Zita - Autism Story

O stresu koluje tolik mýtů, že je nikdy nespočítáme. Promítají se do nich roztodivné ukázky předkřesťanského magického myšlení, různé světonázory, názory na Boha, názory na lidské utrpení, filozofické teorie, zbožná přání, vztek na osud a různé jiné fenomény. Taky věda a pavěda. Jedním ze základních mýtů, které o stresu panují, je mýtus, že bez stresu nám bude ohromně dobře. Budeme skotačit jako laňky a kolouškové někde na louce a budeme naprosto šťastni, jelikož to zlé, co nám tu pohodičku narušuje, tedy stres, nebude přítomno. Taky nebudeme mít ty ošklivé infarkty a cukrovky a hromady další chorob, u kterých očekáváme, že k ním stres výrazně přispívá. Internet je plný návodů, jak stres snížit či eliminovat, přičemž jediné štěstí těchto návodů je, že to ve skutečnosti není možné, takže nebohým čtenářům žádná újma nevzniká a pouze se marně pokoušejí o nemožné, tedy zastavit v daném čase adaptační pochody ve svém těle. Pokud vycházíme z původních definic stresu, tak stres je inherentní,

Dnes nám bylo hezky.

Vesnice dorazila. Zjevila se. Díky, Jíti.

Přála bych si, aby lidi věděli, že... .... že autističtí lidé nejsou mimozemšťani stižení nějakou strašlivou poruchou, která zničí život všem kolem .... že to nejsou nějaké debilní stroje, ale lidé s emocemi, svým způsobem empatie, kteří mohou být zraněni... tak jako kdokoli ostatní ... že autističtí lidé chtějí přátele....a že přátelství má mnoho podob... ... že to, že se koukají třeba jinam a pro nás neurotypiky se třeba prapodivně hýbou, ještě zdaleka neznamená, že vám nevěnují pozornost či že vás chtějí okatě ignorovat (protože NT to takhle často čtou....) .... že i když chování autistických lidí vypadá místy zcela nesmyslně, má svůj smysl a jasné příčiny a dá se s tím pracovat .... že autistickým lidem fakt nedělá dobře, když se jim zakazuje stimmování a mnohem lepší je pomoci jim rozlišit kontext - kde stimmovat můžu v klidu a kde to není úplně vhodné (na pracovním pohovoru) ....že autismus dítěte NENÍ nekonečné zklamání ambicí rodičů... ambice mohou mít mnoho podob a autističtí

Náš byt se během karantény proměnil v jakýsi ateliér. Všichni si něco tvoří. Poslední projekt Zitul je pítko pro ptáčky na zahradu. Zitul to našla v knížce, co dostala půjčenou. Je to obrácený květináč s přicementovanou miskou. Mozaika a ošetřeno černou spárovačkou. A už je na místě a slouží ptáčkům a broukům.

Zitul nakreslila tužkou obrysy brouka. Jindra vymaloval.

Chtěla bych napsat, že všecko je sluníčkové. Pravdou je, že není. Nejsem superhrdinka. Ani nechci být. Nechci být postava z komiksu, co si nepotřebuje říkat o pomoc a vše s přehledem zvládne sama. Nevidím v tom hodnotu. Některý dny jsou těžký. Koronavirus a autismus jsou těžký. Zvládáme, protože udržuju rutinu, ale velmi mne to místy unavuje. Cvičení, vycházky, práce na zahradě, angličtina, četba. Dodržujeme každodenní plány, které kreslíme křídou na naši tabulovou stěnu. Funguje to. Zitul začala víc cvičit, protože jsem jí konečne dovolila cvičit box. Taky to funguje. Tady důkaz z obchodu se sportovními potřebami. Otázka je, kdy někdo usoudí, že to dělám ohromně dobře, ale že už si též potřebuju odpočinout. Asi nikdy. Tak jsem melancholická. A vyfotila jsem si melancholickou fotku, která mi to připomíná.

Myslím, že představy z katastrofických filmů se šíří jakousi... osmózou. Podivně se přelévají populací a přestože většinu těch bullshitových filmů nikdo neviděl, nebo to alespoň tvrdí, všichni tak nějak přijímají ta popkulturní moudra, která z této produkce plynou. Katastrofický film začíná poklidnými záběry na veselící se populaci, která ještě neví, že se tu brzy rozšíří strašlivý virus, který způsobí, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl předtím. Z toho vyplývá, že tato populace obvykle nemá žádné mechanismy, jak takovou epidemii předvídat. Neexistuje žádná veřejná nadnárodní autorita, které už asi tak dekádu varuje, že potenciál pro pandemii stoupá, a která když vyhlásí poplašně pandemii kvůli prasečí chřipce, všichni se shodnou, že je to kvůli iluminátům a farmaceutickým firmám, které si chtějí namastit kapsu na produkci vakcín. Tyto navíc způsobují autismus, musíte uznat, že to je už příliš, a proto je zcela v pořádku, že v daném katastrofickém filmu nevidíme ani náznak nějaké

