Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2020

Bídník

Původně jsem chtěla napsat jakýsi dušezpytný příspěvek o tom, jak se všici máme. Jenže pak jsem to smazala? Komu to pomůže, vědět, jak se máme? Ne, teď to nechce se sdílet. Teď je čas se motivovat. Můj otec, kterému je 65 let, ráno vstane a půjde do jednoho ze dvou koronavirových špitálů v Česku pracovat. Jeho věk ho katapultuje do rizikové skupiny. Můj muž chodí do práce a viry ignoruje. Nic jiného mu stejně jako spoustě mých statečných přátel a studentů nezbývá. Kdybych se měla bát, musela bych se zbláznit. Nejde se každý den k smrti bát. Je potřeba být odvážná či odvážnej. Proto se potřebujem motivovat. A není lepší motivace než univerzální příběh o podstatě lidství. O tom jsou Bídníci Victora Huga, které osobně považuju za jeden největších narativů všech dob. Ale kdo by teď četl Bídníky, není na to čas ani nálada. Potřebujem to v lepší formě. A jelikož miluju srovnávání různých verzí čehokoli, zajímají mne ty příběhy kolem a tak, tak jsem zde pro vás při

Jeden krok za druhým

Valná většina lidí kolem mne se nyní horečně věnuje seberozvoji. Přijde mi to trochu divný, i když je to určitě funkční. Je epidemie fakt dobrý čas pro seberozvoj? A nevzniká seberozvoj často jako vedlejší produkt žití života? Hodně o tom přemýšlím a usoudila jsem, že moje cíle jsou nyní banální a malé. Mým hlavním cílem je, aby Zitul byla v co největší pohodě po co nejdelší dobu. I zbytek rodiny. Tak nějak tuším, že záchranu lidstva musím nechat na ostatních spoluvědcích. Není to snadný. Pro nikoho. Vedeme se Zitul spolu dost zajímavé rozhovory. O tom, co kdo potřebuje. O tom, co teď nemáme, co jsme zatím ztratili. Ale cítím, že v době krize se musím postarat primárně o ty, co jsou mi nejblíž. O svou rodinu a svoje studenty a vůbec svůj výzkumný tým. A tak dělám malé kroky, jeden po druhém. A každý další krok nás dostává dál do dalšího dne. A v tom dalším dni to třeba bude lepší. 

Respekt.

Toto mne moc těší. https://www.respekt.cz/tydenik/2020/13/dobry-stres-neexistuje-ale-bez-nej-bychom-neprezili Foto Matěj Stránský

Mary Poppins

Dost nezdravě se tady v té karanténě upínám k tomu, že mne někdo zachrání. Chápete.  Z úvazku 1,0 se staly úvazky 3,0, kdy jedním úvazkem pracuji, druhým vzdělávám Zitína a třetím poskytuji předškolní péči Jindřichovi. A to nemluvím o vaření a uklízení. A asistování Zitul. Čekám, kdo a kdy mne zachrání. Kdo přijde a vykřikne "ne, toto nelze po té ženě chtít!" Kdy u nás zazvoní Mary Poppins, odsune mne stranou a řekne: "nechte to na mně!". Ale stále nikdo nezvoní. Nikdo se neozývá a tak píšu úkoly se Zitul a taky s ní cvičím, aby nebyla rozpláclá jak améba v igelitovém sáčku, a taky vařím výživné obědy, protože to děti potřebují, a do toho skypuju a řeším patent na náš převratný vynález, telefonuju! a taky píšu publikaci o tom, jak vzniká u člověka vědomí, a taky peru oblečky, co si Jindřich zamazal na dvorku, taky boty, ty si zamazal taky, a učím Zitul, jak funguje word, ale už jí to tedy docela jde, kávu jsem si uvařit nestihla, Honza potřebuje do p

Malujem

Nemam silu psat. Jsem vycerpana. Aspon fota...

Ikebana

Cesta květin. Skvělá příležitost k reflexi.

