Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2021

Křeččí psychohygiena

 Pozorování křeččí reprodukce mi přináší mnoho nových poznatků.  Kupříkladu matka křeček.  Matka křeček byla těsně před porodem opravdu cool sexy křeček.  Měla překrásnou napečovanou srst a vypadala výstavně.  Chodila se pravidelně koupat do prachové lázně a celkově o sebe dbala.  Pak se narodilo těch pět hajdaláků.  Nyní má matka křeček mírně oškubanou srst, nemůže se ani jít vyčurat na křeččí záchod, aniž by tam doběhlo pár malých křečků, kteří ji u toho nadšeně pozorujou, jí s malými křečky, spí s malými křečky, hraje si s malými krečky, nosí jídlo malým křečkům a sama není ani vteřinu.  Včera večer matce křečkovi decentně bouchly saze, neboť šla na procházku a trochu se napít a všech pět malých křečků se vrhlo velkou rychlostí za ní.  Matka křeček je postupně všechny popadla do svých hlodáků a odnesla do domečku. Poté je tam zaházela trochou podestýlky a šla opět na procházku. Jeden malý vylezl. Matka křeček přišla a hodila ho zpět do domečku, naštvaně na něho pískla a zvýšila pode

Maminko, nezpívej

Maminko, nezpívej. Nemluv. Ruší mne to.  Tak jsem si na to zvykla, že až do narození Jindry jsem nezpívání a nemluvení považovala za svého typu normu.  Jenže.  Pak se narodil Jindra. A ten zpívání miluje.  Miluje hudbu.  Trvá na tom, abych ho uspávala ukolébavkami. Které jsem mírně modifikovala na různé songy Evy Olmerové, které mu v noci zpívám. Jindra chodí do housliček.  A já s ním hraju na klavír a zpíváme u toho a je to hrozně krásný, protože já hudbu taky miluju a taky jsem se naučila se s ostatními přes hudbu sdílet. Hrajeme "kočka leze dírou" na klavír a Jindra se strašně směje a hlavně zpívá o sto šest. A mně vlastně v tu chvilku napadá, že to zažívám poprvé.  A že vlastně to ani moc neumím, hrát a zpívat s dětmi, protože kdykoli jsem se o to se Zitul pokusila, skončilo to hrozným fiaskem.  A tak to je.  Můžete být skvělej rodič a můžete mít skvělý auti dítě, ale taky něco ze sebe po cestě poztrácíte. Třeba to, že máte rádi hudbu, hrajete na klavír, zpíváte.  To pozt

vzpomínky

Tahle fotka je moje pozoruhodná vzpomínka. Zitul tady bylo 5 a nemluvila či velmi zřídka používala slova nepřiléhavě.  Bylo to těžký období.  Ale moje babička, Zitina prababička, v tomto období byla překvapivou oporou.  Překvapivou, protože babička tedy rozhodně nebyla nikdy dvakrát pečující.  Měla Zitul hrozně ráda.  Osobně si myslím, že ji měla radši než kohokoliv ze zbytku lidstva.  Rozhodně radši než například mne.  Kupovala Zitul časopisy s recepty a do absolutního vyčerpání si to s ni prohlížela, protože Zitul to bavilo.  Babička ve svých 90 letech se svou 96letou kamarádkou Boženkou načítala o autismu.  Snažila se Zitul pochopit a nikoli změnit.  Dělala věci, co Zitul měla ráda, a nedělala věci, co Zitul ráda neměla.  Tady jsme byly u babičky na návštěvě a Zitul se šíleně smála a pak řekla "jahoda" u obrázku palačinky s jahodami a babička byla naprosto u vytržení.  A pily jsme kávu a bylo to moc fajn. Škoda, že babička nemůže u toho, aby viděla Zitul dnes.

Obrazem

Šli jsme dnes na výstavu sukulentů do botanické zahrady a bylo to skvělé. Zajděte.

