Přeskočit na hlavní obsah

Ornament

Jindřich sedí a snídá.

Ornament není zločin, mami.

Proč by měl být ornament zločin, mami?

Nene, není. Určitě ne.

Pobaveně na něj kouká a říkám, Jindři a víš, co je to ornament?

Jindra se hluboce zamyslí a říká, no ornament je, když je něco hezký.

A když je něco hezký, nemůže to přece být zločin, to dá rozum.

Tak si žmoulá rohlík a říká, ornament mám rád, mami.

Mám rád, když jsou věci hezký.

A já na něj koukám a podivuju se tomu, jak se to u Jindry vyvedlo s tou formou, vnější forma je totiž ryze honzovská, Jindra vypadá jako malá kopie svého otce, ovšem vůbec se tak nechová, jelikož uvnitř ten software je ryzí kopie své matky.

Jelikož Jindrova matka je též toho názoru, že ornament není zločin.

A říkám si, že to je fakt zajímavý dítě, takový atletický pořízek, co miluje ornament.

A do toho mi vykládá Zitul něco o mimozemšťanech a to je taky fajn, jen je to na mne moc rychlý, už se nezvládám adaptovat na mimozemšťany a ornamenty a tak si tiše přemítám, že tohle je ale hodně fajn.

Vlastně si uvědomuju, že mít děti mne hrozně baví. Je to dobrý. Je to takový, jaký jsem si představovala. Tedy po letech, kdy to tak nevypadalo, kdy to nebylo dobrý a nebylo to takový, jaký jsem si přála, to teď je fakt dobrý.

Vlastně nás asi trochu posílila i karanténa. Mám pocit, že spolu víc držíme pohromadě.

A jsem ráda a hledám Jindrovi nějaký ornamenty v knížce, abychom si tedy objasnili, co to ten ornament je, a Zitul do toho povídá, že ultimativní ornament je fraktál, ale tomu že by Jindra nerozuměl, jelikož on ještě neví, co je to fraktál, protože je to MALÝ bratr, tak malý, že je téměř neviditelný, je zkrátka pod rozlišovací schopnost pubertálních osob, a Jindra vykřikuje, že samozřejmě ví, co je to fraktál, ale Zitul trvá na svém, že fraktál je vlastně množina a Jindra neví, co je množina, a Jindra křičí, že množiny má v malíčku a že Zitul je gepardka, což je nadávka, kterou pro tyto situace vymyslel.

A Jindra dopíjí kakao a povídá, že až půjdeme kolem obchodu, koupí mi náramek, abych měla radost a zní to, jako když velký chlap chce zapůsobit na nějakou slečinku, a já si říkám, že tohle jsem fakt taky nečekala, že budu vychovávat jednou malé mužátko a budu se snažit, aby byl dobrý muž, a samozřejmě se o to bude snažit jeho otec, což je z tohoto hlediska dost nejzásadnější osoba.

Jsem vděčná, pokorně a tiše. A vařím si kávu a poslouchám ten cvrkot a venku létají vlaštovky a my snídáme.

Komentáře

  1. Moc pekné, nám sa do toho ornamentu zatkali aj kruté prožitky, ale tiež nakoniec pre nás dobré, zázračne dobré....

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...