Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2020

Omluva prepperům

Myslím, že svět dluží nám, všem prepperům, velkou omluvu. Ano!!! Nikdo se mi neomluvil za všechny ty blbé poznámky, které my, právoplatní preppeři, musíme poslouchat... abychom.... nakonec..... měli pravdu! Tak kupříkladu rybíz. Loni jsem na naší mikrozahrádce sklidila spoustu červeného rybízu. Ten černý někdo ukradl, možná to ptáci ozobali, ale to je jiný příběh. Tedy přinesla jsem domů pár kilo rybízu... a udělala jsem marmelády a spoustu zamražených sáčků... A teď? Ha. Teď z nich dělám dětem smoothie a zmrzku. Ano, zamrazila jsem tunu ovoce na horší časy. A ty horší časy zcela nečekaně přišly. Tedy v něčem možná i lepší, ale to je taky jiný příběh. Možná přijdou ještě horší časy. Až to ovoce dojíme a jiné kvůli suchu nebude. Protože tady, na jižní Moravě, je fakt hrozné sucho. Máme doma filtrační nádoby na vodu. Takové ty do divočiny. Máme doma spoustu zálesáckých potřeb. Taky kvalitní spacáky a karimatky, co se hned nerozpadnou. Taky rádio a zálo

O původu koronaviru

Mohlo by se zdát, že koronavirus pochází z luskouna. Z netopýra. Z laboratoře ve Wuhanu. Ze zvířecího trhu. Nebo že ho uměle vyrobili Čínani. Nebo Američani. Kdokoliv. Ve skutečnosti ovšem koronavirus vznikl tak, že se děti v naší školce chytily za ruce, zavřely očka a usilovně si přály, aby mohly být s rodiči doma. Fakt hodně dlouho. Aby nejlépe byli doma rovnou oba rodiče. Aby nebylo žádné hlídání. Aby rodiče každej den vařili. Pak otevřely očka, šly si hrát a koronavirus byl na světě. Jindřich je kupříkladu nyní toho názoru, ze pangalaktická epidemie je naprosto spektakulární věc. Jseš doma, s matkou, sestrou, hraješ si, lítáš ve vnitrobloku a ve sklepě s klukama z domu, kreslíš si a matka neustále vaří, peče a má víc času na stavění panďuláků z lega. Já vím, že být doma na homeoffice je privilegium. Taky si ho nesmírně považuju. Jen jsem chtěla říct, že to  kolektivní (ne)vědomí dětiček bych nepodceňovala.

Motýli a jeřáb

Origami

Zitul je neuvěřitelná.

Včela

Stojím na zahradě a koukám, jak si pilná samotářská včela vytváří domeček pro své potomstvo. Je to pracovitá, dobrá včela. A říkám si, no to je vynikající, přímo spektakulární, že aspoň ta včela má rozum a snaží se zajistit nějaké bezpečí a prostor svému potomstvu. Včela možná ví i něco o včelích parazitech a drží se od nich dál. Naproti tomu my, tady v České republice, již nyní nevěříme na nic menšího než řekněme... brouk. Brouka někdy někdo viděl, tudíž brouci existují. Dříve, ještě včera, jsme v naší republice věřili i na jakési virové partikule, ale nyní na ně již nevěříme. Otevřeme kavárny, obchody, muzea, školy a viry budeme ignorovat. Koneckonců, beztak je to jenom v naší hlavě. A zatímco jsme přestali věřit na viry, tak jsme začali věřit na jiné, zcela pozoruhodné věci. Například na to, že vše funguje binárně. Nebo má fungovat. Že BUĎ budeme poskytovat péči pacientů s covidem NEBO všem ostatním pacientům. Jiné řešení, milí přátelé, není. Buď budou umírat lidi

Nový origami

Dnes přišla nová origami kniha a Zitul tvoří a tvoří...

Stimming

Stimmimg je sebestimulační chování typické pro autíky. Může mít různou podobu, vrtění, kroucení, třepání rukama... Zitul skáče. Skáče na místě a tak zvláštně u toho mává rukama. Neurotypici si obvykle myslí, že stimming je příznak stresu, což není nutně pravda. Taky mají značnou tendenci stimming potlačovat či vnímat jako vysloveně nežádoucí. V tom se neangažuju a se Zitul se raději učíme rozlišovat kontexty, kdy se stimmovat dá a kdy moc ne, než abychom jí zto odnaučovali. Dneska jsem se Zitul po dlouhé době zeptala, co při tom stimmování vlastně zažívá, a zde je superzajímavá odpověď. Zitul stimmuje, protože pak si může lépe představovat věci, co ji baví. Jako vtipné situace ze seriálů v nových kontextech. Zitul s uveřejněním videa souhlasí.

