Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2021

D107

Lockdown, den asi sto sedm, nebo přibližně tak nějak.  Myslím, že se mi podařilo dosáhnout naprosté disociace mezi tím, jak vypadá můj život na sociálních sítích, a jak vypadá v realitě.  Třeba dnes. Dala jsem sem hezké idylické foto. Ale ve skutečnosti! Ráno po probuzení začal Jindra vyjednávat, že nepůjde do školky, tedy pouze za předpokladu, že cestou ze školky by dostal velké hranolky na Radnické a ještě že by šel po O. Jindřicha jsem dotáhla jako řvoucí termojadernou fúzi do školky, kde se trochu zklidnil teprve při pohledu na svačící děti. Jindra je totiž přes jídlo fakt akurátní a lekl se, že by přišel o svačinku. Mezitím volala Zitul, že přišel balík bez dobírky, s dotazem, zda ho má převzít? Ujistila jsem Zitína, že ano, že pokud na balíku není dobírka, obvykle není s převzetím problém, a vyrazila jsem do ČRo jako host do pořadu Apetýt. Paní redaktorka byla nesmírně milá a profesionální. Není to její vina, že na dotaz "jak se vám daří skloubit práci a osobní život a domác

Zita

S novýma brejlema.

Člověk

...si zvykne ...

D102

Lockdown, den sto dva.  Covidstory, den třináct.  Abych nemyslela na to, že jakžtakž zotavený Honza vyrazí zítra normálně do práce vstříc britské a jihoafrické a bůhvíjaké mutaci, věnuji se sobecky svým zálibám.  Moje úplně nejvíc guilty pleasure je etnografie, konkrétně studium karnevalových masek po celém světě. To mne ohromně baví.  Udělám obvykle obrovské kafe, které má na ty covidové propady tlaku blahodárně vazopresorické účinky, zalezu do postele, a prohlížím si knihy s karnevalovýma maskama.  Potom se různé odkazy a reminiscence snažím nalézt v současné pop kultuře, například byste nevěřili, kolik paralel se starobylými předkřesťanskými maskami mají oblečky soutěžících v Rupaulově Drag Race.  Vždycky mne to potěší, když tam něco takového objevím.  Těším se, že bude masopust.  Záhy. Nejlepší den v roce.  Vždycky někam jedeme to pozorovat.  Momentálně mne popadly české kroje.  Zakoupila jsem o nich překrásnou nedávno vyšlou encyklopedii a probírám se těmi obrázky a

Zitul tvořila

Zitul dnes tvořila a vymyslela tento projekt. Sama. No není to krásný?

D101

Lockdown, den sto jedna.  Covidstory, den dvanáct.  Vidím tu dichotomii.  Na jedné straně nezvládnutá pandemie, která se v souladu s evolučními zákonitostmi šíří populací.  Lidé umírají a další lidé budou nebo již jsou nemocní.  Na druhé straně vznikají zdravotní výstupy, které nejsou způsobeny pandemií, tedy konkrétně virem, ale vznikají jako kolaterální poškození způsobené např. zavedenými opatřeními.  Náš narativ je značně individuální a naše vnímání primárně staví na zkušenostech, které činíme ze svého okolí. Takže pokud vám zemřel někdo v rodině na covid, vnímáte situaci jinak, než když vám zemřel někdo na infarkt v důsledku dluhů a nezaměstnanosti, které navodila současná situace.  Všichni vidíme něco.  Všechno má nějaké riziko.  Pokud celou ekonomiku zavřeme, má to nějaké riziko.  Pokud ji necháme úplně otevřenou, má to také nějaká rizika.  V tom, kterému riziku dáme přednost, se neshodneme.  Neshodneme se na tom proto, že náš hodnotový žebříček je poměrně nejednotn

D99

Lockdown, den devadesát devět. U příležitosti nadcházejícího výročí stého dne v lockdownu jsem dokončila tuto grandiózní mozaiku. Doufám, že v ní všichni poznáváte méně známé dílo Vincenta van Gogha "A meadow in the mountains", tedy pochybuji, že by to Vincent takto anglicky označil, ale zkrátka je to louka v horách. Chtěla jsem udělat něco krásnýho a nedepresivního. Koukám na louku v horách a říkám si, že snad na tu louku pojedeme. Někdy. Všichni. Lehneme si tam a budeme koukat na žlutý nebe a modrofialový hory. Tohle je kolektivní dílo naší rodiny, děti předkreslily návrh podle předlohy a každý kousek složil, Zitul tu trávu dole a Jindříšek kousek modrých hor... a Honza tak nějak všechno, dělali jsme to spolu jako rodina. Takové lockdownové memento, které nám bude připomínat, že být zavření je otrava, ale taky je to možnost dělat něco spolu. Něco spolu vytvořit. PS A opravdu veliké díky Výtvarka Lužánky !!

