítko, které se obvykle přemísťuje pouze z gauče k televizi a zpět, na procházku s rodičem, věstí to obvykle nějakou katastrofu v běhu.  Vyrazily jsme tedy na krátkou procházku, jen samy dvě.  K mému překvapení se nic strašného nedělo, Zitul mi chtěla pouze zarecitovat nějaké ty oblíbené stránky ze své bible. Ano, mám na mysli knihu Chování od Roberta Sapolského.  Robertu Sapolskému nelze než poděkovat za kvalitní argumenty

Myslím, že izolace podporuje kreativitu, doopravdy. Jindřicha bolí bříško a neustále mi tvrdí, že je nemocen, což se mi moc nezdá, ale možná nemocen je, co já vím. Každopádně odysea pokračuje.Ale zpět ke kreativitě. Po dvou letech téměř permanentní přítomnosti Jindřicha v mém osobním prostoru jsem vyčerpala všechny možnosti, jak to děcko zabavit.  Vzdělávací programy pro PC, logopedické online aplikace, divadelní představení online, dětské koncerty online, deskové hry.    I'm done. Finished.   Totally, utterly.   Nemohu pokračovat, nejde to, není to možné.   Proto jsem se rozhodla Jindřicha zabavit tvorbou.   Svou či jeho. To je jedno.   Ze zkušenosti, to funguje nejlépe.   Usuzuju, že Jindřich potřebuje velké úkoly, jinak se cítí nedostatečně oceněn a vytížen.   Proto dostal za úkol napsat knihu o křečcích příbězích.   Zatím vzniká ve formě komiksu, jak jste jistě zaregistrovali.   Ale Jindřich dokáže kreslit tak dvě hodiny a pak už je z toho otráven a chce další zábavu.   Proto j

Sedíme u oběda. Maminko, zahrajeme si takovou hru, žeano?, říká Jindra.   Jindra zbožňuje nejrůznější společenské hry, protože společenská hra znamená, že to děláte ve společnosti, tedy s jinými lidmi, tedy nejste sám, což Jindra nesnáší nejvíc na světě.   Jelikož nikdo už není ochoten hrát ani na hádání vynálezců, ani slovní fotbal, ani poker face, ani nic jiného, Jindra přichází s vlastní společenskou hrou.    Jmenuje se "Představ si démona".    Hraje se asi takto. Nejdřív popíšete démona. Démon je tak a tak vysoký, tak a tak široký, má nebo nemá srst nebo peří nebo kůži jako ještěrka, má nebo nemá drápy. Pak řeknete počet hlav. Třeba: mám démona, já vysoký, má ještěrčí kůži a hrozné pařáty a čtyři hlavy. Poté dosadíte čtyřem hlavám nějaké hlášky. Dozvíte se spoustu věcí! Zde příkladná hra. Maminko, myslím démona. Má křeččí srst a dlouhé nohy a pařáty jako ruce porostlé ještěrčí kůží. A má čtyři hlavy. První hlava říká: NECH MNE JINDRO NA POKOJI A TAKY NEBUDU UKLÍZET, NEJSE

Autolockdown, den osmdesát jedna. Stojím s Jindrou na hodině houslí a pozoruju, jak Jindřich pokládá své malé šikovné prstíky na strunu A. A hlavou mi divoce víří úvahy o úloze drillu ve výuce. Výuce čehokoliv. Můj názor na drill je zásadním způsobem ovlivněn mými prarodiči, kteří tuto techniku vzdělávání milovali. Protože tuto techniku používali podle mne dosti užitečně, nesdílím všeobecně rozšířený odpor.   Ano, já vím, co namítnete. Něco drillovat není dvakrát zábava. Drill je nuda. Týrání dětí. Škola hrou. Jenže. Jenže já v drillu už jako dítě našla zvláštní zalíbení. Velice dobře si to pamatuju. Když má vyučovací hodina naprosto jasnou strukturu, dá se z toho odvodit velice zvláštní druh uspokojení. Koukám na Jindřicha, který je natěšen, protože VÍ, že nyní je CHVÍLE NA PIZZICATO. Ví, co přijde. Má oblíbené části drillu. Méně oblíbené části drillu. A cítí se bezpečně, protože všechno je předvídatelný. Protože se to furt opakuje. Nácvik čehokoli do úrovně profesionality vyžaduje ne