Přeskočit na hlavní obsah

Googolplex

Dovolená, den dvanáctý. Jindra ochořel, což kvituje s naprostým povděkem, protože může stále a nezpochybnitelně být se mnou. Ráno mi oznámil, jak jsou nemoci super, protože můžete ležet v postýlce, pít kakao a máte matku zcela a úplně pro sebe. Krása. Prý se nechce uzdravit, respektive na uzdravení neshledává nic motivujícího a bude si takhle marodit celé léto, aby se navíc nemuselo do školky. Koukám na to kašlající mrně, které si vesele mezi záchvaty kašle staví paňduláky z lega, pozoruju ho, jak to s tou nemocí bude, je totiž sochařské sympozium v Lužánkách a já tam OPRAVDU chci jít. Jindra ovšem vesele kašle a staví dál paňduláky a sochařské sympozium ho zajímá pouze potud, pokud by tam mohl jít taky a vytvářet divoké sochy za mého intenzivního tesání. Hlavou mi divoce krouží takové ty poučky, že dítě je nejšťastnější, když má šťastnou matku. Přátelé. Nebudeme přece naivní. Dítě je nejšťastnější, když je ve stimulujícím prostředí s výrazně angažovaným rodičem a dalšími členy rodiny, ale tipuju, že Jindrovi teď hlavně záleží na pořádném kakau a čajíku z fenyklu a pořádné porci mazlení, nikoli na mém štěstí. Aby mne řádně namotivoval k pobytu na pohovce pod dekou, přináší Jindra jakou dětskou knihu o kvantové fyzice. Prohlížíme si to a snažíme se oba pochopit fotoelektrický jev, což Jindra uzavírá tím, že fialové světlo jsou vlny a částice a červené světlo jsou vlny a částice, tak čím se to mami proboha liší??? Když jsou to všechno vlny a částice. Snažím se mu vysvětlit, že asi bude rozdíl v energii těch částic, ale to je dost komplikované vysvětlit někomu, kdo neví, co je vlastně energie, takže to vzdávám a jdu si udělat kávu. Jindra pokračuje v rozpravě tím, že ho zajímá, kolik je v jeho těle atomů. Říkám, že asi docela hodně. Vlastně opravdu hodně. Jindra se ptá, zda je ve člověkovi 68 atomů. Ano, je to víc, jak 68 atomů, dodávám. A je to víc než sto milionů atomů? Ano, je to víc než sto milionů atomů. Jindra se zamýšlí. A je to víc než sto googolplexů, mami? Mami, Zita mi říkala, že googolplex je víc než sto milionů. Zita mi říkala, že googol je hodně a googolplex je ještě víc. Snažím se nějak rychle dobrat definici googolplexu, pro pozorného čtenáře, je to deset na googol, abych nevypadala před svým pětiletým synkem jako úplné máslo. Ale doopravdy nedokážu říct, jestli je v těle googolplex atomů. Netuším. Půjdu si udělat další kávu, odvádím pozornost. A Jindráček nadšeně běží za mnou, že bude počítat kávová zrníčka z mleté kávy, až jich bude googolplex.

Komentáře

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...