Přeskočit na hlavní obsah

Brambora

Postlockdown, den 40. Jako dítě jsem trávívala celé prázdniny u babičky a dědečka ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. O dědečkovi jsem tu už psala, o babičce méně. Babička byla bytost velmi energická, praktická, s neutuchající energií. V létě mne vždy v sobotu vyvlékla ráno z postele a šlo se na trh, což znamenalo dojet z Malenovic do středu Zlína v brzkou ranní hodinu. Pamatuju si ty trolejbusy, jak tam jezdily, staré šedesátkové oblé trolejbusy s pohodlnými sedadly. Babička výlety na trh pojímala jako velice důležitou událost, chodila po trhu sem a tam, trvalo to sto hodin, babička koukala na brambory, sahala na brambory, čuchala k bramborám, pak je zas vrátila a šla na druhý konec trhu a celý postup se opakoval tak dlouho, až babička našla správné brambory. Totéž se pak opakovalo v přilehlém řeznictví s masem. Totéž se zeleninou na trhu. Trvalo to strašně dlouho a babička mne u toho poučovala, jak vypadá ŠPATNÁ BRAMBORA a ujišťovala se, že si to budu pamatovat. Teprve mnohem později mi došlo, že to, co babička předváděla na trhu, nebyla žádná arogance bohatství ani snobství, ale hluboká hrdost prastarého sedláckého rodu, sahajícího minimálně do 15 století, žijícího 500 let na jednom jediném gruntě. Babička by prostě zkažené maso a brambory nejedla, byla v tom arogance pěstitelů, kteří poznají, co se dává prasatům. Arogance bohatých a hrdých sedláků, kteří za komunismu přišli naprosto o všechno. Ale kteří nahnilý brambory pro prasata jíst nebudou. Prostě ne. Střih. Uplynulo pouhých třicet let. Stojím na Zelném trhu a pubertální osobě s očima vsloup vysvětluju, že TOTO JE ŠPATNÁ BRAMBORA, tyto brambory NEKUPUJEME, kupujeme TYTO brambory. Je to hluboce zakořeněno. Zitul si zjevně toužebně přeje, aby bramborová instruktáž již skončila, nevidí mezi bramborama žádným rozdíl, tak jako já, chce si kreslit figurky ve 3D. Je to všechno stejný, všechno se vrací v kruzích. Nejzajímavější je, že provádění těchto instruktáží mne naplňuje hlubokým pocitem uspokojení, tak je to správně, děcka se musí naučit poznat, co je dobrý a špatný jídlo. Myslím, že babička to měla stejně. I když mi teda značně zkomplikovala život, protože standardy kvality potravin mám celoživotně díky ní jinde než většina české populace. Posílám Zitul do řeznictví vybrat maso. Aby se to naučila. Stojím před řeznictvím a Zitul nese dobrý maso. Mám radost. Neseme domů košíky s nákupem z trhu, všechno to krásně voní a já myslím na babičku.

Komentáře

  1. Milá Julie, díky za tip! Vybírám takhle třeba rajčata, bylinky, jahody, kontroluji občasné uzeniny. I když mě to bohužel nikdo neučil. Tu bramborou instruktáž bych také potřebovala. :) A kdyby se více lidí v ČR zajímalo o kvalitu potravin, které jedí, tak bychom ji tu možná měli i lepší. Zdravím z Prahy, Alice

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...