Zita - Autism Story

Na trochu smutnější notu. Na toto oddělení ve čtvrtek nastoupí Honza jako lékař. Držte mu (nám) pěsti. A vůbec všem zdravotníkům. https://www.facebook.com/374296135933051/posts/3950472044982091/ Díky Patrikovi U. za brilantní a děsivé fotografie. A za odvahu tam jít.

 Lockdown, den osmnáctý.    Procházím fotky naší rodiny, které vznikly v rozmezí březen 2020 - říjen 2020.    Jsou jiné než fotky z ostatních let. Ale neukazují (zatím) nic tragického.    Ukazují jenom život, který je trochu jiný. Ne špatný.    Přemýšlím, co by se nestalo, nebýt koronaviru.    Asi bychom nespravili zahradu. Nepostavili bychom ani náš zahradní domek.    Zitul by nebyla tak zběhlá v programování.    Jindra by nebyl tak strašný lepidlo a mazlík, jaký je.    Neměli bychom zásoby sirupů a marmelád.    Nečetli bychom večer Karkulína a různé jiné roztodivné knihy.    Nekoupili bychom si televizi. Ano, televizi. Televizi v raketě prostě chcete, i když jste srdcem docela hipsteři a léta jste žili bez TV.    Neměli bychom na každém parapetu hromadu sukulentů, protože je někdo neustále rozmnožuje.    Nestala by se spousta věcí.    Nám, našim přátelům, lidem kolem.    Bylo by to jiný. Koukám na ty fotky a vidím, že jsme fakt hodně na jaře i teď chodili ven.    A že jsme dělali hod

Tohle jsem se naučila v době, kdy měla Zitul velké problémy.  Senzorika je všechno.  Vždycky jsme to aplikovali primárně na Zitul.  Aby se cítila senzoricky v pohodě.  Aby mohla sportovat.  Aby měla oblečení, které snese. Aby jedla jídlo, které snese. Ale nikdy jsem to neaplikovala na nikoho jiného. Nějak jsme sebe i Honzu automaticky vyčlenila ze skupiny lidí, o které by se mělo pečovat, a někde uvnitř cítím, že to není dobře. Dala jsem si na postel heboučkou huňatou deku.  Udělala jsem si k tomu voňavé kafe a uložila se na deku. A pustila jsem si zvuky lesa, které jde najít na takové interaktivní mapě.  Tady: https://timberfestival.org.uk/soundsoftheforest-soundmap/?fbclid=IwAR034rL-BMSU6hXfQj3FGx6EE-QLzYUeXW8QxWOpWgv46Tip_xYy9nXcUFk Poslouchám lesy kdesi na Jávě.  Díky Mikinovi, který tuhle stránku posdílel. Je skvělá! A říkám si, že tohle jsem měla zkusit mnohem dřív.  Je to totiž dobrý! 

Lockdown, den čtrnáctý.  Dva týdny za námi.  Sedím za stolem. Vlastně tiše sedím a nic nedělám.  Jsem usazená.  Jsem usazená a budu usazená, než budou další volby a já budu moci jít volit nějakou stranu, o které si budu myslet, že by současnou či budoucí šlamastyku zvládla lépe než současný establishment.  Usazeně budu dodržovat nařízená opatření, což stejně dělám od března, a budu čekat, až potřeba těchto nařízení pomine.  Usazeně dále setrvám na svých názorech, které se od března též neproměnily.  Usadím se do křesla a budu si číst knížku nebo koukat na film, což je, jak si uvědomuju, privilegium, a já k tomu přistupuju tak, že jsem za to privilegium velice vděčná.  Být usazená mi přijde užitečný.  Když je člověk usazený, tak se nikam moc nepohybuje, nešíří viry, prostě sedí a v klidu přečká různé věci. Šetří silami. Pozoruje.  Lockdown primárně neslouží k sebezdokonalení ani osobnímu růstu ani k výraznému pracovnímu pokroku, i když se to někomu může povést a to ho šlech

