Zita - Autism Story

Vyrostla nám první jiřina. Také jsem ušila ložní soupravu pro dinosaura. Usušila mirabelky. A došila šaty.

Jindra na mne kouká. Chci bejt dobrej, mami. Chci bejt nejlepší! Vyhrát! Bejt dobrej! Milovanej. Oblíbenej. Koukám na to malý mužský stvoření a říkám si, že toto se mu opravdu do hlavy nedostalo výchovou. S tou potřebou porvat se s celým světem se Jindra narodil. No jo, říkám. Dobrej. Ale co to znamená, bejt dobrej? To je obtížný někdy poznat. Znamená "bejt dobrej", že ti ostatní řeknou, že ses dobrej? Záleží to na tom, co říkaj? Protože co když to říkat nebudou, znamená to pak, že dobrej nejsi? Nebo "bejt dobrej" znamená, že jsi sám spokojenej? A co když nebudeš spokojenej nikdy? Co když neumíš být spokojenej? Budeš pak v něčem dobrej? To je prostě složitý. Bejt dobrej pro mne znamená být v klidu sám se sebou. Necpat se na výsluní čehokoli. Bejt v té fázi, že už to nepotřebuješ. Bejt ve fázi, že dopřáváš světlo ramp lidem kolem, zejména těm, kteří po něm strašně zoufale touží. Bejt dobrej znamená být klidnej. Že už sám uvnitř víš a jsi spokojen s tím, jak to je. Ta

Telefonát. Telefonáty učitelů nenesu dobře. Obvykle učitel/trenér volá, že dítě upadlo, kašle, něco mu je, něco provedlo, něco rozbilo, brečí, nejde ho zvládnout, má nepřekonatelný autismus, odveďte si ho. Takže s obavou zvedám telefonát trenérky z plavání. Hlavou mi víří divoké představy. Obávám se, že mi trenérka sdělí, ať se na plavecký pokusy se Zitul vykašlem. Taky se obávám, že je možné, že Zitul vypruzovala ostatní děti a že si pro ni mám okamžitě přijít. Což by též nebylo poprvé, žeano. Ale trenérka volá, aby se ujistila, že mi NEVADÍ, že Zitul chtějí dát od září do výkonnostního družstva... že na ni koukali s druhou trenérkou a domnívají se, že Zitul je plavecký talent. A že ji tam tedy zařadí a autismus prý není vůbec problém, protože v plávání přece nejde o autismus, víme. Oněmím. Nikdy mi nikdo nezavolal, aby Zitul lanařil do sportu. Nikdy v Zitul nikdo nerozpoznával kromobyčejný sportovní talent. Spíše naopak. Často bylo naznačeno, že je čas... daný sport ukončit

Někde jsem četla, že až třetinu léků, které si lidi vyzvednou v lékárně, nikdy nikdo nepoužije. Třetinu!!! To je velký číslo. Třetinu léků někdo vyrobí, zdravotnický systém za ně zaplatí a nikdo je nikdy nevytáhne ze šuplíku. Základní otázka je, proč se to děje. Pomineme první a pravděpodobnou možnost, že tito lidé tyto léky nepotřebovali. To je docela dobře možné, a dávalo by pak smysl, že se bez nich mohou v klidu obejít. Další možnost je, že je reálně potřebovali, ale přesto nepoužili. Zde nastupuje fenomén, který důvěrně nazývám "panďulák v hlavě". Takový ten panďulák, který vám kazí život. Říká vám, že jste k ničemu. Že se vám nic nepovede. Že nemáte jíst léky, protože to jsou jedy. Panďulák sabotér. Dlouho mi trvalo pochopit, že ignorování varovných známek únavy a poškození mého organismu je forma sebeagrese. Spousta lidí se sebepoškozuje a někdo se holt sebepoškozuje tak, že si neléčí nemoci, které by si léčit měl. Když nechodím k doktorovi a neřeším zjevné problémy, j

Pokud přirovnáme běžný proces vyhoření k nějakým těm stromům v lese, které si vesele hoří, tak moje únorové rozpoložení odpovídalo půdě amazonského pralesu poté, co tam už nemá co hořet. Prostě doutnající popel. Už ani nehoříte, nevztekáte se, nemáte žádné emoce, nic, už jen doutnáte a pak se tiše proměníte v popel, aniž by si toho kdokoli všiml. Ne, nikdo nepřijde a neřekne: člověče, ty už jsi úplně vyhořelá, ty jsi dlouhé roky s autidítětem, bez nároku na prázdniny, na týden volna, ty už nemůžeš, vždyť takhle se o nikoho nemůžeš starat, to nejde, vypadni na tři měsíce a vydechni si. Svým milovaným trollům mohu rovnou sdělit, že tohleto není povinnost Honzy, jelikož on je se mnou též primárním pečovatelem a je unavenej a vyčerpanej stejně jako já, takže si sice můžeme pečovatelství předávat mezi sebou, ale problém to neřeší. Své trolly mohu taktéž upozornit, že tento typ vyčerpání nezískáte z práce, protože já v práci naopak odpočívám a každý den děkuji vyšším silám, že tu práci mám.

