Přeskočit na hlavní obsah

Očko

Postlockdown, den sto dvacet čtyři. Dneska je pro mne velký, významný den, protože dnes jsem obdržela svou první dávku vakcíny. Řekla bych vám - běžte se očkovat, ať nedostanete covid a neumřete anebo neležíte jak placka na ECMO měsíc. Ale chápu, že část lidí prostě na ECMO asi chce a prostě covid dostat jim až tolik nevadí. Proto říkám - běžte se očkovat, ať zažijete vakcinační centrum na brněnském výstavišti! To je totiž víc než prevence covidu. To je zážitek, kterej musíš mít, kterej si musíš přidat do klíčových životních zážitků. Vstupuju do vakcinačního centra se zprávou v ruce, kdo mne znáte, víte, no prostě v mírně vyděšeném stavu procházím dál. A strhává mne jakési nadšení. Ti lidi tady. Organizace. Je to dokonalé. Logisticky dokonalý proces. Od vstupu do budovy u tramvaje ke vpichu jehly to bylo 8 minut. 8. Nikdo neporušil žádný proces a nic neopomněl. Žádné zkratky. Vše dle plánu. To mám ráda! A fakt 8 minut. Měřila jsem si to na stopkách. Uvnitř mluvím s několika dobrovolníky, potom s policistou, pak s lékařem. Pak dostávám zelenou a pokračuju do očkovací oblasti, před kterou je koordinátor, asi tak 60-70 let, který zjevně detekuje, že jsem trochu pobledlá a říká "no paní, vy jste zdravá!!! Vy jste krev a mlíko! Dyť to vidím, vy alergik nejste. Vám určitě nikdy nic nebylo! Takže tamhle!". Což je pravda, alergik nejsem. Přemýšlím, kdy mi naposledy někdo ve zdravotnickém systému řekl, že jsem zdravá a že mi nikdy nic nebylo, asi nikdy, mé zdraví je dosti chatrné a lepší už to nebude, a ta slova působí jako balzám. Uklidněna sedám na lavičku, přijíždí sestry, zcela bezbolestně očkují. Mezitím přichází koordinátorka Lucka, která skvělou angličtinou pánovi vedle mne vysvětluje instrukce, neb je to cizinec. Pán je zjevně dosti překvapen úrovní angličtiny Lucky a vypadá uklidněn. Panuje zde jakési nadšení a to nadšení je nakažlivé a já se ráda nechávám nakazit. Beru si kartičku a vyrážím domů. Tohle musíš zažít. Organizaci, soudržnost, účinnost a kvalitu procesů. Cítím vděčnost, že někde v systému na mne ta první dávka Pfizeru čekala. Cítím radost. A děkuju všem, těm, kdo pečlivě indikují, kdo vypisují pacientům zprávy na očkování a taky je mírně popohánějí (Jan Novák!), kdo koordinují (Milan Mikin Appel), těm, kteří si vyhráli tady s těmi procesy, kteří to otestovali, zkusili, spoustě lidí, kteří tu dnes byli a jejichž jméno neznám i těm, kteří tu nebyli a přispěli jinak. Díky.

Komentáře

  1. Mám úplně stejné pocity a hodnocení. Zdravotnictví na jedničku s hvězdičkou! V Brně!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, ano, na očkování na výstaviště jsem dvakrát doprovázela mamku a obě jsme byly nadšené z organizace a příjemných lidí, tohle se Brnu fakt povedlo ! Až na mě dojde řada, jdu tam taky.....

    OdpovědětVymazat
  3. Já zažila podobnou euforii v jednom z očkovacích center, které patří Slezské nemocnici v Opavě. Bylo to super. Já už teda mám 3 týdny v sobě svůj první Pfizer, ale zkušenost obdobná. Šla jsem s kódem "chronický pacient 1. kategorie" a se zprávou, kterou jsem musela potvrdit oprávněnost přednostního očkování. Paní doktorka si tu zprávu poctivě přečetla, ovšem ne proto, že by mi nevěřila, ale proto, aby mi vysvětlila, jaké všechny situace mohou nastat, co v jaké situaci dělat, na koho a kam se obrátit. Celou dobu s úsměvem jak u paní doktorky, tak u sestřičky. Celé to bylo takové pozitivní, příjemné, připomínalo mi to semknutí z loňska, kdy ještě všichni chtěli všechno zvládnout.

    OdpovědětVymazat
  4. Ono se rekne "dejte se ockovat", jenze pri mem veku a zdravotnim stavu na mne vyzbyde vakcina nekdy tak pristi rok touhle dobou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíte, já si taky pořád připadala mladá, a ejhle, zřejmě už příští týden se budu moct zaregistrovat (41 let, jinak naštěstí žádná jiná indikace). Bohužel jsem si to přeložila tak, že o očkování není až takový zájem, takže z každé věkové skupiny bodnou pár desítek tisíc a už se můžou hlásit mladší.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...