Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z srpen, 2020

Dyť on by umřel stejně

Dyť oni by stejně umřeli, ti co na ten covid už umřeli. Paní na mne kouká s cigárem v puse a odborně mi tady u večerky na rohu vysvětluje současné epidemiologické trendy. Stejně by umřeli, víte.  Byli už staří a nemocní.  To se dalo čekat, že umřou! Koukám na paní a říkám si, hm, no výborně. Tak kdyby stejně umřeli, tak je to přece v pohodě, ne? Až na to, že stejně umřeme úplně všichni. Jenom za různě dlouho. Touto optikou můžeme ihned začít spořit grandiózní prostředky, které cpeme do speciálního systému zvaného zdravotnictví, jelikož hlavní funkcí tohoto systému je vlastně pouze ten život trochu prodlužovat. Od doby dosažení pohlavní dospělosti se naše pravděpodobnost, že zemřeme, s věkem stále zvyšuje.  A zemřeme naprosto bez výjimky všichni. Všechno, co lékaři dělají, se dělá s cílem tu zubatou jenom trochu odsunout.  Můžeme přestat léčit předčasně narozené děti, protože stejně umřou. Teď nebo za osmdesát let, ale umřou. Můžeme přestat léčit chronické choroby, protože ani jeden z t

Koťátko

Sedím v kavárně a hledím na svoje potomky. Tak hádej, mami, hádej!  Jsem muž a nejsem z této planety!!! Tak co jsem? Mami, ty nehádáš. Hádej! Posloupnost je následující. Nejčastěji, nejčastěji je to Darth Vader.  Když to není Darth Vader, pak je to pan Sulu ze Star Treku. Pokud nastane vzácná situace a není to ani Darth Vader ani pan Sulu, tak je to Spok. Pokud to není Spok, je to upír. Pokud to není upír, Spok, Darth Vader ani pan Sulu, zbývá jediná možnost.  Je to koťátko. Koukám na Jindru a fakt se dobře bavím.  Mami, je to zelený a není to Darth Vader, co je to? Zelený pan Sulu, mami!!!! A Jindra se začne hrozně smát, takovým tím totálně nakažlivým smíchem, směje se jak námořník, úplně to v něm klokotá a já se směju taky, protože je to fakt vtipný. Směje se tak moc, že skoro spadne ze židle. Pak na mne koukne Zitul a začne svou sérii matematických vtipů. Například. Proč vstoupila slepice na Möbiovu pásku? No aby se dostala na stejnou stranu! Ha. Mám vás.  Zelený Darth Vader na Möbi

První den školy

Asi nikdy jsem se na prvního září netěšila tolik jako letos. Příští úterý ráno vstanu, vypravím svá zlatíčka a dojdeme k MŠ a ZŠ. Tam děti předám pedagogům.  Se slzami v očích těmto pedagogům padnu do náruče a budu jim plačtivě děkovat za jejich existenci. Zahrnu je kvítím a dary a budu je opečovávat, co to půjde! Jak se ukázalo, škola je velmi pokrokový vynález. Kromě toho, že vzdělává ratolesti, umožňuje také rodičům pracovat! Můj vrozený talent obracet blbé věci v dobré transformativní zkušenosti začíná narážet na své limity. Zitul je doma už 6 měsíců.  A já u toho pracuji, jelikož moje práce je té povahy, že si ji mohu flexibilně naplánovat, ale její objem redukovat nemohu, funguje binárně, projekty buď jsou (a tudíž se řeší), nebo nejsou. Nelze je zastavit kvůli tomu, že zrovna musím uvařit dětem obídek a vymyslet jim kreativní náplň na odpoledne. Nemohu svým studentům říct, že teď tři měsíce nebudu reagovat na jejich dotazy k doktorátům, protože zrovna jaksi nemám prostor, jeliko

Selfíčkový den

Dnes je selfíčkový den. Promiňte mi mou povrchnost. Taky jsem jen člověk.

Karma

Člověk je přirozeně mrzká bytost. Dobru se musí dlouho a dost bolestivě učit. Není v naší přirozenosti být za všech okolnosti dobrý či dobrá. Dobro je nutno vštěpovat. Nejdříve se musí člověk naučit, co je a co není dobré. Vůbec to od sebe rozpoznat. Na to jsou různé morální a náboženské standardy a nepanuje kolem toho úplný konsensus, ale většina náboženství se shoduje například na tom, že není úplně dobré či strategické zabíjet jiný lidi. I když v postmoderní společnosti se ty hranice stírají, s osudem to stejně neukecáte a nakonec to "dobro" a "zlo" od života pocítíte sami. Až se naučíme, co je dobré, musíme ještě vydolovat nějakou motivaci a odhodlání to aplikovat. Nestačí to vědět. Nestačí to jen umět rozpoznat. V tom trochu tkví můj problém s kritickým myšlením, které je sice super, protože nám umožňuje uspořádat si myšlenky, ale tak úplně mnoho neříká o naší motivaci se ve směru kritického myšlení i chovat.  Myšlení a konání nejsou jedna akce. Na konání dobrý