D95

Lockdown, den devadesát pět.  Covidstory, den šestý.  Nemohu se zbavit jistého vědeckého entuziasmu při pozorování symptomů covidu.  Co to s tím tělem dělá, chápete.  Zatím se zdá, že s některými dělá covid kašel, zatímco s jinými dělá vegetativní nestabilitu.  Včerejšek byl dnem extrémů.  Tepovou frekvenci 38 bpm nechceš.  Stejně tak nechceš 130 bpm vstoje (jdu si pro kafe do kuchyně! áááá asi omdlím).  Nebo saturaci 91%.  Covid nechceš.  Co ovšem nechceš zcela určitě, je covid v kombinaci s pokaženou pračkou, ve které je 6 kg nasáklého fajnového prádla, povětšinou Zituliných oblíbených triček.  Včerejší večer jsme tedy strávili s Honzou družným hovor při rozmontovávání pračky, jelikož je nad slunce jasnější, že opraváře si v nejbližších dnech pozvat nebude možné.  Pokud ho tedy nemíníme zabít covidem a vystavit se riziku stíhání pro šíření nakažlivé choroby. Myslím, že za těch 9 let, co jsme spolu, jsem učinili s Honzou velký pokrok. Honza je například schopen v klidu

D94

Lockdown, den devadesát čtyři.  Covidstory, den čtvrtý.  Jako dítě jsem měla silně vyvinutý smysl pro katastrofy. V televizi jsem jednou viděla ve zprávách, že v Arménii je zemětřesení a tak hluboce to na mne zapůsobilo, že jsem si pečlivě připravila zavazadlo, se kterým jsem hodlala opustit dům v případě, že zemětřesení dorazí i k nám.  Naši si ze mne dělali legraci, ale já věděla svoje a pravidelně usínala s kufříkem v náručí. V kufříku byly obvazy, nějaký lék, co mi táta půjčil, dezinfekce, taky si pamatuju, že tam bylo spousta vyžehlených kapesníků a mýdlo.  Zubní kartáček.  Toto prokatastrofické myšlení se mi mnohokrát v životě opravdu hodilo, protože se opakovaně potvrdilo, že často... často prostě zemětřesení opravdu dorazí.  Možná proto mne tak strašlivě rozčiluje neprozíravost lidí. Neschopnost vidět dopředu dál než den.  Rozčiluje mne to jako tu sedmiletou holčičku.  Nedokážu být v nadhledu.  Sedím zabalená do deky u počítače a jím tu sušené mirabelky, které jsme

D93

Lockdown, den devadesát tři. Covidstory, den třetí.  Honzův stav se pomalu začal zlepšovat, což se projevuje tak, že si povšiml nových porcelánových akvizit v našem bytě (servis Rafaela, Jaroslav Ježek) a společně s Jindrou poukazují na ekologickou neudržitelnost tohoto přístupu akvizic (kam... to dáme...).  Naopak ochořela Zitul, která se dosud držela v prvotřídní kondici.  Já pokračuji v reaktivní artritidě, či co to je.  Jindrovi nic není a většinu času tráví přichycen na stropě, odkud skáče na různé předměty v bytě, vybaven vysílačkou, kterou přinesl Ježíšek.  Odpoledne jsem na tři hodiny usnula a při té příležitosti se mi zdálo, že vybírám biosenzory pro náš spin-off, takže je zjevné, že již pracuju i ve spánku.  Bohužel, žádný vybraný biosenzor si nepamatuju, takže to teď budu muset jít vybrat znova.  Spánek mi poněkud narušovala různá hlášení do vysílačky.  Během mého spánku také Jindřich nalezl miniskleník na předpěstování zeleniny a naházel do něj odborně řadu semí

