Přeskočit na hlavní obsah

Panďulák v hlavě

Někde jsem četla, že až třetinu léků, které si lidi vyzvednou v lékárně, nikdy nikdo nepoužije.

Třetinu!!!

To je velký číslo.

Třetinu léků někdo vyrobí, zdravotnický systém za ně zaplatí a nikdo je nikdy nevytáhne ze šuplíku.

Základní otázka je, proč se to děje.

Pomineme první a pravděpodobnou možnost, že tito lidé tyto léky nepotřebovali. To je docela dobře možné, a dávalo by pak smysl, že se bez nich mohou v klidu obejít.

Další možnost je, že je reálně potřebovali, ale přesto nepoužili.

Zde nastupuje fenomén, který důvěrně nazývám "panďulák v hlavě".

Takový ten panďulák, který vám kazí život.

Říká vám, že jste k ničemu.

Že se vám nic nepovede.

Že nemáte jíst léky, protože to jsou jedy.

Panďulák sabotér.

Dlouho mi trvalo pochopit, že ignorování varovných známek únavy a poškození mého organismu je forma sebeagrese.

Spousta lidí se sebepoškozuje a někdo se holt sebepoškozuje tak, že si neléčí nemoci, které by si léčit měl.

Když nechodím k doktorovi a neřeším zjevné problémy, je to sebeagrese a sabotáž sebe samé.

Dlouho mi taky trvalo pochopit, že to, že se budu o svý zdraví dobře starat, je forma kvalitního sebepřijetí, který se nedá jinak zajistit.

Nikdo jinej to za mne neudělá, jelkož autonomii pohybovat svým tělem směrem ke zdravotnickému zařízení mám pouze já.

Panďuláka sabotéra je zapotřebí vzít a zahodit u cesty a už nikdy, opravdu nikdy se s ním nebavit.








Komentáře

  1. Část těch nepoužitých léků může být na vrub špatné komunikace mezi pacientem a lékařem. Měla jsem kamarádku, která si přečetla příbalovou informaci a pokud se jí nelíbily vedlejší účinky, tak ten lék prostě zahodila.
    Panďulak v hlavě taky bývá rafinovaný a neříká rovnou, že jste k ničemu. Jen namítá, že jiné věci jsou přece důležitější a na vás dojde později, až... Vtip je samozřejmě v tom, že až... nikdy nenastane.
    Dobrá, tak já se k tomu doktorovi teda objednám.

    OdpovědětVymazat
  2. Pro Zitu...
    http://www.yellowladybugs.com.au/
    Maji i Facebook...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...