Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2021

D133

Lockdown, den sto třicet tři.  Politický post.  Kladu si zásadní otázku, co tato zásadní halucinace, kterou nám vláda předvádí, vlastně znamená. Snažím se tomu porozumět, pochopit to, konečně mou profesí je zkoumat chorobné procesy.  Kladu si zásadní otázku, odkud se tento monstrózní chorobný proces bere. Zda za ním stojí naprosté vyčerpání aktérů, které je připravilo o schopnost soudně uvažovat.  Nebo strach? Nebo zda jsou to vše již přítomné osobnostní rysy, které krize zdůrazňuje?  Je v centru všeho toho nepochopitelného dění obří konflikt zájmů, který premiérovi svazuje ruce?  Nebo je to neschopnost empatizovat se všemi, kterých se epidemie nějakým způsobem dotýká? Je to osobnostní, vrozené?  Nebo je to získané, vyhořením či léty pobytu v toxickém prostředí politiky? Je to neschopnost rozlišit, co je dobré a co zlé?  Anebo je to neschopnost udělat rozhodnutí? Vláda nicméně halucinuje dále, bez ohledu na to, jaké úvahy o tom vytvářím.  Předkládá řešení, která nejenže j

Marioneta

Zadání bylo marioneta. Do pracovních činností myslím. Vyráběla celý den. Pak ji Zitul věnovala bráchovi.

D131

Lockdown, den sto třicet jedna.  Venku svítí slunce a je nádherně a je to v jakési disonanci s tím, co se děje v tom podivném online prostoru, ve kterém se teď část z nás převážně nachází.  Online prostor vře, řve, bublá, křičí, zoufá si, popírá, utíká, chvátá někam... nevím kam.  A venku svítí.  Koukám oknem na ulici a říkám si, že je tu jaro, protože jedině jaro přináší to zvláštní světlo, které rázem odhalí nadlimitní úroveň prachu v našem obýváku.  Hrůza, prach všude. Přes okno vlastně nejde vidět ven! Někdo by ho měl umýt.  Svět kolem, ten hmatatelný, je zvláštním způsobem pomalý, zatímco ten online, ten je tak rychlý, že z něj člověk rázem vypadne a ztratí nit.  Nemyslím, že by v současnosti jakákoli moje aktivita v online prostoru změnila názorový mindset rozhodujících orgánů.  Je mi to líto, je mi líto všechno, co se děje.  Ale musím nějak dostat tu bezmoc pod kontrolu, než mne pohltí.  Bezmoc je prostě bezmoc a je potřeba to tak vzít.  Tak koukám ven na to slunko

Přidala jsem se.

Přidala jsem se k Iniciativě Sníh, zejména proto, že se mi líbí přístup prof. Hela a jeho okruhu vědců. Tak snad to bude mít i nějaký konkrétní smysl a zhmotní se to v nějaké činy naší exekutivy. https://www.iniciativa-snih.cz/prof-mudr-julie-dobrovolna-ph-d/

D130

Lockdown, den sto třicet.  Máme jarní prázdniny a jsme doma.  Ale ruku na srdce, kolik již jarních prázdnin proběhlo v minulosti a kolikrát jsme opravdu někde byli?  Možná jednou? Dvakrát?  Protože léta a léta zpět bylo nemožné nebo extrémně náročné se Zitul cestovat. S hrůzou mi dochází, že my, kdo žijeme s nějakým omezením nebo s někým, kdo má nějaké omezení, jsme na lockdowny zvyklí.  Nebo aspoň zvyklejší. Jsme zvyklí, že se nejede tam a nedělá to a to, i když bychom to dělat chtěli, jsme zvyklí, že to se nemůže a tam se nemůže. Taky jsme zvyklí, že nám někdo kvůli našemu dítěti nadává. Taky jsme zvyklí na neustálou vyčerpávající advokacii, vysvětlování.  Když se mne někdo zeptá, jaké to je být matka autidítěte, upřímně, tak vždycky s oblibou říkám, že asi takové, jakože vás někdo dá do pračky a vypere na devadesát. Odplaví se vaše rodičovské ambice a představy a různé pýchy a narcismy a zůstane taková hadra. A to jste vy a tato hadra se o vašeho potomka musí kvalitně postarat, prot

