Zita - Autism Story

Lockdown, den sedmdesát devět. Přátelé, do nového roku nám všem přeju odvahu, matku všech ctností. Neboť, jak praví Napoleon Bonaparte - člověk bez odvahy je pouhá věc - a jak praví Winston Churchill, zatímco strach je reakce (jak patofyziologické!), tak odvaha je rozhodnutí. Odvahu a rozum.

Na četné dotazy, jak se můj muž cítí po aplikaci vakcíny proti covidu, odpovídám, že vesele odešel na službu, aniž by telefonoval s Billem Gatesem přes svůj tajně implantovaný čip či aniž by slyšel v hlavě ilumináty.  Nová 5G síť jeho přítomností v bytě taky nevznikla.  Autismus staršího dítěte nově aplikovaná vakcína taktéž nezpůsobila, a prosím tímto všechny, kteří mne poslední době zásobují pavědeckými vysvětleními, proč je moje dítě autistické, aby toho zanechali, nebo sáhnu k nějakému meznímu prostředku, což dělám nerada. Ale tak mne napadá.    Blíží se Silvestr a nový rok a všichni teď budeme bilancovat.    Toto životní bilancování se pak proměňuje ve facebookové bilancování, což ale není totéž, protože na sociální sítě obvykle nenapíšeme hromadu věcí, ve kterých jsme selhali a které se nám nepovedly.    Už vidím, jak si budeme vzájemně číst na svých zdech, jak nás koronavirus posílil a jak jsme z toho především vytěžili ohromný osobní růst.    A na to mne napadá jenom NIKOLI. 

Zitul se takhle dnes odpoledne nudila, a tak si spájela měřič vzdáleností. Pak jí měřič ukradl bratr, takže nyní máme k dispozici kontinuálně přesné informace, jak daleko od stěn bytu se Jindřich nachází. Kupříkladu zde vidíme, že Jindřich je od stěny vzdálen přesně 1.549 m.

Na naší rodině je nesmírně osvěžující, že nikdy, opravdu nikdy nevíte, co se při nějakém tom rodinném obědě dozvíte.  Například včera.  Jíme tak oběd a Zitul povídá.  Mami, tipni si, kolik budeš mít na konci roku králíků.  Zvedám oči od jídla a ptám se, jakých králíků?  Zitul upřesňuje, že na začátku roku budu mít jeden pár králíků, kteří budou pohlavně dospělí asi tak za měsíc.  Kolik králíků budu mít za rok?  Zitisko se šťastně usmívá, matně v tom poznávám Fibonacciho posloupnost, ale to už do toho vstupují další členové rodiny.  Jak dlouho se takový králík kojí?  Jaký vliv má kojení na jeho schopnost reprodukce?  A mohou se různí králíci kojit různou dobu?  A párují se náhodně či nenáhodně?  Asortativní mating? Hm?  Zitul se rozčiluje, že ji nikdo neposlouchá a snaží se nám sdělit, že po roce budeme mít králíků 144, tedy za předpokladu, že se budou chovat tak nějak rozumně a nebudou se kojit různou dobu a prapodivně se párovat, ale v tom do toho vstupuje Jindřich se svo

Bruslení je naše velká zimní tradice. Zitul špatně nese, že to teď nejde. A stal se zázrak. Kluziště Lužánky Lesná mělo dnes ještě otevřeno. Poslední den.  V této sezóně. Bylo to krásný.  Bylo to osamělý. Bylo to surrealisticky poetický. A budem si to pamatovat, protože to bude asi i dál moc vzácný.

Takhle nějak vypadají čtyři roky. Tak ať nás ty čtyři další nesemelou.

Zitul mne nikdy nepřestane fascinovat. Koukněte, co mi Ježíšek donesl.

Je naprosto pozoruhodné, jak se člověk postupem času promění v nějakou zvláštní kombinaci svých rodičů.  A jak to, proti čemu se léta vymezujeme, je něco, co o pár dekád později objevně identifikujeme jako svou důležitou součást.  Můj otec je kupříkladu toho názoru, že sci-fi filmy jsou takové zvláštní ságy o lidstvu, kterých je zapotřebí si vážit a podrobně je studovat, abychom byli připraveni na kolonizaci jiných planet a trochu si urovnali ideály nás jakožto lidstva.  Zejména proto, abychom vůči mimozemským civilizacím vystupovali dostatečně homogenně. Myslí to zcela vážně. Jako puberťačka jsem z těchto úvah naprosto odpadala (jací mimozemšťani? proč???) a se ségrou jsme se jim opravdu upřímně smály.  Střih.  O dvacet pět let později a já pracuji v kosmickém výzkumu, vážně vedu debatu se španělským kolegou o etice setkání s mimozemskými civilizacemi a na Vánoce pouštím dětem také tyto objevné ságy o lidstvu.  Jindřich zjevně v rodinné tradici posedlosti sci-fi hodlá pokračovat, prot