Update IV

Update. Delší dobu nedávám updaty, jelikož to celý pozoruju.    To, co vidím, jsou přesně ti naštvaní lidi, které jsem věštecky předpověděla před pár týdny. Většina se proměnila v amatérské epidemiology, ekonomy a doktory, kteří všichni ví co (by) se mělo a nemělo, všichni mají jasnej názor a vědí, že se všecko dělá a dělalo blbě.    Osobně nemám jasný názor téměř na nic. Koronavirus je nový fenomén. Musíme ho poznat. Musíme pozorovat a odvozovat správně závěry. Teď jsme ve fázi pozorování, nikoli odvozování závěrů a mlácení jiných lidí od hlavy našimi poznatky. Tato fáze teprve přijde. Nevíme, jestli a jak moc je koronavirus například teratogenní. Nevíme téměř nic o pozdních následcích. Myslím v řádu let. Nevíme mnoho o reaktivaci viru u dříve infikovaných. Nevíme, a proto to teprve zjišťujeme.    Vynikající pravidlo říká, že pokud nevíte, co máte v danou situaci přesně udělat, je dobrý vyčkat a chvíli nedělat nic. Někdy to není pravda, ale někdy to pravda je, a zro

Pandemic look

Pandemic look je takový ten specifický look, který získáte teprve pořádným pobytem v pořádné karanténě. Ano, jsou mezi námi ti, kteří se ho snaží lacině napodobit trapně namalovanýma černýma kruhama pod očima, co si mažou viks na oči, ale my, opravdoví pandemičtí mazáci, my víme, že se takový pandemický look tvoří týdny a vzniká zcela nenásilně, bez hlubšího úsilí. Za prvé. Pro správný pandemický look jsou nezbytné přerostlé, mastné vlasy s šedivými odrosty. To je velmi jednoduché, protože takovýto vlas se od přírody vyvíjí sám. Ponecháváme přírodu zazářit a vlas dále neupravujeme. Nijak ho nepěstíme, necháme, aby si slunce (pokud bychom chodili ven, což nechodíme) pohrálo jemně se stříbřitými odrosty a zdůrazilo odlesky různých koncentrací lipidů na naší hlavě. Za druhé. Obličej. Obličej je též jednoduchý a pohybuje se ve směru spontaneity procesů. Kruhy pod očima z nočního bdění u netflixu či nějaké té gamesky. Bělostná bílá z absence pobytu venku. Bez makeupu, protože makeup u

To já bych se asi zbláznil.

Jistě vám to zní povědomě. To já bych se asi zbláznil, kdybych musel měsíc sedět doma, nosit roušku a nemohl dělat nic z toho, co mne obvykle baví. To bych zešílel. Kdybych nemohl do kina, na motorku, do nákupního centra či na kolo. A kdybych nemohl na dovolenou, tak se zabiju! Jenže. Jenže spousta z nás žije v systému řady omezení. Někteří rodiče auti děti mnoho nespí. (Stačilo mi to dva nespavé roky. Pamatuju si, jak se mi stíralo, zda jsem vzhůru či ne. Pamatuju si, co to dělalo s mou psychikou, když jsem cca 2 roky nespala víc jak 2 hodiny v kuse a více jak 4 hodiny celkem.) Někteří lidi jsou totálně opuštění. Někteří lidi nechodí nikam, kde by je to bavilo, protože nemají hlídání a jejich kupříkladu auti dítě by to dost špatně snášelo. Někteří lidi nemají žádnou sociální síť, která by je zachytila, až budou padat. Nikoho, kdo by dovezl nákup. Nikoho, kdo se zeptá, jak se máte. Někteří lidé s hendikepem fyzického typu nemůžou vůbec chodit, kam by je napadlo, proto

Hezké Velikonoce

Všem. Zde tradiční varianta. A zde punková.

Hezké Velikonoce

Všem.

Zednice

Loni jsme se Zitul umístily na zahradu dva hmyzí domečky. Zůstaly neobydlené až do podzimu, kdy se v jednom značně rozmnožili pavouci. Ale pavouci nejsou hmyz. Má to být hmyzí domeček, ne pavoučí pevnost. Zitul byla smutná. Ale letos! Oba domečky osídlily samotářské včely. Zitul říkala, že se jmenují zednice. Každý den přibude další zalepená komůrka. A jednou jsme zachytily i živou včelu, jak šla domů. Je to fascinující. Seděly jsme na zemi a půl hodiny pozorovaly provoz u domečku, který je umístěn na rozkvetlé hrušni. A jsme včelkám se Zitul tiše vděčné, že nám opylujou stromy a keře.

Velikonoce

Vyrábíme, co to jde. Jindra vajíčkový obraz. A Zitul origami....

Bábovka

V nějaký knížce jsem četla, že to, jak jsme šťastní, daleko víc závisí na tom, zda máte dobrý sousedy, než na tom, zda máte super rodinu na druhé straně zeměkoule. Sousedství se extrémně podceňuje. No fakt. Sousedi jsou komunita, vaše každodenní místo. Sousedi jsou ta vesnice, po který povětšinou toužíme, ale jaksi ji v moderním světě nemáme. V našem domě se kamarádíme už dlouho, takže karanténa jen prohloubila již funkční vztahy. Ale někde to možná vzniká nyní de novo. Že si uvědomujem, vedle koho bydlíme. A jaký je štěstí, když si s těma lidma sedneme. Za poslední týden jsem pochopila spoustu věcí, které mi dosud nebyly jasné. Tak především - děti jsou předurčeny k tomu, aby si hrály ve smečkách či dětských ganzích. Nemůžete chtít po čtyřletém dítku, aby si celý den hrálo samo v pokojíčku či s vámi. Nemůžete po něm ale ani chtít, aby si hrálo normovaně a disciplinovaně, jak to vyžadují školky. Ne, ideální je sousedský gang, čítající 5-7 dětí různého věku.