Vzácně ke covidu

S obavou sleduju okolní svět. Jelikož mne dvakrát nezajímají hysterie na sociálních sítích, dávám si pozor na přilévání benzínu do nesmyslných požárů typu bojů o roušky (vidím v nich ale rozhodně psychologický ventil, kdy si všichni zanadávají a trochu se jim ulehčí) a spíš pozoruju, než bych vždy psala, co si zrovna myslím.  Navíc nechovám v sobě patologickou představu, že někoho moje myšlenky musejí zajímat. Stres má mnoho fází.  Když je stres akutní, je obvykle o dost výhodnější, umožní nám rychle něco překonat, ať už je to nemoc nebo agresor, před kterým utíkáme. V současnosti se ale nacházíme v situaci, kdy část lidí svoje dlouhodobější adaptační zdroje a strategie již vyčerpala, akutní reakce odezněla a není jasné, co je pro nás z dlouhodobého hlediska výhodnější, zda se vyčerpávat jakousi "nižší hladinou dlouhodobého stresu", nebo se uklidnit a šetřit si síly na další "akutní stres". Pandemie ještě neskončila.  I kdyby žádný covid neexistoval a celá pandemie

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Umění nebýt vidět

Pojďme být chvíli autentičtí.  Život je složitý. Jedním z největších umění je umění nebýt vidět. Anebo to zavčas zabalit. Působit nenápadně. Aniž bych chtěla působit paranoidně, akademické prostředí není pro slabé povahy.  Není to kroužek kamarádů, kteří se drží za ruce a zpívají veselé písně. I když někdy, někdy ty přátele najdete, hluboké, věrné a loajální. Taky účelové spojence. I ti mohou být fajn. Kdo chce ale globálně přežít, musí se přizpůsobit a stát velmi flexibilním v mnoha ohledech, a pokud toho není schopen, tedy se alespoň zneviditelnit.  Tak se o to snažím. O tu neviditelnost.      

Autisvět

Čím víc autilidí znám, tím víc jsem překvapená mírou vlastních předsudků. Na svou obranu mohu říct, že jsem si ty předsudky nevytvořila tak úplně sama (může za to společnost!!!) a taky se jich dost intenzívně snažím zbavit, ale pořád takové nějaké předsudkové trosečky vykazuju. Jednou z takových nejoblíbenějších konceptualizací autismu je, že autistický jedinec strašlivě trpí, trpí ve svém vnitřním světě a je tam velice nešťasten. Proto je zapotřebí ho maximálně vytáhnout z jeho vnitřního světa ven, vysloveně ho vyvléci za pačesy a naučit ho, aby se choval trocha normálně, protože kdo má ten stimming pořád snášet a vůbec, autismus je třeba vyléčit. Vůbec se tam nemluví o tom, že v autisvětě může být svého typu docela dobrá zábava. A že když se sejde více autisvětů, může se ta zábava amplifikovat. Zní to divně, jasně, ale divili byste se, kolik rodičů autistických dětí se obává kontaktu s dalšími autistickými dětmi. Aby se ten jejich autičlověk nenakazil další formou autismu. Aby nezale

Důkaz místo slibů

Gurmánka života v.2

Ještě přemýšlím nad svým dnešním příspěvkem. K tomu, abychom mohli užívat života, potřebujeme jednu zásadní superschopnost - odvahu. Odvahu pohádat se.  Odvahu poslat pryč lidi, kteří neprospívají. Odvahu nebýt chvíli produktivní. Odvahu říct ne. Odvahu odejít. Odvahu být chvíli třeba sám a mít samotu rád. Odvahu riskovat pro ty dobré věci vlastní pohodlí. To je velmi důležitý bod. Přemýšlím, jak se odvaha pěstuje. Jak se vlastně v lidech dá vyvolat rozumný level odvahy. A přemýšlím, jak si odvahu můžeme budovat my dospělí, když neuvažujeme pouze výchovu dětí.  Myslím, že odvaha je jak semínko kytky. Zasadí se semínko a pak se zalévá a postupně to roste a nakonec je to obrovský strom.  Ale neroste to naráz. Roste to hrozně pomaličku a každý den.  Každý den můžu udělat nějaký krok směrem k tomu, že se nebojím života.  Každý den můžu trochu svůj vnitřní prostor rozšířit.  Jde to.