Epidemie produktivity

Update. Epidemie produktivity. Kdy jindy si vycvičit břišáky než v dobách koronaviru, no uznejte. Kdy jindy napsat pár knih. Kdy jindy se naučit svahilsky. Je zapotřebí dohnat vše tak deset let zpátky! Z komunikace s řadou přátel za posledních pár dní mi přišlo, že řada z nich má pocit, že nezvládá být v této situaci pracovně produktivní a že si to jaksi vyčítají. A já si říkám, proč? Teď je nutné to nějak přečkat. A to bude běh na delší trať. Tohleto není ani dovolená, ani to nejsou prázdniny, ani to není nečekaný čas, jenž nám byl dán na dotažení všech věcí, co jsme předtím nestihli. Je to specifická situace, závažná, která tady hrozně dlouho nebyla. Takže pokud se díváte na pohádky a neděláte nic, protože vám to tak aktuálně přijde dobrý, tak se za to neomlouvejte. Pokud homeschoolujete děti, u toho jim vaříte, zabavujete mladšího sourozence a máte výčitky, že nezvládáte svůj homeoffice, tak si to prosím vůbec nevyčítejte, protože není v lidských silách t

Arduino

Zitul cosi kutá v Arduinu už třetí hodinu... A asi to funguje, jelikož to svítí.

Sweet

Toto. Neinscenováno.

Hodina ze života matky

Jestli mne něco záhy sprovodí ze světa, nebude to koronavirus, ale homeschooling mého staršího dítěte. V praxi to vypadá asi takto. Je, řekněme, devět hodin a Zitul si začíná plnit úkoly do školy. 9.00 - Zitul otvírá sešity a učebnice, začínáme. 9.02 - výpadek internetu, jdu nahodit router 9.04 - Jindřich se rozhodl, že Zitul mu postaví vrták z lega 9.06 - Odstraňuju Jindru z povrchu Zitína, Zitul přichází s prvním zásekem, Jindřich hořce pláče 9.08 - horečnatě hledám látku, jejíž hustota je 0,000008 kg/m3. 9.10 - Jindřich se houpe na lustru a luští u toho křižovky, tak, že do křižovkových archů maluje přisprostlé obrázky 9.11 - Zitul je ve velkým stresu, že nemáme tu hustotu 9.12 - volají z práce, že jsem zapomněla na Skypový hovor v 9 9.14 - padá internet 9.16 - připojuju Skype a s mými studenty hovoří Jindřich, zatímco já hledám látkovou hustotu 9.18 - Zitul pláče, že nemáme tu hustotu, jdu si postavit na kafe, Jindřich stále skypuje 9.20 - volám přes Sky

Chobotnice

Za poslední týden se ze mne stala chobotnice. Mám tolik chapadel, že už je ani nedokážu spočítat. Vlastně mne to může těšit, protože jsem možná inteligentní potomek mimozemšťanů, jak o chobotnicích předpokládají konspirační teorie. Jedním chapadlem vařím. Obědy a večeře. Snídani si děti chystají samy. Druhým chapadlem provádím homeschooling autidítěte, což přátelé, přiznejme si, není snadný úkol. Třetím chapadlem řeším IT potíže, které vznikají kolem homeschoolingu, což není moje parketa a podle toho to vypadá. Čtvrtým chapadlem pracuji. Páté chapadlo si hraje s Jindřichem. Šesté chapadlo zajišťuje pohodu doma a taky dává pozor, aby na zemi nebylo nastláno jako ve stáji. Sedmé chapadlo mluví do médií, ale to už toho brzo nechá, protože se opakuje a má pocit, že už řeklo všecko, co říct chtělo. Osmé chapadlo šije roušky. Deváté chapadlo vymýšlí co a kdy se nakoupí, aby byla zajištěna přiměřená logistika. Desáté chapadlo by se rádo dívalo na televizi, tak trochu d

Šijem jak diví

Roušky - kvalitní popelín

Z cyklu "manželka lékařova" aneb "ušij svému muži roušky".

