Zita - Autism Story

Šaty, co si Zitul ušila na kurzu šití.

Zitul dnes dostala vysvědčení. Spokojeně si jej dovezla ze školy. Tak jsme na něj chvíli docela zaraženě koukaly. A říkaly jsme si obě, co takové vysvědčení za dobu koronaviru vlastně znamená? Znamená to asi, že Zitul zvládla splnit, co se očekává od žáka jejího ročníku. Že navzdory okolnostem dokázala pracovat na svých úkolech. Že se naučila dost dobře ovládat počítač, odesílat vypracované úlohy, komunikovat. Každopádně ten jarní půlrok probíhal psychedelicky. Soustředili jsme se doma maximálně na vytvoření nových funkčních rutin, takže se Zitul podařilo začátkem koronakrize poměrně dobře provést. I když to ze začátku dost drhlo. Zajímavé je, že volnočasové aktivity, například angličtina a elektronika, fungovaly v zásadě úplně od začátku koronakrize vzdáleně, zatímco škole to chvíli trvalo. Zitul se proto kroužků v době krize chytila jako poslední jistoty, že její stávající rutina jaksi stále existuje (i když se škola vzdáleně teprve rozjížděla), a jaro tedy strávila elektronikou, uče

Sedím u stolku a koukám na hromadu kachliček. Kachličky jsou překrásné, barevné, velmi čtveraté. Někdo je bude muset štípačkami naštípat na malé kousky a pak bude muset ten někdo ty kousky umístit na velkou desku a připevnit je a tím vznikne překrásné dílo. Zitul pracuje na stole vedle mne. Zatímco já zenově pozoruju kachličky, Zitul štípá. Zatímco já otáčím jeden kousek po druhém a zase jej vracím do krabice, Zitul štípačkami vyštipuje přesně ty tvary, které si přeje. Které vidí v hlavě. Protože Zitul věci vidí. Já, jakožto beznadějný "verbal thinker", tedy myslitel ve slovech, naproti tomu nevidím nic. Nevidím barvy, jak se poskládají. Nevidím, jak udělat odlesk světla. Myslím ve slovech a sémantických obsazích slov a v tom jsem vážně dobrá, ale barevné valéry čehokoli prostě nevidím. Zitul jede a vytváří něco.... prostě krásného. Vytváří štíra, jelikož Honza je štír a taky brácha je štír. A Zitul si zvolila štíra jako jejich totemové zvíře. Namísto štípání kachliček odcház

Kreativní krasojízda. Škorpion je Zitul. Brouk můj.

Ještěrková mozaika z rozbitých talířů. Pro naši zahradu.

Jednou to přijít muselo. Vařím lektvary. Zde dnešní rybízový z našich výpěstků. A zde všechny ostatní. Bezový, jahodový, bezový karamelový... Je to ten nejlepší odpočinek. Nejdřív práce na zahradě a pak příprava lektvarů.

Moje něžná holčička se jednoho dne probudila v posteli a shledala, že se proměnila v jinou formu života. Takovou, která se odívá do černých hábitů a nosí pohorky s lebkama a taky zajímavé vzory, například kostka v kombinaci s puntíky a černým tylem. Koukám na to a hrozně mne to baví. A samotnou mne překvapuje, jaký jsem k tomu zaujala postoj. Postoj je v zásadě rezignovaný, protože jsem se za ta léta již dokázala poměrně dobře smířit s tím, že moje představa o mém dítěti se dost radikálně může rozcházet s tím, co ono dítě chce či potřebuje. Zitul se navíc odívá fakt dost zajímavě a navíc k tomu nonšalantně vypráví o matematice, což tomu dodává takový surrealistický nádech. Tedy, spolu jsme se domluvily, že nebudou žádné piercingy a tetování. Dokud nebude dospělá. A teď nad tím tak kontempluji a přemýšlím nad smyslem subkultur. Jaký mají smysl pro přirozenou integraci lidí, kteří potřebují trochu dopomoci se začleněním. Pankáči, hipsteři, geekové, gothové, hiphopeři... Vlastně mi přijde

