Přeskočit na hlavní obsah

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější.

Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají.

To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř.

Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj.

Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul.

A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky. 

A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu. 

Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky!

A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní šanci to zkusit.  

Pozoruhodná ovšem byla i debata, kterou jsem se Zitul vedla na dvoře, když jsme čekaly na paní ředitelku.

Zitul na mne kouká a říká, tady ten strom, ten si pamatuju.

Taky tady ten domeček.

A říká, mami víš, já si pamatuju, že jsem nerozuměla, co říkají.

Nerozuměla jsem slovům, nešlo to odlišit, jako kdyby to byl takový šum, já jsem jenom rozuměla tónům. Já se tady učila vlastně pochopit ty tóny, abych pochopila významy slov. 

Koukám na ni. Aha, říkám.

Mami, já si pamatuju ty tóny. Takové zvuky. Nepamatuju si, co děti říkaly, ale pamatuju si, jak to znělo. Jako když slyšíš ve filmu, jak mluví mimozemšťani, chápeš? Takový ten pokroucený zvuk, kdy nerozeznáš, co ta příšera říká. Chápeš, že jo.

Slyšela jsem ty tóny a fakt jsem se hodně bála, protože ty tóny jsou strašidelný. Ale oni mne tady nějak uklidnili, že nejsou nebezpeční.

Jo a taky jsem o tom četla v jedné knížce Temple Grandinové, což mne uklidnilo, že jakože nejsem blázen. Že to je normální u některých autilidí.

Zírám na Zitul.

Aha. Opakuju. 

A hlavou mi běží řada momentů, které jsme tady v té školce řešily, jak Zitul prchala, utíkala, zalézala. A nějak jsme netušili, co to vyvolává, ale tušili jsme všichni, že Zitul místy není dobře. 

Asi utíkala z obavy o život, že ty tóny zněly děsivě, byly nepochopitelné, strašidelné.

A říkám si, že ze Zitul se začíná stávat bytost dvou světů. 

Strašně důležitá bytost, protože dokáže neurotypickým lidem vysvětlit, co se děje v člověčí hlavě autičlověka.

A říkám si, tohle by si opravdu lidi měli přečíst. Mám schválení Zitul, takže to sem píšu.


Komentáře

  1. Milá Julie, píšete moc důležité věci, a to jak o zpětné vazbě, tak o vnímání autičlověka.
    Lidé stále moc nevědí, že lze něco dobře vnímat a přitom tomu vůbec nerozumět a že to pak většinou působí děsivě. Zitul nerozuměla mluvené řeči, s tou jsem já nikdy problém neměla, ale dost dlouho jsem nerozuměla emocím. Vnímala jsem je dobře, ale nevěděla jsem to. Poznala jsem jen radost a strach. Zato jsem dobře znala svírání uprostřed těla, stažení svalů a "chaos, hukot" v hlavě. Až v dospělosti jsem zjistila, že takto cítím třeba lítost nebo zlost, a to jak u sebe, tak u druhých lidé. Dokud jsem nevěděla, že to jsou emoce, tak mě ty vjemy jen děsily a snažila jsem se před nimi uzavřít. Navenek jsem působila jako někdo, kdo emoce druhých nevnímá, ignoruje je nebo na ně naopak reaguje až příliš silně.

    OdpovědětVymazat
  2. Možná by mi Zita mohla pomoct najít odpověď na otázku, která mi v poslední době hodně vrtá hlavou. Syn už docela obstojně mluví, ale je to agramatický anglicko-český mišmaš. Ráda bych mu občas "nakoukla do hlavy", abych zjistila, jak vlastně formuluje myšlenky. Přemýšlí stejně agramaticky, jako mluví? A jak vlastně přemýšlel, když ještě nemluvil a nerozuměl? Když si Zita pamatuje, jaké to bylo "nerozumět", nepamatuje si i tohle?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...