Dnes na Primě

22:30 krátký vstup. Jen přátelé pro pořádek - Prima to mírně popletla, nejsem krizová psycholožka. Jsem fyzioložka a takto to měli prezentovat. Ale to nevadí, jde o to, co to má sdělovat. https://prima.iprima.cz/zpravodajstvi/15032020

Update III

Update. Od včerejška studuju různé materiály a pokyny pro astronauty, kteří jsou uzavření v malých prostorech (což se do určité míry vzdáleně podobá situaci, kdy jsem uzavřenej doma). Vyplývá z toho dost jasně jediné - emoce jsou důležitý, ale nemůžu jim dát v každou chvíli úplně volný průchod. Platí pro všechny kolem mne, kdo jsou momentálně uprostřed špitálu ve víru dění (které nezpůsobuje pouze koronavirus, jak víme). Všichni máme spoustu emocí. Můj otec a můj muž každej den v šest vstanou a jdou vstříc koronaviru do špitálu. Moji přátelé lékaři každý ráno vstanou, popřou vlastní nakazitelnost a vyrazí do první linie. Moji přátelé psychologové v noci nespali, protože se jim hlásí velký množství lidí, kteří mají strach a oni to s nimi řeší. Informatici kódujou celou noc a horečnatě se učí dělat elearning. Lidi, co mají třeba nádorový onemocnění, se prostě bojej. Každej máme svůj boj. Prosím, omezme takový ty snahy, že se nyní budeme překřikovat, kdo je důležitější a c

Praktické info.

Skvělé dotazy od Klárky Kubíčkové, která se umí prostě ptát. https://www.universitas.cz/osobnosti/4832-to-v-cem-ted-kvuli-koronaviru-zijeme-je-podobne-valecnemu-stavu-rika-odbornice-na-stres

Rutina

Víte, co je ještě horší, než když autínovi vezmete denní strukturovaný režim, na který si deset let zvyká? Když mu k tomu ještě vezmete všechny kroužky, zkrátka vše, co se nedělá doma a co autíka baví. Aneb krize. Velká koronavirová krize. A proto je tu tento blog!!! Právě teď totiž přichází tento blog s novinkou starou staletí, zvanou... chvilka překvapení ... zvanou RUTINA. Ano, ten zázrak ze středověkých klášterů a dále zpátky do historie.... NASA to dobře zná. Astronauti musí být flexibilní, aby se přizpůsobovali situacím, které se mění, ale stále mají rutinu. Rutina je síť, kterou lze porušit, ale musí existovat.  Jakmile tedy učitelé v úterý děti poslali ze školy domů, že nebude vyučování, zahájila jsem přípravné práce na rutinu. Zitul samozřejmě zakolísala a první den byl katastrofální. Úzkost, stres, planeta zanikne. Brečení. Včerejšek ještě horší. Ale já mezitím horečnatě sháněla všechny možné věci na vyrábění a instalovala s dopomocí počítače a mobily a vš

Update II

Další update. Dnes velmi krátce na téma "disciplína" a "autorita". Dvě slova, které prostě nechceme slyšet. Autorita je protivný rodič, který nám něco nutí. Disciplínu většina lidstva kolem mne nepoznala. Jenže. Čistě hypoteticky - pokud budu astronaut ve vesmíru, nebudu nikoho poslouchat a budu si dělat, co kdy a jak budu chtít, velmi pravděpodobně zahynu. Takže nyní je čas disciplínu a respektování autorit.  Já vím, já vím. Vím, co si myslíte a říkáte, jak jsou ty autority neschopné a k ničemu. Ale řeknu vám, na stupnici 0 a 100 %, kde 0 je šíření covidu řekněme v USA a 100 % je šíření covidu v Jižní Korei, jsme řekněme na takových 70-80 %. Zatím. Může se to změnit. Takže autority (i když s chybama) něco dělají a my je nyní BUDEME respektovat. Zpochybňovat je budeme potom, až se přeženou. A budeme DISCIPLINOVANÍ, takže i když jsme naštvaní, jak nás dopady různých opatření omezují, tak je prostě budeme dodržovat, protože za chvíli to bude horší. A č

