Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější.
Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají.
To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř.
Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj.
Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul.
A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.
A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.
Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky!
A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní šanci to zkusit.
Pozoruhodná ovšem byla i debata, kterou jsem se Zitul vedla na dvoře, když jsme čekaly na paní ředitelku.
Zitul na mne kouká a říká, tady ten strom, ten si pamatuju.
Taky tady ten domeček.
A říká, mami víš, já si pamatuju, že jsem nerozuměla, co říkají.
Nerozuměla jsem slovům, nešlo to odlišit, jako kdyby to byl takový šum, já jsem jenom rozuměla tónům. Já se tady učila vlastně pochopit ty tóny, abych pochopila významy slov.
Koukám na ni. Aha, říkám.
Mami, já si pamatuju ty tóny. Takové zvuky. Nepamatuju si, co děti říkaly, ale pamatuju si, jak to znělo. Jako když slyšíš ve filmu, jak mluví mimozemšťani, chápeš? Takový ten pokroucený zvuk, kdy nerozeznáš, co ta příšera říká. Chápeš, že jo.
Slyšela jsem ty tóny a fakt jsem se hodně bála, protože ty tóny jsou strašidelný. Ale oni mne tady nějak uklidnili, že nejsou nebezpeční.
Jo a taky jsem o tom četla v jedné knížce Temple Grandinové, což mne uklidnilo, že jakože nejsem blázen. Že to je normální u některých autilidí.
Zírám na Zitul.
Aha. Opakuju.
A hlavou mi běží řada momentů, které jsme tady v té školce řešily, jak Zitul prchala, utíkala, zalézala. A nějak jsme netušili, co to vyvolává, ale tušili jsme všichni, že Zitul místy není dobře.
Asi utíkala z obavy o život, že ty tóny zněly děsivě, byly nepochopitelné, strašidelné.
A říkám si, že ze Zitul se začíná stávat bytost dvou světů.
Strašně důležitá bytost, protože dokáže neurotypickým lidem vysvětlit, co se děje v člověčí hlavě autičlověka.
A říkám si, tohle by si opravdu lidi měli přečíst. Mám schválení Zitul, takže to sem píšu.
Milá Julie, píšete moc důležité věci, a to jak o zpětné vazbě, tak o vnímání autičlověka.
OdpovědětVymazatLidé stále moc nevědí, že lze něco dobře vnímat a přitom tomu vůbec nerozumět a že to pak většinou působí děsivě. Zitul nerozuměla mluvené řeči, s tou jsem já nikdy problém neměla, ale dost dlouho jsem nerozuměla emocím. Vnímala jsem je dobře, ale nevěděla jsem to. Poznala jsem jen radost a strach. Zato jsem dobře znala svírání uprostřed těla, stažení svalů a "chaos, hukot" v hlavě. Až v dospělosti jsem zjistila, že takto cítím třeba lítost nebo zlost, a to jak u sebe, tak u druhých lidé. Dokud jsem nevěděla, že to jsou emoce, tak mě ty vjemy jen děsily a snažila jsem se před nimi uzavřít. Navenek jsem působila jako někdo, kdo emoce druhých nevnímá, ignoruje je nebo na ně naopak reaguje až příliš silně.
Možná by mi Zita mohla pomoct najít odpověď na otázku, která mi v poslední době hodně vrtá hlavou. Syn už docela obstojně mluví, ale je to agramatický anglicko-český mišmaš. Ráda bych mu občas "nakoukla do hlavy", abych zjistila, jak vlastně formuluje myšlenky. Přemýšlí stejně agramaticky, jako mluví? A jak vlastně přemýšlel, když ještě nemluvil a nerozuměl? Když si Zita pamatuje, jaké to bylo "nerozumět", nepamatuje si i tohle?
OdpovědětVymazat