Podcast Science Slam MUNI

Moc děkuju Petrovi Holíkovi za velmi inspirativní otázky! O vědě, kreativitě a médiích dnešní doby:-) Listen to 9: Julie Dobrovolná: O měření stresu, kreativitě a vědecké komunikaci do médií by Science slam MUNI on #SoundCloud https://soundcloud.app.goo.gl/JwYev  

V karanténě

Takhle Jindra vidí a vnímá všechny ty karantény. Jsme v bráně hradu. Ale jsme docela veselí. Všichni čtyři. Líbí se mi, jak jsme si s Honzou blízko. A vedle hradu Jindra nakreslil vodojem. A elektrárnu. Pro jistotu.

D127

Lockdown, den sto dvacet sedm.  Přemýšlím, jakou roli v procesu postupného propadu státu do informačního marasmu hrají média.  Bezesporu značnou.  Základní miskoncepce médií v přístupu k pandemii spočívá v tom, že média si pletou odbornost s politikou.  Když mluví politik A, dáme prostor politikovi B. To dává smysl.  Jenže přestože i ve vědě existuje názorová pluralita a ta je nedotkutelná a je to dobře, nemůžeme se tvářit, že dva hypotetické názory jsou si odborně rovnocenné.  Pokud pozveme do vysílání osobu A (špičkový specialista v oboru, uznáván vědeckou komunitou plus dobrý popularizátor vědy), není nutné pozvat osobu B (miláček dezinformačních serverů, který je v rámci odborné komunity považován za divný outlier), aby si to jakože vysvětlili.  Takhle to prostě nefunguje a nelze lidem prezentovat, že tyto názory jsou rovnocenné a mají si z nich vybrat, jakoby šlo o politické teze různých stran.  Divák, který na tohle kouká, není schopen rozklíčovat, že osobu A uzná

Košile

Zita včera došila. Musíme kultivovat optimismus. Není krásná?

D124

Lockdown, den sto dvacet čtyři.  Všichni kolem ve virtuálním světě sdílejí svoje postřehy a poznatky ze svých realit svých oborů, tak já přispěji tím, jak to vypadá v mém vědeckém světě.  Několikrát týdně mi píšou kolegové ze zahraničí a opatrně se ptají, zda jsem naživu.  Já i rodina.  Mediální obraz situace v naší zemi v zahraničí je něco jako mezinárodní setkání jezdců apokalypsy říznuté nukleární katastrofou.  Zatímco nás tady nadúmrtí nějak zásadně nezneklidňují, v zahraničí kolegové procházejí světové statistiky a děsí se toho, co se u nás děje.  Když jsem minulý týden odevzdala pozdě peer review k jednomu článku, s omluvou, že je to pozdě, z redakce přišel vyděšený omluvný email "we didn't know you are located in the Czech Republic"!.  Kolegové z Německa nechápou, o jaký sociálně-ekonomicko-epidemiologický experiment se tady snažíme.  To, že my jsme na určité věci zvyklí a jaksi jsme akceptovali, že budou přirozenou součástí našeho života (nadúmrtí), neznamená, že