Milí, ať nás Vánoce ani nový rok neskolí:-)

 A ještě jeden vánoční článek.  https://www.pressreader.com/article/281762746848480?fbclid=IwAR1vLtmJHGRXtNy9PjNXK2HzjCTH-NZODJH4SFR3CXpolt837otAq0jxcjI

 Moc děkuji Českému rozhlasu, mé oblíbené instituci, za prostor.  https://www.mujrozhlas.cz/studio-leonardo/vedci-z-brna-vyviji-pristroj-na-mereni-stresu-muze-pomoci-i-pacientum-na-plicnich

Vidím kolem sebe na sociálních sítích to zoufalství.  Zoufalství chytrých lidí, kteří si uvědomují širší kontext naší koronavirové situace.  Je to zoufalství způsobené chápáním souvislostí kombinovaným s bezmocí.  Zoufalství vzdělání a předvídání.  Mám k tomu značné sklony, vlastně tohle zoufalství žiju už dlouho.  Ale.  Ale tahle situace nepřejde pravděpodobně rychle.  A pokud bude trvat déle, je nutné mobilizovat zdroje a vydržet.  Zoufalství s bezmocí vás totiž vyčerpá.  Velmi rychle.  Takže zcela systematicky neparticipuju v zoufání si.  Bojuju s bezmocí.  Všimněte si, jak v současné situaci mnohdy velmi dobře fungují lidé, kteří zažili nějaká výrazná traumata.  Umějí šetřit se silami a umějí rozlišovat, co kontrolovat mohou a co kontrolovat nelze.  Dělím věci na to, co mám pod kontrolou a na to, co pod kontrolou nemám.  Žádný level mého osobního zoufalství z toho, že vláda nezajistila včas očkovací program, nezpůsobí, že vláda se chytí za hlavu a tento program zajistí

A ještě jednu sobotní:-)

Náš dům funguje jako zvláštní komuna. Několik spřátelených rodin si spravilo sklepní místnost a máme tu tedy domovní výtvarnou dílnu. A v té dílně vznikají pozoruhodné věci. Například keramické sasanky. Vytvořil Jindřich. Velké díky Míše Šmikmátorové, která je skvěle naglazovala a vypálila.

Lockdown, den padesátý osmý. Rezignovala jsem na veškeré snahy o výchovu dětí. Děti je především nutno udržet naživu. Zitul chodí do školy v rotačním schématu a Jindřich je od 8. 10. doma, jelikož ve školce měli všichni koronáč a poté dostali opět všichni koronáč a poté Jindřich dostal horečku, takže se na dalších 14 dní uvrhnul domů. Od 8. 10. tedy z domu naplno pracuji s oběma dětmi. Děti se vychovávají samy, například volbou vhodných televizních programů. Zajímavé ale je, že moje rezignace na kvalitní doma strávený čas vedla k tomu, že se děti úzce profilují ve svých zájmech.  Zitul se například naučila být přítomna na online výuce, ale paralelně si číst svoje oblíbené knihy o vysoké matematice.  Nevím, jak reagovat na to, že dítě se odmítá vzdělávat v jednom směru, když se přitom paralelně vzdělává ve směru jiném, takže na to nereaguji a Zitul podsouvám další haldy matematických knih dle jejího výběru.  Zitul mi dnes dále sdělila, že bych se měla hlouběji zamyslet nad krásou Juliov

Můj muž je tichý hrdina. Takhle chodí do práce. Den za dnem... Na covidovou JIP...