Subjekty

První den školy, první den školky.  Mohlo by se zdát, že se jedná o běžný, klidný začátek školního roku.  Ve skutečnosti je to ovšem skrytá matematicko-informatická úloha spojená s existenciálním dramatem.  Uvažujme tři subjekty.  Subjekt R - rodič, subjekt A - dítě a subjekt B - druhé dítě.  Subjekt R má za úkol minimálně 8 hodin strávit na pracovišti, zatímco každý den přivádí subjekt B do školky a po pracovní době ho vyzvedne.  Den obvykle začíná tím, že subjekt B odmítá kamkoli jít, zatímco subjekt R strašně spěchá, neb na něj čekají nějací další lidi.  Po cestě do školky si subjekt R uvědomuje, že doma zapomněl nabíječku k počítači a nemůže tedy distančně vyzkoušet japonského studenta, přičemž subjekt B licituje ohledně toho, že by šel domů "po O", takže by ve školce pokud možno vůbec nebyl.  Subjekt A hledá plavky, pohřbené pod koulí oblečení, úhledně nacpaného do skříně a volá na telefon subjektu R, kde jsou plavky.  Po příchodu domů zahájí subjekt B hled

O Niobé

Koukám kolem sebe tady v tom virtuálním prostoru a přemýšlím a přemýšlím.  Spousta fotek, rodiny, děti, ráda si to prohlížím a ráda fotky sdílím.  Ale často si vzpomenu na starou antickou pověst o Niobé.  Už jsem o tom asi psala. Rychlá rekapitulace.  Niobé se provdala za thébského krále Amfíóna, se kterým měla šťastný manželství.  Měli spolu sedm statečných synů a sedm krásných dcer.  Niobé měla z dětí ohromnou radost, která ovšem postupem času přešla do pýchy a posměškům bohyním, zejména bohyni Létó, která měla děti jen dvě.  Další události jsou tragické a ve zkratce to dopadlo tak, že Niobé se chvástala dětma tak dlouho, až je Létó postupně všechny odpravila.  Naživu nezůstala ani nejmladší z dcer Chlóris, o jejíž život již pyšná matka prosila. Niobé se poté proměnila v kámen. Je to opravdu děsivý příběh a často nad ním přemýšlím.    Když dávám fotky veselých dětiček někam, kde je někdo uvidí, tak nad tímto příběhem přemýšlím, když vidím hrdé až pyšné rodiče, jak se chlubí, tak nad

Malý křeččí věci

Je půlnoc a já nemůžu usnout.  Sedím v předsíni a mluvím s malým křečkem, který se k nám dostal jako jeden ze dvou nalezenců u popelnic minulou sobotu.  No jo, někdo je vyhodil v boxíku potaženém potravinářskou fólií a měli velké štěstí, že je našla moc  hodná paní, která je zachránila, a pak se kaskádou událostí dostali k nám. Křeček vesele panáčkuje, je zjevně ve své rozlehlé ubikaci velmi spokojen, pobíhá, kouše seno, něco buduje a občas se zahrabává.  Nemám od křečků žádná přehnaná očekávání. Je to myš bez ocásku.  Neočekávám od něj, že mne bude mít rád.  Neočekávám od něj, že mne bude vítat či jakkoli pozitivně se vůči mně projevovat. Očekávám od něj, že pokud možno záhy nezemře a neuvrhne mne do obtížného vysvětlování dětem.  Křeček si tahá jakýsi dřevíčko a o cosi se pokouší.  Koukám na něho a říkám si, jak hrozně zbytečný je chovat křečky.  Naprosto zbytečný.  K ničemu to není potřeba.  Jenom dělají nepořádek.  A přesto mne přítomnost toho malýho myšáka bez ocásku zvláštním způ