D123

Lockdown, den sto dvacet tři.  Sedím se Zitul u stolu a obědváme.  Ptám se Zitul, jestli chce do školy.  Jasně, že chci, povídá.  Jasně, že chci, mami.  Chci za děckama.  Zitul se zamyslí a dál jí rýži a jakési kungpao z přilehlé kavárny, kterou pravidelně navštěvujeme u výdejního okénka.  Pak povídá - mami, ale je to bezpečné?  Nevím, povídám.  Co myslíš znamená bezpečné?  Zitul povídá, no to znamená, že mne nikdo nenakazí a já nikoho nenakazím.  Koukám na Zitul.  No to nevím, Ziti.  To asi nelze garantovat.  ZItul dál jí rýži a povídá, no ale když není jistý, že se ta infekce nebude dál šířit, tak asi není správný čas jít už do školy, mami?  Mami, jakože já tu distančním výuku zvládám, já počkám.  Já se necítím dobře, když vím, že ty čísla furt nějakou stoupají.  Zitín dojídá kungpao a já říkám, Ziti, já tě nechci ani nutit chodit do školy proti tvé vůli, ani zůstávat doma proti tvé vůli.  Nejseš už malý dítě, fakt se rozhodni sama, co je pro tebe snesitelnější.  A Zitul praví, že bý

Víkend

Pár momentek z víkendu...

D117

Lockdown, den sto sedmnáct.  Tak nějak to na mne dělá dojem, že se náš stát rozhodl, že koronavirus rozhodnutím zruší.  Proč ne, to jsme ještě nezkoušeli.  Ale nemám čas se tím zaobírat, neboť homeschooluju a opečovávám Zitína a to je, panečku, oříšek.  Kupříkladu sedíme spolu v kuchyni u snídaně a mně zazvoní telefon.  Položím to a Zitul povídá: "volané číslo je imaginární, mami... otoč telefon o 90 stupňů a zkus to znova".  Pak se začne strašně smát a odejde si do pokoje něco číst.  A takhle my si tady žijem.

Jak to všechno přežít

  Je zajímavé, že z řady inspirativních diskuzí, které na mém profilu probíhají, vyplývá, že úspěšná adaptace je primárně vnímána jako funkce socioekonomického statutu. Tak to může, ale nemusí být. Vědecky je úspěšná adaptace funkcí adekvátního využití zdrojů v daných environmentálních podmínkách. V situaci izolace je to ale hlavně funkce enrichmentu prostředí, ve kterém žijeme, které je geograficky omezené.   Zde jsou jednoduché typy, jak výrazně podpořit enrichment v našich domácnostech.    1) jídelní enrichment - zvířata tráví velké množství času sháněním potravy a člověk přece jenom nějak sám sebe od zvířat derivuje, byť se nám to nemusí líbit - fungujeme podobně. Příkladem jídelního enrichmentu je vaření, což nemusí být nákladná činnost, stačí nám mouka a brambora. K vaření je třeba pustit děti, aby se dotýkaly potravin rukama a pouze nesledovaly dospělé. Do tohoto typu enrichmentu patří taky překonávání překážek při získávání stravy/jídla i plánování jídel, což je přirozená věc,

Ryby

Uznejte, že to je krásný.

D113

Lockdown, den sto třináct.  Koukám na Zitul, jak maluje na papír vodovkama jakési skvrny, ze kterých se pak za pomocí kaligrafického pera vytvoří obrázek do výtvarky.  Být doma je pruda.  Hrozná pruda.  Zitul by chtěla být ve škole, autismus neznamená, že nechcete mít kontakty s lidma.  Já bych taktéž chtěla, aby se Zitul socializovala ve škole s ostatními a taky bych byla ráda, kdybych kupříkladu každý den k veškeré své agendě nemusela řešit, jak pro Zitul zajistím oběd. Opravdu bych si moc přála, aby se život vrátil k normálu.  Ale odmítám perspektivu, že se za rok z mého dítěte stala ztracená generace zlomených lidí. Nestala.  Distanční výuka je suboptimální.  Nevede ke vzniku sociálního ani kulturního kapitálu i množství praktických dovedností je omezený.  Je to nouzové řešení a takto by se to mělo prezentovat. Nelze se věnovat obvyklým pohybovým aktivitám.  Je to strašně otravný a protivný.  Ale je to lepší než nic. Ale není to ztracená generace.  Zita je vypruzená tee