Zitul poněkud vyrostla...

V zájmu kvalitního boje s vyhořením jsem se minulý týden napsala na sochařské sympozium. Potřebuju někde brát, abych měla co dávat. Tady výsledek. Bylo to velmi inspirativní a poučné. Vysochala jsem šišku a mám radost.

Původně jsem dnes chtěla napsat rozsáhlý příspěvek o hoření, vyhoření a kvalitě životě. Ale pak přišla zpráva, že dvě z dětí na příměšťáku, na kterém Zitul aktuálně je, dostaly horečku. Zitul má úzkost. Velkou úzkost. Grandiózní. Takže u ní sedím na posteli a povídáme si a já doufám, že v klidu usne. A snažím se v ní vzbudit tu rezilienci, kterou dlouhodobě pěstujeme, protože to se prostě může stát, lidi kolem nám můžou mít koronáč, taky my můžeme mít koronáč, a přesto to stále neznamená, že všichni zemřeme a vše zanikne. A bojím se úplně stejně jako ona, ale nedávám to najevo, i když Zitul to stejně pozná, když se bojím. A vracíme se do té běžné reality toho nového nenormálního života, který od poloviny března vedeme. Probíráme, jestli může hygiena nařídit karanténu ostatních dětí (může), zda budou děti v pořádku (budou), zda je možné, že je to něco jiného než koronáč (rozhodně ano). Říkám si v duchu, že tohle nesmím pokazit, jako rodič, že teď musím být opora, nehroutit se, nezahlcov

Mnoho z dobrých vlastností to dnes nemá lehké. Kupříkladu skromnost. Ta už skoro zahynula na absolutní nezájem okolí. Nic nepotřebovala, o nic si neříkala, tak nic nedostala a zahynula hladem. Pokora, chudák, ta sedí někde pod mostem a pije víno z krabice. Čumí před sebe a nechápe. Vděčnost, ta je na tom trochu lépe. Občas ji pěstují nějací hipsteři nebo obecně mladší ročníky, které na rozdíl od starších ročníků poměrně záhy rozpoznali, že se jim s vděčností žije líp než bez ní. Jsou to životní pragmatici. Ale proč ne. Vděčnost žije řekněme takovým běžných životem matky samoživitelky, obrací každou korunu a snaží se přežít do druhýho dne. Trpělivost to už s lidstvem vzdala. Sedí v parku pod stromem a medituje. Ale je jí to vlastně jedno, protože je to trpělivá vlastnost. Opravdu líto je mi odvahy. Odvaha, taková významná charakteristika! A takový propad v posledních dekádách. Takový úpadek. Smutné. Odvaha sedí v hospodě čtvrté cenové skupiny a vykládá opilcům o hrdinských činech, které

Zitul zanechává nesmazatelnou výtvarnou stopu.

Jindřich sedí a snídá. Ornament není zločin, mami. Proč by měl být ornament zločin, mami? Nene, není. Určitě ne. Pobaveně na něj kouká a říkám, Jindři a víš, co je to ornament? Jindra se hluboce zamyslí a říká, no ornament je, když je něco hezký. A když je něco hezký, nemůže to přece být zločin, to dá rozum. Tak si žmoulá rohlík a říká, ornament mám rád, mami. Mám rád, když jsou věci hezký. A já na něj koukám a podivuju se tomu, jak se to u Jindry vyvedlo s tou formou, vnější forma je totiž ryze honzovská, Jindra vypadá jako malá kopie svého otce, ovšem vůbec se tak nechová, jelikož uvnitř ten software je ryzí kopie své matky. Jelikož Jindrova matka je též toho názoru, že ornament není zločin. A říkám si, že to je fakt zajímavý dítě, takový atletický pořízek, co miluje ornament. A do toho mi vykládá Zitul něco o mimozemšťanech a to je taky fajn, jen je to na mne moc rychlý, už se nezvládám adaptovat na mimozemšťany a ornamenty a tak si tiše přemítám, že tohle je ale hodně fajn. Vlastně

Dneska byl hrozně pomalý den. Chtěla jsem udělat tolik věcí. A nic. Přišlo mi smysluplnější být venku a žít. Tak jsme strávili den klučením náletů na zahradě. Tady jsme před odchodem na zahradu na kávičce a dělali blbosti a smáli se a mám z toho super vzpomínku. Jinak Zitul schválila použití této fotky, ptám se jí vždycky.

Jsou hotové. Děkujeme Lužánkám. Za vlídné přijetí, prostor k tvorbě i kontemplaci.

Právě jsem byla jmenována profesorkou. A už mám ten těkavý profesorský pohled. Ale mám radost a děkuji všem, kdo mi pomáhali.