Rozhodla jsem se, že svou ERC aplikaci radikálně předělám.  Všechno jsem přeškrtala, přeházela, vyházela a nyní procházím procesem hlubokého prodlouženého duševního utrpení, který je znám jako "tvůrčí proces".  Zajímavé je, že největší pochopení pro tento proces mají okolní vědci, kteří byli (dříve) umělci.  Honza se opravdu od srdce zasmál, když si poslechl další z rozhovorů, které jsem poskytla na téma "jak snižovat stres prostřednictvím rutiny".  Ano, můj muž nabízí, aby se média objevila přímo u nás doma a podívala se, jak taková implementace rutiny probíhá v praxi přímo v rodině odborníků.  Zejména ráno.  Jak se všichni převlečou do pruhovaných pracovních triček a nikdo nechodí v pyžamu.  Prý by to těm novinářům rád ukázal. Od další domluvy ohledně návštěvy novinářů v našem bytě jsme pak upustili, protože Jindřich pustil nějaké osmdesátkové hitovky na svém kapesním rádiu.  Zitul je veselá a vypadá velmi dobře.  Pokud tedy není v pokoji s bratrem, k

Značně mne zneklidňují zprávy o dětech 12-17, které různě náhodně od pondělka padají z oken. Možná nepadají z deprese, ale s depresí, ale to je úplně jedno, je to divné a hledala bych za tím zhoršující se duševní zdraví v podmínkách, které jsou zkrátka velmi obtížné.  Co mne dále zneklidňuje, je ohromná záminka, kterou pro polarizaci společnosti poskytne situace možné vakcinace proti covidu.  Zatím jsme se tak trochu chabě celospolečensky hádali, zda máme poslouchat vědu, nemáme poslouchat vědu, covid do Vánoc zmizí, covid do Vánoc nezmizí, budou mrazicí boxy na ulicích, nebudou mrazicí boxy na ulicích, profesor Flégr je génius, profesor Flégr není génius.  Ale to jsme do toho nezatahovali soudek střelného prachu, kterým je problematika očkování. Tu polarizaci společnosti, která nastane, až polovila lidí bude nadšeně na očkování chodit, a druhá polovina se před ním bude zoufale ukrývat, si moc nedovedu představit.  Bude to mít ale zjevné dopady na každodenní život, očkovan

Dnes byla Zitul poprvé po 48 dnech ve škole.  A udělalo jí to hrozně dobře. Učitelé, spolužactvo.  Nejde to nahradit vysíláním na dálku. Ne pro Zitul. 

Je večer, sedím na svém oblíbeném křesle, piju kafe a koukám na ztemnělé obrysy stromů na zahradě ve vnitrobloku. Přemýšlím nad svým výzkumným týmem.  Přemýšlím nad svou rodinou. Přemýšlím nad lidmi kolem mne. A najednou vidím, proč jsem tak vyčerpaná. Každý má svůj hlas.  Každý na mne mluví svým hlasem svých potřeb a nároků. A já ty hlasy poslouchám. Ale někde pod tím je můj vlastní hlas, který není vůbec, ale vůbec slyšet. Hlas mých potřeb, ale taky mých projektů a ideí. A já cítím, že ho musím posílit, musím ho podpořit, je to dobrý hlas, který přináší kreativní vize, které se rozpouštějí v mojí ohleduplnosti k potřebám ostatních.  Nevím, kde se to bere, že nápady ostatních vždy považuji za více hodné podpory než svoje vlastní vědecké vize. Moje vlastní vědecké projekty mají podobu melouchu, který vykonávám, až všichni doma usnou a nikdo nic ze studentů nepotřebuje. Je to škoda. A je to jen a jen moje vina. Tak si tak poslouchám flamenco.  A věnuji se sebereflexi.

Točíme se se Zitul v kruhu. Není jí dobře a já nevím proč. Což spouští kolotoč vyzvídání a dotazování, který celou situaci zhoršuje. Snažím se na nic neptat. Ale na něco se zeptat musíte, žejo. Třeba zda vašeho teenagera nebolí břicho a nemá náhodou slepák. Což spustí další vlnu paniky. Takže musíte zjistit informace o zdravotním stavu svého dítěte, ale tak, aby to toto vysoce inteligentní dítě nezjistilo, což je nemožné. Dnešek byl strašný, ale nepatrně lepší než včerejšek. A Zitul dnes nezvracela a jedla. Tak nám prosím držte pěsti dál. Uvidíme, co se z toho vyvine.

Pojďme se na ty lockdowny podívat z perspektivy autičlověka.  Jste autičlověk a léta si nastavujete svoje rutiny tak, aby vám to co nejlépe vyhovovalo.  Máte svoje zvláštní záliby a svoje lidi, kteří je s vámi provádějí. Máte svoje postupy ve škole, kvůli kterým je v té škole asistentka.  Všechno je nastavené tak, že to jakžtakž klape.  Ale systém je křehký.  Když se vyhlásí jarní lockdown, ještě to jde.  Zvládnete to silou vůle a s velkou podporou okolí.  Navíc pak přijdou dva měsíce volna, které si totálně užijete.  Ale podzim, podzim je blbej. Je šero, temno, lezavo, je zavřené Technické muzeum i Antropos, není moc kam jít, v šerém lese vás to nebaví. Zavřou vám všechny sportovní aktivity.  Namísto školy sedíte denně 6 hodin u obrazovky.  Potom další dvě hodiny u stejné obrazovky chystáte úkoly.  Za zapomenutý úkoly jsou neomluvené hodiny, což vás extrémně stresuje. Říkám si, že zapomenout tři úkoly za půl roku určitě není nic, co se ani pečlivému dítěti nemůže stát.  Ale