Autimentor

Vědecké prostředí má jednu úžasnost, a to, že se vám může lehce stát, že se jako neurotypická osoba ocitnete na setkání jiných neurotypů. Stává se mi to pravidelně při kontaktu s kolegy a kolegyněmi z nejmenovaných ústavů a otevírá to spoustu otázek. Představte si, že přijdete na schůzi a všichni se něčemu smějou. A vám to vůbec nepřipadá vtipné. Vykládají si třeba nějaké vtípky, kterým nerozumíte, respektive nerozumíte té finese, která způsobuje jejich vtipnost. Posloucháte to a nechytáte se. Není to úplně příjemný. Máte pocit, že jste z kola ven. Prostě nechápete. A vede mne to k otázce, zda to autilidé uprostřed většinové společnosti nemají podobně? Taky kolem jedou vtipy, kterým nerozumíte, nechápete kontext, nebo vás ten kontext ani nezajímá. Asi to není úplně příjemný. A asi je velice lehký v tom ztratit motivaci pořád někoho chápat. A taky se velmi rychle vyčerpáte, protože pořád se přizpůsobovat něčemu, co vám není úplně blízký, je náročný a vyčerpávající.

Člověk

Někdy na Zitul koukám a nějak mi nedochází, že je tak velká. Vždyť to bylo před chvílí maličký děťátko. Nevim, kdy se to stalo. Dnes jsme spolu šly na oběd v pauze, co jsem měla v práci.  A povídaly jsme si. Jsem v úžasu, jak rychle je z malinkýho miminka celkem dost rozumná bytost. Už mne přerostla do výšky a zcela určitě mne přeroste intelektuálně, a to dost brzo, a mně to přijde jako úplnej zázrak.   

O návodech

Usuzuju, že je vhodné děti zapojovat do chodu domácnosti, neb se mi zdá, že pokud tak nebudu činit, budu zde ve funkci obslužného robota. Jindra tedy nalepuje na sklenice se švestkovým džemem nálepky a píše tam nějaké popisy svým fantazijním písmem. Zitul jsem požádala, aby nakrájela rajčata na salát. Mezitím pobíhám po kuchyni, vařím kuře na paprice a až ho dovařím, tak ho odneseme Honzovi na zahradu, neb tam dělá chodník. V kuchyni zmatek a mně se zdá, že Zitul ty rajčata krájí doopravdy pomalu. Kouknu se blíž a vidím, proč se tak děje. Zitul totiž odstraňuje vnitřky rajčat, tak jak to dělají špičkoví šéfkuchaři. Zářivě se usmívá a povídá, že to dělá správně! A já si říkám, to je tak zajímavý tohleto. Protože rigidní rutiny jsou často považovány u autilidí za nějakou nedostatečnost. Jenže! Není expertství taky o tom, že experti dokonale ovládají rutinní úkony? Být expert do značné míry znamená být odborník právě na tyto rutinní úkony. Myslím, že s au

Puberťák

Stojím v Moravské galerii a pozoruju svého pubertálního potomka, jak v jakémsi oblečku participuje na módní přehlídce. Hlavou mi běží film, jak Zitul vypadala, když byla malá. Že mi to nikdo neuvěří. Jak hrozný to bylo. Lidi si teď myslej, že Zitul byla vždy asi trochu zvláštní, ale že to je všechno. Jenže Zitul nebyla trochu zvláštní, Zitul byla autista jak z praku a dělo se spousta dost hrozných věcí, co s tím souvisely. Když ji vidím, jak se vynořuje z dýmu, v ruce svoje výrobky z tábora, tak si říkám, že to vypadá až neskutečně. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že až bude Zitul 14, tak půjdu do Moravské galerie koukat na její performaci s ostatními puberťáky, že se u toho bude smát a veselit, že se bude škádlit s ostatními, tak bych mu nevěřila. Kdyby mi někdo řekl, že bude vůbec mluvit, tak bych mu nevěřila. Takže všem rodičům malých autíků - je naděje! Naděje existuje a autismus je vlastně skvělý tím, že někde uvnitř vašeho dítěte se může skrývat génius. M

Léto

Máme léto a máme se dobře. Brzy napíšu víc. Zatím pár fotek.

