Zita - Autism Story

Lockdown, den 165. Stojím v zahrádkářské kolonii Kraví hora II a bavím se s paní na vedlejší zahrádce.  Intenzivně řešíme naléhavou otázku slimáků a dýní, které ti slimáci sežerou.  Přichází Jindra a dodává, že nyní pěstujeme sazenice a že opravdu uděláme, co půjde, aby to ti slimáci nezežrali.  Tváří se velmi zkušeně a pak dodává, že meruňky loni pomrzly, ale letos ještě nevíme, možná to dopadne.  Je to velice srandovní, takovej malej pětiletej mužíček, kterak konverzuje o počasí, slimácích a meruňkách.  Pak se Jindra odpojí, vezme si plonkovní fošny z domku a začne cosi stavět, načež mi oznámí, že je to vinohrad.  Koukám na to pětiletý dítě, jak se lopotí s těma fošnama, a najednou jak by mi to probliklo a vidím dospělýho chlapa, jak staví vinohrad.  Vzhledem k tomu, co ukazuje Jindrův růstový graf konzistentně již od jeho prenatálního období, vidím dvoumetrový chlapisko, které kope a staví.  A říkám si, tohle je přece taky smysl těchto zahrad.  Dát ten časný imprinting. 

Jaro je tu.

Lockdown, den stošedesát dva.  Za chvíli to bude půl roku, co žijeme v lockdownu.  A mně se neodbytně do hlavy vtírá otázka, jak to bude dál.  Jestli je to otázka týdnů, měsíců nebo let.  Jak moc se naše společnost promění.  Jak moc se promění náš život.  Jak moc se promění můj život.  Nebo spíš, zda ta proměna, ke které došlo, má být trvalého charakteru.  Jestli budou lockdowny běžnou součástí života.  Jestli se z homeoffice lidi ještě někdy vrátí zpátky.  Tak nějak mi dochází, že asi bude nějaký nový normál.  A zajímá mne, jak ten nový lockdown bude vypadat.  Jenže to nikdo netuší, pohybuje se to někde na škále "zombie postapokalypsa" a "všechno skoro jako dřív".  Proč to potřebuju vědět?  Protože stupeň té dlouhodobosti zásadně ovlivňuje, jak se můžu přizpůsobit.  Pokud bude lockdown trvat ještě pár týdnů, stojí to za to vydržet a nic moc na svém životě neměnit.  Pokud to takhle bude dál roky, tak asi bude nutný uvažovat, jak to budeme při kloubení

Nejlepší dárek je ten, co nečekáš. Tohle mi včera přišlo od čtenářky Petry. Tak moc mne to potěšilo! Naprosto skvělá kniha! Petro,  virtuálně moc děkuju! Sedím a stále dokola to prohlížím:-) Radost!

Rituály a obyčeje snižují stres, říkali... A tak jsme vyrazili na brněnskou přehradu pohřbít Moranu... Moranu jsme pečlivě sestavili z loňských uschlých výpěstků...např len je námi pěstovaný ze zahrady... Na přehradě sněžilo... Ale obyčej jsme úspěšně zakončili... Bylo v tom opravdu něco magického.

Lockdown, den stopadesát čtyři.  Ráno jsem si přečetla článek o nestíhajících ženách doma na homeofficech s dětmi.  Přišlo mi to fakt hrozně líto.  Tak nějak celkově.  Jak se ty ženské snaží a jak jsou sedřené.  Otázku asymetrického dělení prací nechávám mimo, to je trochu písnička o něčem jiném.  Ale zaujalo mne, jak tam jedna paní vypověděla, že z jejich dětí jsou bledé přízraky nalepené na obrazovku.  Opravdu mne to zaujalo a snažím se to představit.  Jak ty bledé přízraky u počítače sedí a já jako rodič to zoufale pozoruju.  A říkám si, jak bezmocní se musejí všichni v té situaci cítit.  Je to celé o moci-bezmoci.  Nechci se cítit jako rodič bezmocně, a proto někdy uplatňuju nějakou moc v podobě rozhodování a občas i zcela banálního přikazování.  Vnímám to tak, že pokud nejsem bezmocná a umím s problematikou "moci" nějak pracovat, tak to mohu naučit i děti.  Aby děti pochopily, že nejsou bezvládné řasy vlající ve směru mořských proudů. Že mají taky určitou m

