Zita - Autism Story

Než se vzpamatuju z letošních Vánoc natolik, abych mohla alespoň stručně zachytit jejich průběh, je tu přání do nového roku. Přání nám všem. Ať jsme zdraví. Ať nejsme pyšní. Ať se máme čas potkávát s přáteli. Ať máme život, ne přežívání. Omlouvám se všem, kterým jsem něco slíbila a pak na to zapomněla, či neměla sílu či prostor to splnit. Napravíme hned zkraje roku! Omlouvám se všem, které jsem nestihla potkat na vánoční kávičku. Taky napravíme! Novoroční kávička taky kávička:-) Omlouvám se všem, které jsem nějakým způsobem zklamala - to je život. Nejde vždy vyhovět všem.   A taky výdrž nám všem přeju. Opatrujte se! A brzo napíšu více:-)

Fota idylická. Realita realistická.

V novém roce jen příjemná překvapení. A děkuju moc všem, kdo tento blog čtou. Mám vás ráda.

Je 23. 12. Netypický čas. Sedím v kavárně a místo pečení cukroví (již mám napečeno!!!) už pátou hodinu diskutuju. Sedím tu se dvěma muži podobného věku, jako jsem já. Troufnu si říct, že jsou to muži zcela nadprůměrného intelektu, který doprovází životní moudrost. Oba jsou vědci. Oba jsou výjimeční duchové své generace. Pátou hodinu si povídáme o vědě a ani jsme si nikdo nevšimli, že už pět hodin nikdo nejedl. Je to totiž tak zábavné a fascinující, že se na světě vyskytují takto inteligentní sparing partneři, že máme všichni tři radost jako malé děti. Hrajeme si s myšlenkami a vzájemně si je rozvíjíme a máme z toho radost jak děcka, co si hrají s bublifukem a sledují ty krásné bubliny. Jsem šťastná a vím, že do dalšího setkání mi vydrží intelektuální elán a ta radost z poznání. Ta radost. Ta radost z poznání je moje životní potřeba, nedokážu bez ní být. Nedokážu bez ní být šťastná. Každý máme nějakou specifickou potřebu. Potřebu radosti. Máme radost z různých věcí. Al

Valí se to ze všech stran. Všichni jsou nebezpečně šťastní. Děti pečou s maminkami cukroví. Zdobí se stromeček. Rodiny zasedají ruku v ruce ke stolu. Nikdo se s nikým nehádá. Všichni jsou dokonale šťastní. Aspoň to tak na sociálních sítích vypadá. Jenže sociálně sítě jsou zkonstruované tak, aby umožňovaly vytvářet realitu paralelní. V normálním světě jezdí tchyně, děti se perou a brečí, taky blinkají, když jsou nemocné, manžel bručí, perníčky se připečou. Normální svět je plný selhání. Normální svět je plný osamělých lidí, kteří se bojí Vánoc. Normální svět je plný lidí, kteří žijou v ne zcela šťastných vztazích, kteří se bojí Vánoc. Normální svět je plný lidí, co chybují. Normální svět je plný lidí, co budou na Štědrý den sami. Normální svět je plný lidí, co si přejou, aby už Vánoce skončily, a to ještě ani nepřišly. Normální svět je plný lidí, kteří by si přáli být ve vztahu a nejsou. Kteří by chtěli slavit s někým, koho mají rádi. Normální svět je p

Tradice. Balet. Divadlo. Káva. Vánoce. A šaty pro mne i Zitul jsem ušila sama (skoro). Zitul divadlo zvládla dobře.  A Jindra byl poprvé na baletu. Radost.

Mami, ty jsi nenapekla. Malé rtíky zaujímají natrpklý tvar, kterému má matka důvěrně říká "mít pusinku do čtverečku". Nebýt spokojen. Jindra má čtvereček, protože jsem nenapekla tuny perníčků a lineckého a tím jsem všechno pokazila, celý advent, Vánoce, Ježíšek už taky nepřijde. Jindra vidí věci někdy dost černobíle. Snažím se mu vysvětlit, že advent není jen tak. Advent je především řetěz besídek a večírků, který jednoho vyčerpá. Plavací besídka. Klavírní besídka. Melodramatická besídka o Ježíškovi ve školce, kde Jindra hrál Josefa. Kreslící besídka. Besídka našeho pracovního týmu! Matka nenapekla, protože se pro samé besídky nemůže dostat k plotně, maličký. Taktéž nenapekla, protože dost pracuje... Zajímavé je, že ačkoli vykonávám stejnou pracovní pozici jako řada mužů, vykonávám ji stejně dobře, tak na rozdíl od nich se ode mne stále očekává, že napeču. Ne, že by mi napečení vadilo. Pečení mne baví. Ale vadí mi ta kolize nároků. Vadí mi, že

Někde ji pořád máme. Tu část nás sebe, kterou jsme někde časem poztráceli. Neztratila se úplně. Jenom jsme s ní ztratili kontakt. Tu část, která je bláznivá a trochu neopatrná a velmi, velmi živá. Překryla ji zodpovědnost a práce a miliarda povinností. A ona tam uvnitř někde čeká, až ji zase probudíme. Novým poznáním je, že probudit ji... prostě bolí. Zcitlivělí jsme náchylnější ke zraněním. Ztráta něčeho... efemérního... neuchopitelného... stejně bolí. Tak přemýšlím, co jsem to ztratila. A co jsem na oplátku našla.

Dnes si, milé děti, povíme genderovou pohádku. Pohádku o hrozně hodné květince Martě. Koneckonců, psal o ní již Zdeněk Jirotka. Tedy květinka Marta je v tomto příběhu vědkyně. Je to oddaná bytost. Vědě. Ničemu jinému. Květinka se nelíčí. Nerozhazuje za šaty. Nenosí boty na podpatku. Nenosí kabáty s napodobeninou kožichu, protože kožichy jsou hříšné a zavánějí nějakou sexuální věcí. Řídí se heslem Marie Curie ohledně užitnosti oděvů a chodí osm let do práce v jedněch, svatebních šatech. Květinka vlastně nerozhazuje za nic. Rozhazování za oblečení, ozdoby, zábavu by znamenalo, že má nějaké vášně, ale květinka žádné vášně nemá, samozřejmě kromě vědy, která je její největší životní hybnou silou. Kdykoli se květinka dostaví do společnosti vědců - mužů, dostává se jí obdivu. Vědci muži chápou, že květinka je něco, co je samotné přesahuje, že je to bytost, která již opustila pozemské slasti a strasti a její mysl odplula do transcendentální nekonečna pochopení všehomíra. Jinými

Hedvábí. Moje první košilové šaty. Obrovské díķy Michaele Habrové, která naše šití vede.

Zitul trvá na tom, že Vánoce se historicky odehrály prvně na Blízkém východě. A tam je poušť. Proto máme letos pouštní věnec, který Zitul vymyslela už v září. Se spoustou kamení a svíčkami ve tvaru sukulentů. Tohle na ní miluju:-)