Gurmánka kvality

S nadšením na sobě pozoruju ústup vyhoření. Je to pryč! Nastoupilo místo toho ovšem cosi nového, co se dá nejlépe charakterizovat jako "gurmánství kvality". Kvality čehokoli, ale nejspíše kvality života. Vztahů, jídla, volného času. Nějakým nejasným způsobem se za posledního půl roku staly v mém životě velmi důležité následující věci. Dost dobrého spánku. Dobrého znamená, že se před spaním pokud možno nevisí na mobilu a už vůbec se neusíná při světle, ale pěkně správně ve tmě. A taky se spí dost. Třeba tak 9 hodin denně. Dost dobrého jídla. Vaří se a vaří se z dobrých surovin a je to důležité. Pokud mi pracovní schůzky způsobují, že nestihnu nakoupit zamýšlené suroviny, jsem velmi nerudná. Nikdy pro mne jídlo nebylo důležité, ale teď opravdu je. Totéž platí pro pití, kde jsem výrobní proces vzala  rovnou do svých rukou a nyní máme doma cca 20 litrů nejrůznějších ovocných sirupů. Opět, když mi někdo narušuje přípravu sirupů a dalších rozličných lektvarů, jsem nedůtklivá, překv

Motýl

Vlastně jsme to nečekali. Že by to mohlo být dokonce fajn? To období, kdy se z vašeho sladkého dítka stane motýl s černýma očníma linkama v oblečku punk-metal, který létá zejména v nočních hodinách. Ale jsem překvapena. Příjemně! Mnohaletá práce s umělci mne naučila, že to, co kdo nosí na sobě, je ryze jeho osobní, zcela naprosto osobní věc. Takže nemám blbý komentáře a když se někomu líbí chodit v podivných oblečcích, jelikož se tím vyjadřuje, tak si i myslím, že by mu to mělo být umožněno. Koneckonců, to je to nejmenší, co může společnost udělat.  Ale o tom mluvit nechci.  Chci mluvit o tom úžasným procesu, kdy se z dítěte vyloupne dospělec, ale takový křehký, ještě nehotový, zranitelný dospělec, co ještě potřebuje dozrát, protože má měkká křídla.  Je to fascinující.  Myslím, že jsem nikdy neměla k Zitul blíž než teď. Vidím v ní už zárodek toho dospělce a vidím ty krásný barvy a samozřejmě vidím i tu křehkost měkkých křídel, která se ještě zcela nerozvinula. Ale hlavně vidím, že ten

Kvalita

 Zítra napíšu příspěvek o pohnuté historii toho, jak se ze mne stala gurmánka kvality života. Ale dnes z výletu nezvládnu víc jak pár krásných fotek z Karpat. Sklárna, letní jablka a mirabelky. Bzučení včel a šumění větru.

Písmo

Jindra se rozhodl se naučit psát a na protest zvolili azbuku, či mějakou formu cyrilice. Toto mi dnes nechal na stolku.

Autisport

Tohle mne naplňuje hlubokým rodičovským štěstím.

Rekonstrukce chatky

Náš domeček na zahradě v kolonii obývá mnoho živočichů. Tak mnoho, že jsem dospěla k závěru, že lepší bude ho nahradit domečkem méně rezavým, trochu méně prolezlými myšma a trochu více hygienickým. Toto rozhodnutí, které nyní krapet přehodnocuji (myši byly v porovnání se partami stavebníků učiněné požehnání, taková milá, hebká stvoření), vedlo k nečekanému řetězu událostí, který pravděpodobně nikdy neskončí a bude pokračovat do skonání věků. Až přijedou čtyři jezdci apokalypsy a uvidí naši chatku, dobrovolně zapečetí všech sedm pečetí zpátky, otočí se na obrtlíku a zmizí do nočního oparu v čisté, tiché hrůze. Pojmenujme si do akce zapojené týmy. Nejdříve dorazil tým řemeslníků, říkejme mu tým A. Pán A byl sympaťák. Přišel včas, sympaticky ustrojen. Zahradu změřil, pak se zachmuřil a řekl, že tohle bude VELKÁ AKCE. Na můj nesmělý pípavý dotaz, že konstrukce plochy 2,1x2,6 metrů pod chatku se mi nezdá jako úplně největší akce, se pán A podíval přezíravě do dálky a řekl, že večer pošle na

Nindža chemik

Odposlechnuto ve vnitrobloku. Dítě 1: No... a až budu velkej... tak budu .... tak budu... pilot... ne pilot nebudu... budu NINDŽA CHEMIK! Dítě 2 (suše): Nindža chemik neexistuje! Dítě 1: Existuje! Je to NINDŽA, co zároveň umí CHEMII! Chápeš?? Dítě 2 (posměšně): Neexistuje... neexistuje... Dítě 1: A čím chceš být ty? (aby se odvedla pozornost) Dítě 2: Já chci být ATOMÁŘ! Dítě 1: Atomáři neexistují. Vůbec. Žádní. Nikdy! Dítě 2: Existujou! Atomáři existujou! Zkoumají atomy! Dítě 1 (uspokojeně): Atomy zkoumají NINDŽA CHEMICI, žádní ATOMÁŘI. Dítě 2: To není pravda! Dítě 1: Ale je! Následuje bitka s použitím husitské vozové hradby, tajemného umění nindžucu a blíže nespecifikovaných prvků řeckořímského zápasu. A do toho je slyšet občasný výkřik: "atom!", "elektrárna!", "chemie!" a "karbid!". Tohle mne baví.