Přeskočit na hlavní obsah

Velké prádlo

Postlockdown, den padesát šest. Myslím. Pojďme si teď upřímně říct, co lockdown provedl s našimi dětmi. Třeba Zitul. Během lockdownu se naučila pracovat v těch svých grafických prostředích a pak si přes grafická prostředí našla kámošku a teď si programují obě figurky. Strašné. Kdyby nedošlo k lockdownu, toto by se nestalo, a Zitul mohla osaměle sedět sama v lavici a koukat před sebe. Nebo Jindřich. Po skončení lockdownu se Jindra ve školce nakazil nějakým kašlíkem a je již druhý týden je doma, takže po oficiálním lockdownu přišel náš pokračující individuální rodinný lockdown. Kašlík si přitom Jindřich udržuje přesně na té hladince, aby nemohl do školky (kdyby zakašlal, tak ho prostě vrátí), ale aby mu to nebránilo v ničem dalším, neboť čilý je jako ďas. Testy má negativní. Jindra je naprosto ztracená generace, protože dnes během ranního hovoru s kolegy, kdy jsem opravdu moc nedávala pozor, co dělá, zalezl do kuchyně. Tam zcela samostatně a bez pobídky vytáhl prádlo z pračky, dal ho do sušičky, zapnul sušičku, plus vzal prádlo, které bylo nachystané na praní, dal k němu správnou tabletu, dal prádlo do pračky, pračku zavřel a na správnou teplotu pustil. Dokonce detekoval, že to bylo ložní prádlo, a vypral to na 60. Z toho je vidět, že je to naprosto ztracené dítě. Vzniklé škody již nikdo nenahradí. Kde by mohl být, kdyby nebyl lockdown, kdy jsem mu pravidelně ukazovala, jak se naše domácí spotřebiče obsluhují. Mohl by být veselým šťastným dítětem, které si nadšeně kalí na tabletu a nevnímá okolí. Takto je to ztracený jedinec, který radostně uklízí, občas u toho zakašle a snaží se být užitečný. Hrozné. PS. Tímto nijak nezpochybňuju, jak devastující lockdown pro některé z nás byl. Zpochybňuji pouze výroky o ztracené generaci. Uvědomuji si, že existuje rozsáhlá skupina dětí, které potřebují masivní podporu a kterým lockdown vůbec neprospěl. Ale existují i děti, které z něj určitým způsobem mohou profitovat. Nic není černobílé.

Komentáře

  1. Skvělé! Taky ty řeči o ztracené generaci nemám ráda. Přece i ty děti, které teď potřebují masivní podporu, nemusí být rovnou ztracené. Trochu mi to zavání alibismem.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...