Lockdown, den třicátý šestý.  Je mi líto vyčerpaných rodičů kolem. Opravdu.  Plus je mi líto rodičů, kteří se sebemrskají za to, že své děti dostatečně nerozvíjejí.  Mám na to svoje vlastní teorie o rozvíjení, které vycházejí z toho, jak mne rozvíjeli moji rodiče.  Moji rodiče mne rozvíjeli především značnou důvěrou v mou schopnost rozvíjet se sama.  Nepořádali žádné vědecké kroužky, nic nevysvětlovali, neřešili, zda mám chodit na tuto či jinou školu, občas přinesli beze slova nějaké laboratorní náčiní a dále se o můj volnočasový program ani další směrování příliš nezajímali.  Pamatuju si na několik formativních zkušeností.  První vzpomínku na hippie přístup rodičů mám, když jsme se sestrou v kuchyni pokreslily jednu celou stěnu roztomilými obrázky, které jsme napůl vyryly do omítky, bylo mi asi pět a sestře čtyři. Rodiče se smáli a přikreslili další obrázky sami. Táta dokonce namaloval koně s brýlemi.  Podruhé jsem asi v deseti letech oznámila svému otci, že hodlám odletět do Houstonu

Lockdown, den třicátý třetí.  Dnes je takový ospalý den vhodný k sebereflexi, a tudíž se věnuji sebereflexi v oblasti svých koníčků. S koníčky je jakýsi neznámý, nedefinovaný problém, který způsobuje, že bobtnají, rostou, rozšiřují se a mají tendenci končit jako giganticko-gargantuovské podniky.  No, to jsem možná trochu přehnala, ale jen trochu.  Vezměme si například naše sukulenty. Zitul chodila do Lužánek do kroužku a donesla pár lístků sukulentů s instrukcemi, jak tyto řízky pěstovat. Nyní máme sukulentů plné parapety a nemůžeme otvírat okna, protože sukulenty se nekontrolovaně množí a kompetují s námi o zdroje v tomto habitátu.  Podobně to bylo s tilandsiemi. Nejprve jsme měli jednu takovou chudinku a teď jich máme již celou houštinu, která obsazuje větev, o kterou se opakovaně Honza praštil, když se v polospánku v noci pokoušel otevřít okno v ložnici a vyvětrat.  Fíkus vyrostl natolik, že nevidíme z okna v obýváku.  Ikebana. Po celém bytě jsou instalace shikebany, co

Přátelé, nemožné se stalo skutečností. Do včerejška jsem nevěděla, co to hackathon je. Pak mi Lucka připomněla, že jsme se na jeden kosmický hackathon v návalu odvahy přihlásily, takže jsme nastoupily. Pak jsme společně přesvědčily Veroniku, aby nám věnovala páteční večer a celou sobotu, což se ukázalo jako skvělý tah, protože Verča byla prostě skvělá prezentérka! Po začátku hackathonu se k nám přidal fyzik Jirka, který přinesl spoustu geniálních technických nápadů. Právě jsme vyhráli/vyhrály náš PRVNÍ hackathon ActInSpace s projektem SETOS a vyhráváme let ve akrobatickém letounu, alias mou noční můru! Plus postup do mezinárodního kola! Jsme všichni čtyři naprosto v šoku a máme radost a děkujeme! Lucie Ráčková Veronika Hajnová Jirka Mato! Tohle musíme oslavit!!!! A tady je video! Jsme někde v půli a prezentuje Veru! https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=2697245257193884&id=249232835448616