Finální

Finální podoba mozaiky Zitul. K vidění v Brně v kavárně Mezzanine až do konce září.

Googolplex

Dovolená, den dvanáctý. Jindra ochořel, což kvituje s naprostým povděkem, protože může stále a nezpochybnitelně být se mnou. Ráno mi oznámil, jak jsou nemoci super, protože můžete ležet v postýlce, pít kakao a máte matku zcela a úplně pro sebe. Krása. Prý se nechce uzdravit, respektive na uzdravení neshledává nic motivujícího a bude si takhle marodit celé léto, aby se navíc nemuselo do školky. Koukám na to kašlající mrně, které si vesele mezi záchvaty kašle staví paňduláky z lega, pozoruju ho, jak to s tou nemocí bude, je totiž sochařské sympozium v Lužánkách a já tam OPRAVDU chci jít. Jindra ovšem vesele kašle a staví dál paňduláky a sochařské sympozium ho zajímá pouze potud, pokud by tam mohl jít taky a vytvářet divoké sochy za mého intenzivního tesání. Hlavou mi divoce krouží takové ty poučky, že dítě je nejšťastnější, když má šťastnou matku. Přátelé. Nebudeme přece naivní. Dítě je nejšťastnější, když je ve stimulujícím prostředí s výrazně angažovaným rodičem a další

DD9

Dovolená, den devátý. Kotě, zvané Zita, se šlo dnes naočkovat. Ptáte se, proč. No, možná se neptáte, ale pár lidí mi napsalo, proč očkovat zdravé dítě. Tak předně - pokud jste autičlověk, máte asi 3x vyšší riziko, že na covid zemřete. Samozřejmě, do statistik se započítavají těžké i lehké případy autismu, případy v institucionální péči apod, takže určit individuální riziko pro Zitul je těžké až nemožné. Ale třikrát vyšší riziko... to je dost. Dovolím si citovat z následující studie z NEJM: https://catalyst.nejm.org/doi/full/10.1056/CAT.21.0051, ve které se praví, že "A cross-sectional study of 64,858,460 patients across 547 health care organizations reveals that having an intellectual disability was the strongest independent risk factor for presenting with a Covid-19 diagnosis and the strongest independent risk factor other than age for Covid-19 mortality.". Aniž bych si myslela, že Zitul má intelectual disability, tak má určité znevýhodnění. Zcela věřím našemu systé

Mozaika

Loni Zitul dělala malou.... Ale letos, letos už dělala velkou s ostatními...

Vysvědčení

Já si prostě nevšimla, jak hrozně rychle Zitul vyrostla... Jo a má samý. I přes lockdowny a covidy. Jsem na ni moc hrdá.

Sapolsky

Zitul se aktuálně zabývá neurovědami. Ale není to takové to povrchní zabývání, takové to "tohle je zajímavé". Ne. Zitul to bere od podlahy, jako vše. Za svoje kapesné si nakoupila různé bichle, například klidu Chování od Roberta Sapolského, a nyní mne různě seznamuje s tím, co se tam dozvěděla. Taky včera dorazila kniha Descartesův omyl, již ji máme a děkujeme Ilja Martisovits!!! Při snídani jsem se tedy kupříkladu dozvěděla, že nejvíce Zitul zajímají emoce, respektive jak ty emoce vznikají a k čemu slouží. Ale že ji hlavně zajímá vliv emocí na kognici obecně. Také jsem se dozvěděla, že je mi Zitul vděčná, že nemusí své emoce potlačovat. Prý když potlačuje emoce, nemůže se rozhodovat. Prostě rozhodovací paralýza. To mne potěšilo, že se Zitul necítí emocionálně utlačovaná. Tak koukám na tu žábu, jak jí rohlík a filozofuje tu o vlivu emocí na rozhodovací procesy a je to dost hodně zábavné. Zitul dodává, prý když se hodně rozčílím, tak se pak budu špatně

Šatiska

Zitul šije. Tedy... šijeme obě. Před pár lety jsem pojala nápad, že budu chodit do šití a přišlo mi nějak dobrý tam chodit se Zitul. Dnes byla Zitul poprvé na šití sama. A donesla si dohotovené mušelínové šaty, které si na kurzu ušila. A jsou krásné! Zitul září oči, protože ta radost, když si něco vyrobíte, ta je prostě velká. Dobře ji znám. Mami, tyhle šaty si vezmu, až bude vysvědčení. Koukám na nic a mám obrovskou, nezpochybnitelnou a neotřesitelnou radost...