Collatzova domněnka

Lockdown den devadesát dva.  Update.  Snažím se být dobrý rodič, tedy rodička, a tak si povídám se Zitul o tom, co dělali v kroužku robotiky.  A děláme u toho mozaiku.  Zitul povídá, že pan učitel byl poněkud zaražený.  Tak se ptám, jak k tomu zaražení došlo, protože zkušenost říká, že nějakému tomu zarážení se u lidí kolem nás obvykle něco předchází.  Zitul: no.... on říkal, ať si vymyslím nějaký projekt... do toho kroužku... tak jsem si vymyslela takový projekt, jakože Collatzův problém matemtaicky vyřeším, mami.  Napadlo mne, že tím programem C++ to jako půjde líp... tak jsme to začali programovat, mami... ale teda pak ten učitel začal být takový divný... zaražený...nevím, co s ním bylo, mami..."  PS. Collatzova domněnka dosud nebyla dokázána, pokud vím. Učitelé jsou světci.

D91

Lockdown den devadesát jedna. Covidstory, den prvý.  Tak dlouho se chodí do covidária (a jinam), až se ucho utrhne.  Dnešní Honzův pozitivní test (po opakovaných negativních z minulého týdne) je empirickým potvrzením, že jedna dávka vakcíny Pfizer zkrátka nechrání dostatečně.  Aneb průlomová infekce 14 dní od očkování.  A ne, na lehký či asymptomatický průběh to zatím nevypadá.  Takže se chraňte, přátelé, i když už tu jednu dávku třeba máte, protože z našeho domácího pozorování se zdá, že tohle je fakt velice nepříjemné onemocnění.

D90

Lockdown, den devadesát. Devadesát. Hm. Myslím, že teď všichni nutkavě potřebujeme nějaké příklady dobré praxe. Tak já začnu a budu fakt moc ráda, když přispějete do komentářů příklady dobrých praxí z vašeho okolí. Co se povedlo. Jedním z pilířů rutiny Zitul, kterou nutně potřebuje, jsou kromě školy kroužky. Jak tušíme, tak struktura volnočasových aktivit je již devadesát dní zásadně narušena. Ale jsou tu ostrůvky pozitivní deviace. Hoši z robotického kroužku projevili zásadní schopnost, a to schopnost prozíravosti. Nevyčkávali a veškeré technické kroužky převedli do online prostředí. Nezaváhali a při rozvolnění dále pokračovali online. První měsíc to hrozně drhlo, protože děti se připojují na více vzdálených ploch zaráz a uhlídat ta připojení byl tedy problém pro všechny zúčastněné. Fakt hodně to drhlo.  Jenže. Děti se to postupně naučily. Učitelé pro změnu líp pochopili, co děti v online prostředí potřebují, což jistě nebylo snadné. Nyní slouží tyto dva kroužky jako zcela pevné body

Lockdown photos

Snažíme se udržet vše, co jde. Účes Zitul. Aby byl stejný. Zitul od 4 let chodí ke stejné kadeřnici, která přesně ví, jak to má být z hlediska Zitul správně. Improvizace byla vždy naše silná stránka, tak improvizujem podomácku. S každým stříháním se Honza zlepšuje. Taky Jindra je ostříhán. A já si po pěti letech nabarvila vlasy.

Den 81

Lockdown, den osmdesát jedna.  Nainstalovala jsem si do mobilu takovou appku, která mi měří čas na všemožných internetech.  Výsledky jsou zdrcující.  Většinu online času trávím zcela neužitečně.  Třeba tak dvě tři hodiny denně.  A říkám si, kdyby mi někdo dal denně dvě tři hodiny volného času, co bych s nimi dokázala.  Mohla bych hodinu spát, hodinu psát knihu a hodinu vyšívat.  Každý den!  Taky bych mohla spát tři hodiny!  Mohla bych hodinu cvičit a dvě hodiny čumět na španělský artový filmy.  Každý den!  Mohla bych tři hodiny denně hrát s dětma šachy.  Mohla bych se naučit japonsky!  Mohla bych tři hodiny denně cvičit na klavír!  Mohla bych dělat mozaiky!  Jednu za druhou.  Mohla bych nečinně ležet a hledět před sebe.  Mohla bych se tři hodiny denně modlit či meditovat.  Pít kafe se sousedy.  Tři hodiny denně!  Mohla bych dělat spoustu věcí.  Ale nedělám, protože se snažím přečíst celý internet, což je zjevně jaksi nemožné.  Jestli z něčeho viním současný lockdown, tak z to