Lockdown, den třináctý.  Jindřich narušoval dnešní labák tím, že do něj kukal jako sova.  Poté se začal divoce prohánět bytem v pyžamu, přes které si oblékl deku a předstíral, že létá.  Nevím, zda jste se někdy pokoušeli říct kloudnou větu do kukání běsnící sovy, je to psychicky velice vyčerpávající. Situace se dále zhoršila tím, že jsem byla v diskuzi na facebooku upozorněna, že sovy nekukají, ale houkají.  To ukazuje, jak hluboko do mozku se vám může kukající sova dostat.  Sovu jsem se pokusila ukáznit křičením, promluvou a fyzickým odsunem do kuchyně, což probíhalo na pozadí našeho callu. Sova ovšem znovu přilétla a dožadovala se kukáním čokolády.  Když dostala čokoládu, překvapivě se zklidnila a odlétla si skládat lego, kde vydržela až do konce našeho laboratorního setkání.  Odpoledne přišel Honza domů a vylíčila jsem mu naše trable se sovou.  Honza se zamyslel a říká: "A POUŽILI JSTE SOVÍ BLOKÁTOR???"  Ano, soví blokátor. Je to tak prosté! Imaginární blokátor, kte

Zahrada... Pracujeme, zvelebujeme.

Lockdown, den dvanáctý.  Poslední dobou hodně často myslím na babičkou s dědou, rodiče mé maminky.  Děda prodělal španělskou chřipku, když mu byl rok, dostal těžkou encefalitidu a v rodině se tradoval příběh, jak ho prababička nesla 15 km v noci v náručí doktorům do Brna, aby ho zachránili. Možná ho nezachránili doktoři, ale čerstvý vzduch po cestě, to nevíme, každopádně dědeček přežil, ale přestal vidět na jedno oko.  Později byl totálně nasazen v chemičce v Ústí nad Labem, dostal těžkou chemickou pneumonii a protože již v továrně nebyl k užitku, vyhodili ho zkrátka před vrata, aby tam umřel. Dědeček se nějak vzchopil, našel vlakové koleje, a po kolejích došel pěšky za několik dnů z Ústí nad Labem do Brna před dveře domu svých rodičů, kde zkolaboval. Přežil, s četnými srůsty na pleuře. MRI ve velmi vysokém věku u něj potvrdilo značné změny odpovídající encefalitidě v raném věku.  Babička pro změnu v mládí prodělala tuberkulózu, což se zjistilo mnohem později, až v hluboké dospělosti,

Zatímco já upekla svůj historicky první dezert ve tvaru mozku, Honza dokončil spíž. Já vařím, šiju vzdělávám, Honza ve volných chvílích truhlaří.

 Lockdown, den jedenáctý.  Ukázalo se, že v naší raketě není kapitán jeden, jsou tu kapitáni dva, tedy správněji je tu kapitán a kapitánka, ale kapitán se tu poslední dobou objevuje méně často, jelikož je neustále v hokně.  Kapitán včera dorazil ze služby a druhý důstojník měl z jeho návratu z FN Brno takovou radost, že usnul v půl druhé a předtím asi osm hodin skákal po posteli, vyžadoval čtení Karkulína ze střechy a kapitánovi proradně vyzdradil všechny nákupy (tatínku, maminka koupila 5 fidget spinnerů! pět, tati!!!), ke kterým v jeho nepřítomnosti došlo.  Tímto se omlouvám všem lodím, se kterými tím pádem byla narušena komunikace a které čekaly na zprávu ke svým appealům do časopisů a podobně. Kapitán v lodi nepobývá poslední dobou moc často.    Zatímco kapitáni jiných lodí jsou nyní téměř všichni, zdá se, na svých chalupách a chatách a koukají do zeleně, tak kapitáni zdravotníci tento luxus nemají.    Kapitáni zdravotníci jsou na palubě společných lodí zvaných nemocnice, hážou si

Lockdown, den desátý. Úspěšně jsme skončili karanténu a můžeme nyní tiše chodit po ulicích. Karanténě má ovšem i své přínosy. Vysvětlila jsem například dětem, že náš byt je raketa a že z toho vyplývá několik skutečností.  Za prvé. Kapitána NIKDO neruší, když navazuje spojení s jinými loděmi, protože by taky vesmírná loď mohla havarovat. K tomu mi příhodně posloužilo připodobnění k panu Sulu, který je sice ne vždy kapitánem, ale raketu reálně řídí a kterému taky někdo permanentně nechodí pípat warpový pohon, protože potřebuje: i) tužku, ii) okamžitě vytisknout omalovánku s hadím nindžou, iii) napít, iv) sušenku, v) speciální dílek do lega, takový ten s pacičkou nahoře, mami. Ne, pan Sulu řídí raketu a plně se na to soustředí.   Za druhé. Raketu je zapotřebí opečovávat, takže obě děti nyní omývají povrch linky v kuchyni, protože se zašpiněnou raketou by pan Sulu neletěl vůbec nikam, zejména když celá raketa lepí. Za raketu omatlanou dýňovou polévkou by se pan Sulu vysloveně