Baobab

Myslím, že se obecně hrozně přeceňuje, aby lidi ve vztahu byli povahově komplementární anebo ještě lépe podobní. Komplementarita či ještě podobnost temperamentů a vlastností je, podle mého názoru, jednak nejistě definovatelná a jednak špatně dosažitelná. Navíc, když se dáte dohromady s někým, jako jste vy, přijdete o spoustu zábavy. Například u nás. Kdybych bydlela s osobou podobného smýšlení jako já, asi bychom již v minulosti dávno zahynuli pod nánosem hutního skla, pokojových rostlin, jiných sazenic, porcelánových servisů a zajímavých koberců. Jedeme tramvají a můj muž vypadá zamyšlen. Čeho se obáváš, říkám. Neobávám se, odpovídá. Neobávám se, jenom přemýšlím, co přijde, dodává. Co koupíš nebo dále uspořádáš, toho se trochu obávám. Hezky se na něj usmívám a snažím se vypadat povzbudivě. To je v pořádku, nic se nechystá!, ujišťuju ho. Honza nevypadá, že by mi to věřil. Zamyslí se a říká, aby se to trochu odlehčilo, a co je v tom balíku tady? Sazenice, odpovídám.

Velké prádlo

Postlockdown, den padesát šest. Myslím. Pojďme si teď upřímně říct, co lockdown provedl s našimi dětmi. Třeba Zitul. Během lockdownu se naučila pracovat v těch svých grafických prostředích a pak si přes grafická prostředí našla kámošku a teď si programují obě figurky. Strašné. Kdyby nedošlo k lockdownu, toto by se nestalo, a Zitul mohla osaměle sedět sama v lavici a koukat před sebe. Nebo Jindřich. Po skončení lockdownu se Jindra ve školce nakazil nějakým kašlíkem a je již druhý týden je doma, takže po oficiálním lockdownu přišel náš pokračující individuální rodinný lockdown. Kašlík si přitom Jindřich udržuje přesně na té hladince, aby nemohl do školky (kdyby zakašlal, tak ho prostě vrátí), ale aby mu to nebránilo v ničem dalším, neboť čilý je jako ďas. Testy má negativní. Jindra je naprosto ztracená generace, protože dnes během ranního hovoru s kolegy, kdy jsem opravdu moc nedávala pozor, co dělá, zalezl do kuchyně. Tam zcela samostatně a bez pobídky vytáhl prádlo

Brambora

Postlockdown, den 40. Jako dítě jsem trávívala celé prázdniny u babičky a dědečka ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. O dědečkovi jsem tu už psala, o babičce méně. Babička byla bytost velmi energická, praktická, s neutuchající energií. V létě mne vždy v sobotu vyvlékla ráno z postele a šlo se na trh, což znamenalo dojet z Malenovic do středu Zlína v brzkou ranní hodinu. Pamatuju si ty trolejbusy, jak tam jezdily, staré šedesátkové oblé trolejbusy s pohodlnými sedadly. Babička výlety na trh pojímala jako velice důležitou událost, chodila po trhu sem a tam, trvalo to sto hodin, babička koukala na brambory, sahala na brambory, čuchala k bramborám, pak je zas vrátila a šla na druhý konec trhu a celý postup se opakoval tak dlouho, až babička našla správné brambory. Totéž se pak opakovalo v přilehlém řeznictví s masem. Totéž se zeleninou na trhu. Trvalo to strašně dlouho a babička mne u toho poučovala, jak vypadá ŠPATNÁ BRAMBORA a ujišťovala se, že si to budu pamatovat. Teprve mnohem pozdě