Myslím, že bychom si měli hromadně zopakovat a připomenout, co, respektive kdo je to správná matka. Správná matka je klidná a vyrovnaná, nikdy na děti neřve jen tak, protože vstala špatnou nohou, navíc je taky vášnivá, dokáže se pro věci nadchnout a je plná života, hovoří a rozpráví a miluje společnost a obecně lidi. Nikdy nikoho nenacvičuje kvůli úklidu, je povznesena nad nepořádek, kromě momentů, kdy je pořádná a dobrá hospodyně, takže všechno naklidí, aby se doma cítili všichni dobře. Je kreativní, plná nápadů, děti neustále rozvíjí, kromě okamžiků, kdy děti cíleně nerozvíjí, protože se potřebují rozvinout samy, což správná matka chápe. Správná matka nenutí své potomstvo k ničemu, co to potomstvo nechce, kromě situací, kdy své potomky motivuje, aby se překonávali a věnovali se něčemu, čemu se věnovat (zatím) třeba tolik nechtějí, jelikož to je důležité pro jejich zdravý rozvoj. Správná matka dává svému dítěti volnost a svobodu, když mu zrovna nedává řád a systém. Správná matka je pr

Od Zitul jsem dostala origami ikebanu. Je tak nádherná. Jsem pokorně vděčná, že můžu být máma. Každý den jsem vděčná.

Stojím uprostřed zahrady a kolem mne je spoušť. Rozsypaná mulčovací kůra, rozsypaný lávový mulč. Vytrhaný plevel, který někdo nesl na kompost a po cestě ho upustil. Jindřich pokračuje ve stěhování předmětů a zjevně má napilno. Zitul otráveně čeká, až téhle šarády necháme a půjdem konečně domů. Začínám bručet. Děti to poznají. Poznají to bručení, ví, že to není dobré bručení a že když se něco záhy nezmění, bude problém. Takže přicházejí a dáváme to nějak dohromady, uklízíme kůru a lávovou strusku a Jindra se snaží nestříkat alespoň hadicí vodu přímo na záda Zitul jako před chvílí. Zitul ječí, že po ní leze klíště. Přicházím, klíště sundávám a odborně zneškodňuji profesionálním zašlápnutím. Jindra je celý od lávové strusky, kterou během klíštěcí akce rozmočil ve vodě, která teče z hadice. Jedno dítě se obává o svůj život (nemůžu se nakazit, mami, když jenom leze???). Druhé dítě se proměnilo v hliněnou sochu. Koukám na ně a říkám si, milánkové, to je dobré. Je to potřeba. Je potřeba něco

Loni jsme se Zitul zasadily maličký fíkovník. A dnes jsme ho uviděly. Náš první fík.

Čekám to každou chvíli. Že mi tu zazvoní ta avizovaná vesnice! Ano, ta vesnice, která je potřeba k výchově dítěte. Nebo dvou dětí. Čekám ji každou vteřinou. Někde se totiž musela stát nějaká hloupá chyba. Jinak by tu vesnice už dávno byla. Babičky, tetičky... sestřenice... bratránci... strýcové... dědečci... Bližší i vzdálenější příbuzní. Někde musejí být! Přátelé! Celá ta vesnice, co se během koronavirové doby někde zasekla na cestě za námi, aby mi pomohla vychovat ty dva tvory, kteří se nazývají děti. Když jsem si dnes uvědomila, že snídám v 17.30, došlo mi, že moje vesnice to zjevně nějak zmotala. Ne, není to o organizaci času. V tom jsem mistr. Není to o nedostatku meditace a zklidnění! Ne. Je to o tom, že té práce je prostě na jednoho člověka PŘÍLIŠ. Honzu nepočítám, protože se připravuje k atestaci a stal se z něj chodící zombík. Nic jiného v tom není. Nejde to zkrátka stihnout v jednom člověkovi. Vařit, vzdělávat, prát, nakupovat, organizovat skypové konference, aby se Zitul moh

Zitul kreslí. Bratr, až bude dospělý.

Život je nevyzpytatelný. Nevíme dopředu, co přinese. Kdyby mi někdo řekl před pár lety, že u nás na trávníku ve vnitrobloku budu jednou natáčet první živý vstup na české mutaci CNN, asi bych mu nevěřila. Zde důkaz. Svými rameny dovedně skrývám... kompostér:-)

Nikdy bych nevěřila, kolik štěstí mi ta naše mrňavá zahrada přinese. Pokračujeme v permakulturním experimentu. Děti sázejí a pak se starají a já doufám, že se to do nich nějak otiskne....