Přeskočit na hlavní obsah

Sapolsky

Zitul se aktuálně zabývá neurovědami. Ale není to takové to povrchní zabývání, takové to "tohle je zajímavé". Ne. Zitul to bere od podlahy, jako vše. Za svoje kapesné si nakoupila různé bichle, například klidu Chování od Roberta Sapolského, a nyní mne různě seznamuje s tím, co se tam dozvěděla. Taky včera dorazila kniha Descartesův omyl, již ji máme a děkujeme Ilja Martisovits!!! Při snídani jsem se tedy kupříkladu dozvěděla, že nejvíce Zitul zajímají emoce, respektive jak ty emoce vznikají a k čemu slouží. Ale že ji hlavně zajímá vliv emocí na kognici obecně. Také jsem se dozvěděla, že je mi Zitul vděčná, že nemusí své emoce potlačovat. Prý když potlačuje emoce, nemůže se rozhodovat. Prostě rozhodovací paralýza. To mne potěšilo, že se Zitul necítí emocionálně utlačovaná. Tak koukám na tu žábu, jak jí rohlík a filozofuje tu o vlivu emocí na rozhodovací procesy a je to dost hodně zábavné. Zitul dodává, prý když se hodně rozčílím, tak se pak budu špatně rozhodovat. Takže se nemám rozčilovat. Není nad to, když svého rodiče pubertální potomek začne hlubinně analyzovat:-)

Komentáře

  1. Určitý čas děti vychováváme - a pak se to obrátí. Mám to za sebou.

    OdpovědětVymazat
  2. Výběr Sapolského chválím! Vynikající kniha, dopřála jsem si ji o loňských prázdninách a úplně chápu Zitino nadšení a její touhu nově nabyté poznatky sdílet. Měla jsem to úplně stejně! No jo, ale mě bude brzy 50...., a taky jsem ve svém okolí nalezla jen málo ochotných posluchačů, kteří by byli ochotni radovat se se mnou. To je přece ale skvělý, že má Zita doma takový vědecký/kulturní background. Mě se pak ještě hodně líbily Molekuly emocí od Candace B. Pert, takže si dovolím doporučit...
    Mějte se krásně a užívejte léta,
    zdraví Vaše čtenářka Monika

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...