Zitul miluje Prototýpci a zejména Veroniku Šancovou, která se téhle bezvadné aktivitě věnuje.  Pod hlavičkou Prototýpků se Zitul s Veronikou domluvila, že si zpracuje svůj první business case.  Tady Prototýpci:  https://prototypci.cz/ Origami krabička. Třeba na vánoční drobnosti. Na malé dárky. Utržené finance hodlá Zitul použít na nákup haldy knih o matematice a na nákup látky pro ušití pankáčské vesty, protože ta stará pankáčská vesta už je malá.  Dělám Zitul nestydatě reklamu a mám z toho radost!  Zde přikládám popis od Veroniky, aby bylo jasné, jak business case "krabičky" vzniká. 𝗧𝗿̌𝗶𝗻𝗮́𝗰𝘁𝗶𝗹𝗲𝘁𝗮́ 𝗭𝗶𝘁𝗮 ... .... vybrala ze spousty svých origami výtvorů takový, který se hodí pro prodej (mrkněte se na její Instagram https://www.instagram.com/zitaorigami/ a budete koukat ) .... vyrobila 𝗸𝗿𝗮́𝘀𝗻𝗲́ 𝗼𝗿𝗶𝗴𝗮𝗺𝗶 𝗸𝗿𝗮𝗯𝗶𝗰̌𝗸𝘆 ve dvou barevných variantách (její výrobní linka nyní chrlí 4 kusy denně, což je obdivuhodný výkon) .... spočítala si náklady n

Poprvé po pěti letech celou jednu noc bez obou dětí. Možná si to pletem, ale jinou takovou noc si nepamatujem. Ani jeden. Je to bolestná připomínka, že v životě existuji i jiné věci než práce a péče o druhé. Content warning: fotky jsou v noci a bez roušky, roušku mám sundanou v kapse bundy a hned po vyfocení nasazuju. A není půlnoc, ale šest večer. Honza je tak šťastný, že tomu chudák nemůže uvěřit.

  Realita kosmického života. Zatímco muž odešel náměsíčně na druhou noční za posledních 24 hodin do covidária, Jindřulína si vzali naši hodní sousedé, aby ho nenapadlo bombardovat hovor, Zitul telefonuje ve vedlejším pokoji s kroužkem a já žvaním do éteru, jaké je to být žena ve vědě. No, snad jsem dostatečně zdůraznila, že superhrdinky neexistují.    Panelová diskuze žen na Czech Space Week. Bylo to fajn a děkuji velice za pozvání! Tady je to ke shlédnutí!    https://slideslive.com/38942537/space-for-women-panelova-diskuze?ref=live&fbclid=IwAR27A79FZn5w1mtEEfRBOZfFUQ7WtUdd3egMmMxWBMH243bQ77q7TGPvft4

Poprvé po pěti letech celou jednu noc bez obou dětí. Možná si to pletem, ale jinou takovou noc si nepamatujem. Ani jeden. Je to bolestná připomínka, že v životě existuji i jiné věci než práce a péče o druhé. Content warning: fotky jsou v noci a bez roušky, roušku mám sundanou v kapse bundy a hned po vyfocení nasazuju. A není půlnoc, ale šest večer. Honza je tak šťastný, že tomu chudák nemůže uvěřit.

Původně jsem sem chtěla psát nějaké depky o Honzových dvanáctkách na covidovém oddělení a o dopadech izolace na moje prožívání.  Pouštím si k tomu album Blackstar od Davida Bowieho.  Ne, že by to celou situaci nějak usnadňovalo.  Ale jaksi to jde k podstatě. Jenže pak jsem našla to video!  Můj oblíbený David Bowie. Ovšem na orbitě. V podání astronauta Chrise Hadfielda.  Povznáší to mého ducha.  Depka je pryč.  Pusťte si to!

Lockdown, den dvacátý pátý, pokud dobře počítám.  Dnes má Honza dvanáctku, takže odešel do covidária ráno a přijde až večer.  Přidanou hodnotou práce v protiinfekčním oblečku je, že nemůžete vytasit mobil a moc si telefonovat s rodinou, je to něco jako ponor. Ponoříte se a rodina čeká a pak se zase vynoříte a jdete domů. Nemůžete v reálném čase poskytovat svoje dojmy, což je nakonec možná dobře.  Abychom nebyli příliš opuštění, vzala jsem děti na Hády, což je pozoruhodný biotop nad Brnem.  Děti byly na Hádách kromobyčejně spokojené, až do okamžiku, než Jindřich zjistil, že je tam poměrně příkrý sráz, ke kterému se nemůže chodit, jelikož hrozí nebezpečí pádu do propasti.  Od toho okamžiku se naše vycházka změnila na boj o holé přežití, kdy se Jindra nepozorovaně snažil uniknout k okraji vyhlídky a spustit dolů nějaké těleso, například balvan.  Když jsem nastavila poměrně pevně hranice, tak se urazil a šel na opačnou stranu horolezit (bez výstroje).  Po chvíli zmateného hle