Zita - Autism Story

Já si prostě nevšimla, jak hrozně rychle Zitul vyrostla... Jo a má samý. I přes lockdowny a covidy. Jsem na ni moc hrdá.

Zitul se aktuálně zabývá neurovědami. Ale není to takové to povrchní zabývání, takové to "tohle je zajímavé". Ne. Zitul to bere od podlahy, jako vše. Za svoje kapesné si nakoupila různé bichle, například klidu Chování od Roberta Sapolského, a nyní mne různě seznamuje s tím, co se tam dozvěděla. Taky včera dorazila kniha Descartesův omyl, již ji máme a děkujeme Ilja Martisovits!!! Při snídani jsem se tedy kupříkladu dozvěděla, že nejvíce Zitul zajímají emoce, respektive jak ty emoce vznikají a k čemu slouží. Ale že ji hlavně zajímá vliv emocí na kognici obecně. Také jsem se dozvěděla, že je mi Zitul vděčná, že nemusí své emoce potlačovat. Prý když potlačuje emoce, nemůže se rozhodovat. Prostě rozhodovací paralýza. To mne potěšilo, že se Zitul necítí emocionálně utlačovaná. Tak koukám na tu žábu, jak jí rohlík a filozofuje tu o vlivu emocí na rozhodovací procesy a je to dost hodně zábavné. Zitul dodává, prý když se hodně rozčílím, tak se pak budu špatně

Zitul šije. Tedy... šijeme obě. Před pár lety jsem pojala nápad, že budu chodit do šití a přišlo mi nějak dobrý tam chodit se Zitul. Dnes byla Zitul poprvé na šití sama. A donesla si dohotovené mušelínové šaty, které si na kurzu ušila. A jsou krásné! Zitul září oči, protože ta radost, když si něco vyrobíte, ta je prostě velká. Dobře ji znám. Mami, tyhle šaty si vezmu, až bude vysvědčení. Koukám na nic a mám obrovskou, nezpochybnitelnou a neotřesitelnou radost...

Myslím, že se obecně hrozně přeceňuje, aby lidi ve vztahu byli povahově komplementární anebo ještě lépe podobní. Komplementarita či ještě podobnost temperamentů a vlastností je, podle mého názoru, jednak nejistě definovatelná a jednak špatně dosažitelná. Navíc, když se dáte dohromady s někým, jako jste vy, přijdete o spoustu zábavy. Například u nás. Kdybych bydlela s osobou podobného smýšlení jako já, asi bychom již v minulosti dávno zahynuli pod nánosem hutního skla, pokojových rostlin, jiných sazenic, porcelánových servisů a zajímavých koberců. Jedeme tramvají a můj muž vypadá zamyšlen. Čeho se obáváš, říkám. Neobávám se, odpovídá. Neobávám se, jenom přemýšlím, co přijde, dodává. Co koupíš nebo dále uspořádáš, toho se trochu obávám. Hezky se na něj usmívám a snažím se vypadat povzbudivě. To je v pořádku, nic se nechystá!, ujišťuju ho. Honza nevypadá, že by mi to věřil. Zamyslí se a říká, aby se to trochu odlehčilo, a co je v tom balíku tady? Sazenice, odpovídám.

Postlockdown, den padesát šest. Myslím. Pojďme si teď upřímně říct, co lockdown provedl s našimi dětmi. Třeba Zitul. Během lockdownu se naučila pracovat v těch svých grafických prostředích a pak si přes grafická prostředí našla kámošku a teď si programují obě figurky. Strašné. Kdyby nedošlo k lockdownu, toto by se nestalo, a Zitul mohla osaměle sedět sama v lavici a koukat před sebe. Nebo Jindřich. Po skončení lockdownu se Jindra ve školce nakazil nějakým kašlíkem a je již druhý týden je doma, takže po oficiálním lockdownu přišel náš pokračující individuální rodinný lockdown. Kašlík si přitom Jindřich udržuje přesně na té hladince, aby nemohl do školky (kdyby zakašlal, tak ho prostě vrátí), ale aby mu to nebránilo v ničem dalším, neboť čilý je jako ďas. Testy má negativní. Jindra je naprosto ztracená generace, protože dnes během ranního hovoru s kolegy, kdy jsem opravdu moc nedávala pozor, co dělá, zalezl do kuchyně. Tam zcela samostatně a bez pobídky vytáhl prádlo