Lockdown, den sto čtyřicet devět.  Další povídka z cyklu "Julčiny neuvěřitelné příhody".  Víte, jak sbírám ty vázy, co v noci září. Tak nějak se mi zdálo, že září poněkud hodně, takže jsem zakoupila malý Geiger-Mullerův counter.  Takovou tyčinku, co strčíte do mobilu.  A zavolala Zitul, že uděláme vědecké odpoledne a budem měřit vázy.  Když jsme se dostaly zhruba k 10násobku pozadí, začala jsem být mírně neklidná. Maximum, co jsme doma naměřily, bylo 8 uSv/h.  Vázy putovaly do sklepa a poputují s patričným varováním zájemcům o radioaktivní klenoty.  Naměřené hodnoty poklesly téměř okamžitě na hodnoty pozadí.  Ale jak jsme byly rozjeté v tom měření, říkám, pojďme ven.  Budem měřit na ulici.  Zitul byla nadšená.  Takže jsme měřily. Stožár k dopravní značce 18 uSv/h.  U jednoho auta jsme naměřily 10 uSv/h.  A pak si říkáme, no jdem do tý večerky si koupit džus.  A vylezem před večerku a koukám, že jsem to nechala zapnutý a že to ukazuje 50 uSv/h.  Obejdem blok, hodn

Někdy se člověk naštve tak moc, až začne mít chuť se pravidelněji k věcem vyjadřovat.  Vzkřísila jsem proto svůj twitterový účet.  @JulieBVasku - budu ráda, když mne budete sledovat.  Některé věci se totiž dějí převážně na twitteru a já chci být u toho.

Lockdown, den sto čtyřicet šest.  Plus asi tak rok od prvního lockdownu.  U příležitosti ročního výročí pandemie bilancuji.  Uvědomuju si, jak moc individuální je zkušenost, kterou si z pandemie odnášíme.  Někdo ztratil své blízké, někdo je zničen z práce, někdo by zoufale pracovat chtěl, ale nemůže.  Děti, které by šly do školy, až by brečely, a naopak děti, kterým vlastně domácí výuka vyhovuje a dost z ní profitují.  Nedá se vytvořit nějaký společný narativ.  Každý to má jinak, každý to žije jinak. Můžu jenom napsat, jak to máme individuálně my.  Nějak se držíme. Máme svoje problémy.  Někdy je to lepší, někdy je to horší.  Léta jsme se snažili dosáhnout toho, aby se Zitul mohla lépe zapojit do lidských společenství, která... nyní... neexistují.  Nebo existují virtuálně.  Vidím na Zitul, že se již adaptuje na to, co je teď.  Takže na to, že množství našich sociálních kontaktů je mizivé.  Co nám určitě pandemický rok přinesl, je zlepšení vztahů mezi dětmi.  Zatímco loni na

Lockdown, den sto čtyřicet. I just can't any longer. Všude kolem je tolik bolesti. Tolik potřebných lidí. Tolik vyčerpání, vzteku. Tolik otázek. Čísel. Pozorujem ty čísla, jako by to byla nějaká hitparáda. Jak si dneska stojíme. Jenže za čísly jsou lidé, osobní tragédie, rodinné tragédie. Ze všech stran se na mne valí informace, taky prosby o práci či spolupráci, na pozadí té vlny soukromých tragédií. Už mi nejde to pojímat. Zoufale potřebuju se prostě zasmát. Odlehčit to všechno. Nepřemýšlet chvíli o ivermektinu, pozdních následcích, přednáškách, studentech, stresovaných populacích. Prostě se zasmát. Takže mezi cally tu lítáme s blond parukou a fakt se tu s dětmi chlámeme. Zoufale se potřebuju zasmát a taky být chvíli někdo jinej a obojí mi tato blonďatá chlupatá věc umožňuje, Zitul hraje v paruce na kytaru a Jindra se směje, až se za bříško popadá. Potřebujem to neztratit, pokud to máme dlouho vydržet, tak nesmíme být pořád vážní, alespoň my tady doma. K rezilienci

Zrovna teď bych moc chtěla poděkovat všem zdravotníkům. Bez ohledu na obor, sektor, specializaci.  Jste hrdinové. I tomu svému.... 💗

Webcast Iniciativy Sníh, kde jsem měla tu čest být hostem.  Zajímavé, i když dost smutné povídání. https://www.youtube.com/watch?v=iUfL5ux2OEk