A ještě máme dnes 2 roky od svatby. Strašně to letí. Měli jsme nejmenší a nejkrásnější svatbu na světě. Fotila Sonka Skerik:-)

Lockdown, den sedmý.  Jindřicha už kromě mé výzkumné skupiny znají také v Norsku, na JICu a ve Španělsku, neboť tyto všechny hovory Jindřich videobomboval, či jak to říct.    Ve včerejším online hovoru, kterého se Jindřich taktéž záškodnicky zúčastnil, se měli kolegové šanci dozvědět, že "mami, ty mi kazíš to kouření a já nemůžu kouřit, když voláš!".    Myslím, že teď všichni ví, že jsem opravdu dobrá matka.    Do dalšího hovoru přinesl svou modrou ponožku a početnému obecenstvu ukázal, že na ní má díru a implikoval, že musím hovor ukončit a ponožku zašít.    Jiný hovor Jindřich zpestřil popěvkem "jsem harddisk, jsem harddisk, nekoukej se na mě!". Všichni se ze slušnosti zasmáli, ale myslím, že si tak trochu myslí, že Jindra je opravdu harddisk.    Když měla Zitul hovor se školou, vlezl Jindřich do obrazu a všem oznámil, že sestra nadále nemůže telefonovat, protože se musí věnovat svému spinjitsu. A Zitul z hovoru dovedným chvatem odpojil.   Myslím, že nadcházející

Zitul štve, že jsme doma v karanténě nařízené KHS. Tak ten pocit přetavila do origami bytečku.

Pixelizovaný vlak. Jde to.

Vařili jsme s Jindrou kdoule tak dlouho, až z kdoulového želé vznikl kdoulový karamel. Chutná to nadpozemsky.

Z deníku zaměstnané matky.  Matka je stále zaměstnána, otec již de facto bydlí ve FN Brno, děti se vzdělávají tak nějak samy, ale jistou asistenci vyžadují.  Včera jsme se dostali do ožehavé situace, kdy jsme řešili, jaké současné písmo se vyvinulo z karolinské miniskuly. Tedy, to jsme vyřešili posléze úspěšně, ale na dotaz, odkud přebírala karolínská miniskula velká písmena (latinské názvy na hrobech? netuším) nás úspěšně vyblokoval na asi osm hodin. Vyřešilo to hravě několik telefonátů skupině excelentních vědců na FF, k čemuž má jistě většina rodičů ostatních žáků ve třídě přístup.  Sotva jsme se zbavily se Zitul karolinské miniskuly, nastal problém s výtvarnou výchovou. Zitul sice pracuje v řadě grafických programů, ale na zadání "vytvoř pixelizovaný obrázek ke své oblíbené knize" si vybrala vytvořit pixelizovanou grafiku Möbiova pásku k jedné povídce z díla Těžká planeta, což, zdá se, bude graficky obtížnější téma. Nevím, zda jste někdy zkoušeli vytvořit g

Život ti dá, o co žádáš...jen si to musíš správně přát. Jaký si to uděláš, takový to máš... Znáte ta moudra. Rozčiluje mne to do běla.  Přenesení odpovědnosti za budování státu a společnosti na individuální jedince. Jsi v krizi? Tvoje chyba, špatně sis to přál a udělal. Ne, všichni, kdo jsou v krizi, si to nepřivolali negativními myšlenkami.  Existují objektivní příčiny toho, že je někdo v krizi. Například když někdo přijde o živobytí, což se teď lidem docela děje. Nebo když je někdo nemocný, což se taky děje. Nebo když je nemocný někdo blízký. Tak proč se pořád smiřujeme s tvrzením, že to máme, jaký si to uděláme? Koronavirus jsme si nepřivolali negativním myšlením.  Stejně jako současnou krizi nevyřešeníme zavřením očí a přáním si něčeho hezkého. Krize se musí odedřít a především vydržet.  Do řešení krize se na principu solidarity musí zapojít stát, od kterého to jako občané máme vyžadovat. Stát vznikl kvůli tomu, že při nějakém řízení se ty krize řeší lépe, než kdybychom tu měli des

Nemám sílu.  Tak jen fotky. Tvoříme a žijeme a taky se bojíme a o tom strachu mluvíme.

Je to teď těžký. Hledám malé záblesky radosti.