Taky máte pocit, že nejdřív se svět extrémně zpomalil a dá se říct zklidnil, aby se nyní roztočil do neuvěřitelných obrátek? Svět vědy se určitě točí dostatečně, točí se kolem grantových schémat, která nezohledňují, zda a kdo sedí doma a pečuje o další generace vědátorů. Točící se svět vědy se navíc točí dost děsivou rychlostí, tak velkou, že se často obávám, že narazí hlavou do zdi a bude z toho mít minimálně pěkné bolení hlavy. Člověk je nicméně tvor adaptivní a tak se na současný spin vědeckého světa adaptuji doma s dětičkami. Tento příspěvek nicméně není myšlen jako nějaké stěžování si, spíše zenové konstatování. Poslední dobou celou situaci začínám shledávat zvláštním způsobem osvěžující. Neustálá interakce s dětmi otevírá mé vědecké práci zcela nové cesty. Je to jako velká voda, která si někde najde cestu, prokope nějaký tunel, prostě se to někam řítí a já se jenom snažím pracovat a o všechno postarat. Každopádně vše získává stále surrealističtější nádech. Například dnes. Dopoled

Nevím, jestli to taky cítíte. Ten zvláštní pocit, že všechno je zcela normální, až na to, že to normální není. Práce se postupně vrátila k normálu, až na to, že školy pořádně neotevřely. Studenti postupně připravují své závěrečné práce, až na to, že podmínky během přípravy jejich prací byly nestandardní a my často ani nevíme, jak tyto práce budeme hodnotit či jak budou hodnoceny. Všechno je téměř normální, kdyby to ovšem nebylo nenormální. Jsem z toho unavená. Předstírat normalitu je složitější, než si připustit, že věci jsou atypické. Zitul se ptá, jestli na podzim bude druhá vlna. Nevím, je to asi možné. Zitul se ptá, zda se nakažlivost covid-19 sníží? Nevím, je to možné. Zitul se ptá, jestli si myslím, že na podzim už bude vakcína. Nevím, snad? Spíše ne, vývoj vakcín trvá dlouho. Přijde mi, že sedím(e) všichni na větroni a jaksi plachtíme. Něco jsme schopni uřídit a něco ne. Někam celkem určitě doletíme. Někdo na svém větroni taky možná zhavaruje. Někdo přistane bezpečně. Důležité j

Zitul postavila robůtka. Jezdí a bzučí.

Některý věci jsou moc fajn.

Je večer a sedím na posteli u Zitul. Povídáme si. Zitul vypadá spokojeně. Fakt hodně spokojeně. Život se nějak zastabilizoval. Škola jede, i když vzdáleně. Zitul se zamýšlí a říká, co si z celé té koronavěci vlastně odnáším? Tak nad tím společně přemýšlíme. Zitul říká, že si odnáší pocit, že když nastane něco dalšího, tak nějak věří tomu, že to zvládne. Že tohle bylo pár týdnů hodně děsivý a zvládla to, takže pokud by se něco podobnýho opakovalo, zvládne to taky. A prý je to dobrý pocit. Taky se naučila psát všemi deseti. A programovat v Arduinu. Rezilience v praxi. Já si pro změnu odnáším poznání. Poznání, že můj obvyklý všední předkoronavirový život byl tak zaplněný prací, že to tak nemůže už dál prostě pokračovat. Že potřebuju mít v životě věci, které mne živí. Že potřebuju pečovat o svoje tělo a duši. Že potřebuju trávit každý den čas venku s dětmi na čerstvém vzduchu. Že potřebuju dobře (bezlepkově) jíst. Že potřebuju cvičit. Že potřebuju spát. Že potřebuju chodit na zahradu a zpr