Žestě

Postlockdown, den dvacet osm. Ne vše je na lockdownu špatné. Naučíme se vděčnosti. A instinktivně si vážíme toho, co je vzácné. Jak si vysvětlit, že starší dítě 6.15 stepuje u dveří bytu, že vyráží do školy, nachystáno, vymydleno, ve výborném rozmaru. Jak si vysvětlit, že mladší dítě 6.45 vyskakuje z postele a vykřikuje "pozdě!!!! přijdeme pozdě!!!!!" a "mami, pohni, mami, já musím do školky!!!!". Jak si to jinak vysvětlit. Jak si vysvětlit, že v 5 odpoledne sedíme s Jindrou rozpláclí na Zelném trhu, jíme zmrzlinu, a Jindřich vykřikuje: "sazenice!!!!", "mami, všude sazenice!!!!" a "musíme koupit sazenice, dokud jsou!!!!" Pak odborně přichází ke stánku, posoudí kvalitu sazenic a pánovi povídá: "Dnes si bereme tymián, rajčata až příště, víte, máma by je zapomněla zalít a ony pak nerostou". Pán se směje a Jindra taky. Jak si vysvětlit pořádný zcizovací efekt ve formě žesťového uskupení na střeše jedné z přilehlých budov,

Ráj

Tohle je náš ráj.

Očko

Postlockdown, den sto dvacet čtyři. Dneska je pro mne velký, významný den, protože dnes jsem obdržela svou první dávku vakcíny. Řekla bych vám - běžte se očkovat, ať nedostanete covid a neumřete anebo neležíte jak placka na ECMO měsíc. Ale chápu, že část lidí prostě na ECMO asi chce a prostě covid dostat jim až tolik nevadí. Proto říkám - běžte se očkovat, ať zažijete vakcinační centrum na brněnském výstavišti! To je totiž víc než prevence covidu. To je zážitek, kterej musíš mít, kterej si musíš přidat do klíčových životních zážitků. Vstupuju do vakcinačního centra se zprávou v ruce, kdo mne znáte, víte, no prostě v mírně vyděšeném stavu procházím dál. A strhává mne jakési nadšení. Ti lidi tady. Organizace. Je to dokonalé. Logisticky dokonalý proces. Od vstupu do budovy u tramvaje ke vpichu jehly to bylo 8 minut. 8. Nikdo neporušil žádný proces a nic neopomněl. Žádné zkratky. Vše dle plánu. To mám ráda! A fakt 8 minut. Měřila jsem si to na stopkách. Uvnitř mluvím s několika d

Dětská rotace

Postlockdown, den osmnáct. Dovídám se, že dne 10/5 začne náš potomek rotovat. Co si předtím představit. Dítě, které rotuje. A říkám si, no nebudeme vymýšlet přece kolo, na rotaci těles tu máme mnohé zákony a my si nyní rozebereme, co to vlastně všechno znamená. Tak jako pohyb planet Sluneční soustavy je ovládán gravitačním polem Slunce, tak je pohyb dětí kolem výuky ovládán gravitační silou školy. Pro popis tohoto pohybu dětí kolem školy lze pak prakticky využít sadu následujících zákonů. I. Zákon - zákon drah Děti obíhají kolem školy po eliptických drahách s malou výstředností, v jejichž jednom společném ohnisku je ředitelna. Tento zákon je jasný a nevyžaduje složitou interpretaci. II. Zákon - zákon ploch Plochy opsané průvodičem dítěte za stejné doby jsou stejné. Průvodiček dítěte rozumíme úsečku spojující střed dítěte a střed ředitelny. Tento zákon prakticky znamená, že postupná rychlost dítěte je největší v perischoliu (takzvané příškolí), nejmenší v ascholiu (odškolí).

Eden

Zahrady mne drží nad vodou...