Napadá mne, že se nacházíme pravděpodobně uprostřed situace, kdy ve filmu začíná hlavní hrdina panikařit. Všechno se mění, rychle, nic není jisté.  Hrdina se bojí a pak, pak přichází ta další, doplňková postava, která to všechno zachrání. Potíž je, že ani panika ani popření nám teď nepomohou.  A postava je v nedohlednu. Pomůže nám jen a pouze rezilience a minimalismus. Co tím myslím? Šetřit silami. Nevyčerpávat se. Neplýtvat zdroji, ať už zdroji myslíme cokoli.  Nejlépe to znají lidé, kteří prodělali nějaké závažné onemocnění či úraz. Nemůžete hned a všechno. Musíte pomalu a šetřit silami. My také musíme pomalu a šetřit silami, což znamená šetřit silami sociálně. Nebojujte na sociálních sítích. Buďte raději s rodinou offline. Nebo běžte ven, kde nejsou lidé. Dokud je možné ještě jít ven. Nepřivádějte nevěřící Tomáše na víru. Teď ne. Šetřete si své zdroje pro sebe a své blízké, protože je pravděpodobně všichni v nadcházejícím období budeme potřebovat.  

Čeho se bojím.  Momentálně se kromě vyčerpání kapacity nemocničních lůžek pro kriticky nemocné bojím konfliktů mezi lidmi a potenciálně se obávám kriminality a lynčů.  Vážně.  Doporučuju všem, kteří závažnost současné pandemie zlehčují, aby zvážili, jaké důsledky pro jejich kariéru může mít retrospektivní analýza jejich výroků, pokud se ukáže, že neměli pravdu. A doporučuju všem osobám ve vedoucích funkcích, aby zvážili totéž. Co se stane, pokud se ukáže, že jste situaci zlehčovali a ona lehká nebyla. Jaké to bude mít pragmatické důsledky pro vaši kariéru. A totéž doporučuju i různým výběrovým komisím, které na vedoucí posty dosazují lidi, kteří místy nemají danou expertízu.  Buďte ve svých výrocích opatrní a udržujte compliance vůči současným nařízením. Tohle není o tupém držení úst.  Tohle je o tom, že někdo něco nařídil a je potřeba to dodržet, ať si o tom myslíme cokoli.

Dnes mi přišlo celkem 15 dotazů, jak bojovat proti stresu, zejména od lidí, kteří upadli do karantény a jsou z toho vyděšení.  Tak za prvé, proti stresu se bojovat nedá, otázka vlastně je, zda by to pro nás vůbec bylo prospěšné, to je jako kdybyste bojovali s tepajícím srdcem či pulzní vlnou či peristaltikou, je to prostě životní projev a je dobře, že ho máme.  Negativní percepci nadlimitního stresu lze účinně regulovat:  1) omezením informací pro mozek - nečíst v půl třetí v noci noviny a ruminovat nad tím, 2) rutinou a sebedisciplínou (extrémně neoblíbené, leč účinné), 3) expozicí venkovnímu prostředí (ideálně se zelenou či modrou barvou, les, vodní plochy, bez lidí), 4) aktivitami, které můžeme řídit/ovládat a sami sobě dávkovat, což jsou nejčastěji koníčky či nějaké obecné rukodělné práce, nemyslí se tím ale běžná rodinná rutina (šití, truhlaření, zahrádkaření), 5) dále pomáhá předrátovat mozek tím, že se vědomě soustředíme na vděčnost a uklidnění. Pokud máte PTSD, ta

Léta razím průkopnickou teorii, že aktivní odpočinek je neexistující mámení, kterým nás krmí lifestylové časopisy. Možná to není až tak zlé, ale aktivní odpočinek se prostě hodí pro ty, kdo ještě nějakou energii mají. Pokud jste opravdu silně vyčerpání, je aktivní odpočinek pouze další výdej energie. Proto se již léta řídím tím, že odpočinek má být pasivní.  Ležení na gauči a hledění do stropu. Sezení na lavičce a hledění do zeleně. Pozorovat mraky. Jakmile to začne mít nějaký aktivní aspekt, jakože někam jdete nebo něco vytváříte, tak už to není pravý odpočinek, ale je to výdej energie směrem, který máte třeba rádi, ale pořád výdej. Jaké bylo dnes mé překvapení, když jsem ráno zjistila, že tento způsob odpočinku se holandsky nazývá Niksen a opravdu existuje. Niksen jako... dělání ničeho. Aspoň tak jsem to pochopila. Niksen není úplné útulno jako dánské hygge, není to aktivní, není to meditace, není to čtení, není to scrollování na vašem mobilu.  Niksen je prostě dělání ničeho. Vyslove