Máš vzteklíka

Jindra je vznětlivý dítě. Prudký, chytrý, vznětlivý, vášnivý. Tu vznětlivost a prudkost velmi dobře poznávám. Někdy to člověku komplikuje život. Ale nedá se to potlačit, i když vás k tomu okolí od malička vybízí. Musíte se s tím srovnat a přijmout to, ne to potlačit. Proto jsem vymyslela Jindrovi personifikaci vzteku, zvanou vzteklík. Vzteklík je neviditelné strašidýlko, co Jindrovi sedá na rameni. Našeptává Jindrovi různé věci, zejména aby házel s hračkama, vykřikoval, urážel se, bouchal děti a tak podobně. Od minulého týdne jsme pokročili s personifikací do toho stádia, že nyní vzteklíka vědecky pozorujeme. Vezmeme ho do ruky a přemýšlíme, co by asi tak potřeboval. Aby byl trochu míň vzteklej. Vlastně není vůbec zlej, je jenom rozčilenej. Taky přemítáme, jak asi vypadá, jak se mu ježí ty trny na zádičkách. Jindra obvykle bedlivě imaginárního vzteklíka pozoruje, ale moc se nezapojuje. Maximálně dělá, že ho na mne háže a u toho vykřikuje: máš vzteklíka, má

Roušky podruhé

Problém s rouškami obcházíme kvalitním provedením. Ta žlutá je podle Zitul prý dobrá. Obecně vsázíme na punkrockový design. Zítra ušijem další.

Tea dress

Zitul si s dopomocí ušila tento fantastický tea dress.

Cvičme s Thorem

Chris Hemsworth minulý týden zveřejnil, že jeho appka na cvičení bude minimálně po dobu 6 týdnů zdarma. Tak jsem se přihlásila.  Není od věci být v době krize velká a silná, minimálně jako Thor. Nyní tedy cvičíme s Thorem, den šestý. Upadlo mi koleno a páteř se rozdělila na jednotlivé obratle. Taky mám pocit, že se mi pravá noha odpojuje od těla.  Včera začala cvičit i Zitul. Zitul to přijde jako nějaká kromobyčejná forma sebeironické zábavy, protože cvičíme a u toho Zitul vykřikuje "ta ženská není normální! dyť to nejde udělat!! co je to za blbost, tady ten cvik!" a pak se chláme na zemi, protože po pár minutách tohoto cvičení v sekci "začátečník" se již na nohou opravdu neudržíte.  Myslím, že jsem nabrala od pondělka už tak 10 kg svalové hmoty, protože navzdory doporučení Thora nepiju pouze drcené ovoce a nejím lososy se semínky kombinované s pránou. Ne, jím bezlepkové krajíce namazané máslem, protože při tomhle cvičení musíte jíst jako tygr.

Kreativní

Jsem docela předtraumatizovanej člověk. Docela dost se mi toho přihodilo. A odnesla jsem si z toho to poznání, že přežít těžkosti mi pomáhá tvorba. Čehokoli. Tak tvoříme i teď. Není to tvorba z mánie, ale tvorba z tvůrčího přetlaku. A někdy z prosté radosti. A pomáhá to. Mně určitě a snad i Zitul. Vyrobit něco hmatatelnýho je fajn. Zitul kupříkladu vyrobila papírovou jelení hlavu, která je naprosto super. Já si ušila sukni. Udělali jsme naše první kinzugi. Jindra dostal od kamaráda tuhle supráckou masku. 

Matematická kniha.

Na téma "oblíbená kniha". Zitul souhlasí s publikováním. A NP zkratka označuje nedeterministcký polynomiální problém.

Rouška

Zitul je skvělá. Po prvním týdnu, který byl hodně těžký, se situace výrazně vylepšila. Dodržujeme striktně naši vojenskou rutinu, sestávající z učení do školy, speciálních lekcí angličtiny, cvičení, programování Arduina a četby zájmových knih, zejména o matematice. Je to super a Zitul vypadá přiměřeně v pohodě. Jediný problém je s chozením ven. Tedy, chozením ven problém není, problém je s rouškou. Zitul rouška nedělá prostě vůbec dobře, snaží se intenzivněji dýchat, hyperventiluje a pak jí není dobře, motá se jí hlava a celkově to prohlubuje pocit, že venku je šíleně nebezpečno a je nutno nikam nevycházet. Což vzhledem k perspektivě následujících měsíců není asi nejlepší řešení, protože sedět doma pořád prostě nejde. Vůbec se jí nedivím, že jí rouška na obličeji vadí. Ušila jsem tenké jednovrstevné roušky z jemného popelínu, které jsou maximálně prodyšné, ale ani ty pro Zitul nefungují. Přátelé moji, obracím se na vás, zda nemáte nějaký tip či nápad? Co pomáhá vám