Přeskočit na hlavní obsah

Telefonát

Telefonát. Telefonáty učitelů nenesu dobře.

Obvykle učitel/trenér volá, že dítě upadlo, kašle, něco mu je, něco provedlo, něco rozbilo, brečí, nejde ho zvládnout, má nepřekonatelný autismus, odveďte si ho.

Takže s obavou zvedám telefonát trenérky z plavání.

Hlavou mi víří divoké představy.

Obávám se, že mi trenérka sdělí, ať se na plavecký pokusy se Zitul vykašlem. Taky se obávám, že je možné, že Zitul vypruzovala ostatní děti a že si pro ni mám okamžitě přijít. Což by též nebylo poprvé, žeano.

Ale trenérka volá, aby se ujistila, že mi NEVADÍ, že Zitul chtějí dát od září do výkonnostního družstva... že na ni koukali s druhou trenérkou a domnívají se, že Zitul je plavecký talent.

A že ji tam tedy zařadí a autismus prý není vůbec problém, protože v plávání přece nejde o autismus, víme. Oněmím. Nikdy mi nikdo nezavolal, aby Zitul lanařil do sportu. Nikdy v Zitul nikdo nerozpoznával kromobyčejný sportovní talent. Spíše naopak. Často bylo naznačeno, že je čas... daný sport ukončit. Toto je ovšem dobrej rodičovskej pocit!

Trenérka mi dále sděluje, že ostatním děckám vysvětlila (sama od sebe!), co je to autismus a Aspergerův syndrom a že děti nemají žádné problémy, jelikož chápou. Nemusela jsem nikam chodit a pronášet své osvětové přednášky. Představte si, trenérku to napadlo samotnou od sebe. A provedla to evidentně velmi dobře, jelikož Zitul je nyní ve skupině spokojená a děti jsou taky v klidu.

Trenérka opakuje, že Zitul má podle ní velký sportovní talent a je nutný ho rozvíjet. Taky naznačuje, že Zitul potřebuje kontakt s ostatními dětmi a že to nastavila tak, že je to bezpečné a prospěšné jak pro Zitul, tak pro děti. A naznačuje, že pokud nebudem talent Zitul rozvíjet, mohli bychom litovat!

Nevím přesně čeho, ale určitě litovat nechci, takže Zitína hlásím do družstva. Mám radost!

A trenérka dodává - a viděla jste jejího kraula??? No tak to se podívejte!!!

Děkuju všem lidem, kteří mají rádi nestandardní lidi a objevují v nich talenty.

Děkuju vám za každý jednotlivý dítě, který postrčíte někam vpřed a dál!

Komentáře

  1. Přeji Zitě hodně úspěchů v plavání. Ať ji to baví a má tam dobrou partu i trenérku. A Vám více takových "běžných" radostí se Zitou i Jindrou :)

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julia, dala som to prečítať môjmu manželovi, (dovolil napísať auti manželovi), veľmi sa textu potešil, obdivuje Vás. Vašu silu, nadhľad cez bolesť a aj Vašu pokoru.
    Pre nás toto si prečítať je radosť, my vieme... prajeme, pozdravujeme, tešíme s Vami:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné, srdce mi zaplesalo radostí, že jsou tací lidé s velkým srdcem.... co umožňují i jedinečným dětem přijetí a začlenění mezi ostatní, nalézají a rozvíjí jejich talenty a nezaleknou se možných obtíží, které jejich jedinečnost někdy nese..moc Vám to přeji 🙂

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle Vám tak přeju!
    Plavání, lyžování, jízda na kole a bruslení, tohle potřebujeme zlomit. Ale je to boj. Lyžování jde nejlíp, jízda na kole do doby, než se dostaví panika, že z kola se může spadnout, bruslení nic moc a samostatné plavání i přes spousty hodin tréninku jsme ještě nezlomili. Ale to přijde. Věřím tomu. :-)
    Obdobný pocit štěstí, jako zažíváte Vy nyní, jsem zažila, když trenér z tance nám poslal přihlášku na soutěž. Ona tak chtěla. Já se tak bála. A bylo to skvělé. Celé tohle tancování je skvělé, trenér je úžasný. Dcera postoupila do semifinále a já v tom obrovském množství tanečníků stejné kategorie viděla, že postoupila správně. Měla jsem za ni obrovskou radost. Chvála trenérkám a trenérům, kteří nevidí překážky, ale vidí příležitosti.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...