Update I

Moji milí. Píšou mi lidé o radu, co mají dělat tváří v tvář koronavirovému šílenství. Píšu takové updaty pravidelně na svůj facebook, ale ten je v zásadě neveřejný, takže jsem se rozhodla, že aktualizace budu dávat i sem. Veřejné zdravotnictví je můj koníček. Zajímá mne to a baví mne to. Zajímala mne už epidemie eboly či ziky. Stejně jako šíření obezity. Zajímají mne věci, co se dotýkají zdraví lidí. Takže. Současná situace vypadá takto. WHO vyhlásila epidemii, což má za cíl především zmobilizovat maximálně státy, kde hrozí šíření (skoro všechny státy), jedná se o mobilizaci mediální i finanční. V následujícím období je nutné se uklidnit, nešílet, nicméně připravit se na řadu omezení a nepropadnout se do pasivity. Nyní máme cca 1-2 týdny do dalších opatření (omezení mobility z měst a pod), kdy je potřeba si 1) zajít k lékaři pro léky pro dlouhodobé užívání a vyzvednout si určitou pohotovostní zásobu, 2) zajistit způsob zásobování jídlem/léky pro starší členy rodiny (

Korona

Tak si to rozebereme. Máme tu dva myšlenkové proudy. První označme za "prudiče". Prudiči jsou od povahy skeptici. Obávají se problémů. Místy vidí problémy větší, než nakonec jsou. Zveličují a neuroticky stresují, což je činí obecně nepopulárními. Druhé skupině říkejme "pohodáři". Pohodáři nevěří na bakterie, viry a tyhlety věci. Nebo na ně věří, ale zároveň věří i na to, že jim se zrovna nic špatnýho nepřihodí. Pohodáře mají lidi rádi, jelikož okolí tolik neobtěžují negativními emocemi a stresováním. Pak tu máme další myšlenkový proud, odborníci, ale ty opravdové odborníky nikdo neposlouchá, takže ty vynecháme. Prudiči jsou toho názoru, že to všechno blbě dopadne. Zásoby dojdou, roušky dojdou, všechno dojde a nakonec zahyneme. Zeměkoule imploduje do sebe a na planetě zůstane jenom plankton. Pohodáři jsou zase toho názoru, že když všichni dostaneme koronavirus zaráz, nic se nestane. Vlastně je to takový benigní kašlík a všechno bude v pořádku. Můžeme

Droždí

Stojím v nákupáku, kam jsem vyrazila pro droždí. Jedno droždí. 1 ks droždí na přípravu těsta na pizzu, jelikož Honza umí domácí pizzu, která je nejlepší na světě. 1 ks. Jediný. Stojím u regálu s potřebami na pečení a koukám do prázdné sekce "Droždí". A vedle mne stojí babka, která třímá v ruce POSLEDNÍ sáček se sušeným droždím. Zvítězila. Právě mi ho vyfoukla před nosem. Byla tam dřív. O milisekundu. Nezbývá mi než přiznat porážku. Zaplašuju smšť negativních pocitů vůči babce. Pizza nebude. Rozhlížím se kolem a lidi pobíhají a nakupují cukry a mouky a zcela evidentně nakoupili i dost sušeného droždí. Konec civilizace se blíží. Ale vlastně je to fajn! Protože si alespoň všichni tak nějak hromadně uvědomujeme, že civilizace je prima. Je prima mít obchod, kde se dá droždí normálně koupit. Je prima mít kanalizaci! Je prima mít pokročilou medicínu. Doktory. Sestry. Je prima mít kde koupit benzín do auta. Koukám na lidi kolem a přemítám, zda jim to