Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2019

Tak to nedělej.

Nedávno jsem si povšimla nového způsobu, jak společnost zpracovává potřeby lidí, kteří pečují i jiné lidi, kteří mají potřeby. Uvažujme fiktivní rozhovor. Osoba A (pečovatel): ehehmumha.... Osoba B: a jak se teda máš? Osoba A: je to těžký.... Osoba B: no jo... když si toho tolik nakládáš.... Osoba A: ????!!!!! Osoba B: no a z čeho seš teda unavená? Osoba A: no je to... cvičení.... dodržování rutiny.... Osoba B: no to je jednoduchý.... tak necvičte! rutinu nedodržujte! Osoba A: ???? ale.... ona... ta rutina... je potřebná.... Osoba B: no jasně... no když prostě neumí plavat, tak neplavte, ne? Vždyť ji to ani určitě nebaví.... nebo když neumí bruslit... no tak přece se netahejte na bruslení... no... dyť je to náročný...tak co, ne?... Osoba A: ale já vidím ve vzdělávání i v pohybu velkou hodnotu....navíc, když to nebude nikdy dělat, tak se to nikdy nenaučí a logicky ji to pak nebude bavit... člověka baví plavání i bruslení teprve tehdy, až umí rámcově aspoň trochu

Plaváček

Dnes se Zitul naučila doopravdicky plavat. Dnes. Na plavání chodíme... od tří let. Už jsme několikrát mysleli, že to Zitul umí, ale pak se ukázalo, že to nebylo doopravdické umění. Ale dnes se nám to doopravdy povedlo, dnes Zitul poprvé plavala v hluboké vodě. Půl bazénu v hluboké vodě. S brýlema, bez jakýchkoli pomůcek, s hlavou pod vodou a dýcháním do vody. Mám různé pocity. Vztek. Že na všechno musíme mít speciální metodiky a postupy, zatímco ostatní děcka skočí do vody a plavou. Vztek, který pochopí jenom rodiče dětí, který mají nějaký problém. Smutek. Že některý věci nejdou. Nebo jdou úplně strašlivě pomalu. Že se tak nadřu. Být životní průvodce Zitul je někdy těžký. Radost. Že si můžu jít se svou krásnou dcerou nyní zaplavat a můžem plavat vedle sebe! Uspokojení. Že jsme to nevzdali. A taky že jsme to se Zitul zvládly spolu! Že jsme jedničky! Pochopení své role. Zitína učilo plavat půl vesmíru, instruktoři, kamarádi. Zitisko ale zlomilo i silné borce. A na

V mezičase

V mezičase naše výpěstky. Něco nám ukradli zloději. Úroda rajčat není pravda zatím největší. Ovšem fíkovníku i olivovníku se daří. A je tu hezky. A ty různé plodiny přímo vybízí ke kreativnímu zpracování. Třeba zde. Zahrada je zázrak.

Sporty

Přemýšlím nad novou sportovní aktivitou pro Zitul, protože se Zitul hýbě asi míň, než by mohla a než by pro její tělo bylo fajn. Poradíte? Co u vás dobře funguje a jak jste na to šli? Moc mne to zajímá, budu vděčná za tipy od rodičů i lidí na spektru. J

2 malý holčičky

Tuhle fotku dnes udělal můj muž. Já a moje sestra. Dvě malý holčičky. Smějem se spolu nějaké naší tajné legraci. I po skoro 40 letech. Ta fotka mi udělala velikou radost. Myslím, že to bude už navždy jedna z mých nejoblíbenějších.

Horneta

Moji milí, moc se omlouvám. Omlouvám se, že jsem poslední dobou část své invence směřovala jinam. Ale včera jsem své dílo dokončila! Moje knížka. Moje novela. O autistické dívce. Teď to mnohokrát přečtu, vyčistím a budu doufat, že mé dílo někdo vydá. Takže se, milí, těšte! Budu mít více prostoru a sil psát příspěvky zase sem a budu se snažit i zodpovědněji odpovídat na vaše komentáře, které mne moc těší! Zdravím všechny, Julie

Typologie mužů

Z mého léta trvajícího pozorování mužů vyplývá jediné. Jsou jen dva typy mužů. Ti, kteří si zakasávají košili do gatí, a ti, kteří nosí košili venku. Žádné jiné dělení mužů nedává smysl. Navíc je to genetické. Nic s tím nejde dělat. Muži, co nosí košili striktně dovnitř kalhot, aby lépe vynikl pásek. A muži, co nosí košili ven a nechávají ji volně povlávat prostorem. První skupina mužů je striktní. Jsou to perfekcionisti. Chodí obvykle čistí a upravení. Taky s nima nic moc nejde domluvit, protože mají jasnou představu o tom, jak mají věci vypadat. Druhá skupina je benevolentní. Jsou to bohémové. Úprava zevnějšku pro ně není cíl, je to pouze prostředek, a protože v životě je spousta zajímavějších věcí, není úprava zevnějšku v seznamu priorit extra vysoko. Podobně jako jejich košile vlají prostorem a nejraději se cítí neomezováni. Zatímco první skupina má problém překonat zákazy, druhá skupina má problém dodržet pravidla. Zatímco první skupina potřebuje trochu zábavy, d

Sen

Dnes se mi zdál sen. Asi osmkrát mne vzbudil Jindřich, ale sen byl na pokračování, zase jsem vždycky usnula a sen pokračoval. Zdálo se mi, že mi volali z Evropské vesmírné agentury, že musím okamžitě odletět do Antarktidy, kde se budu připravovat na pobyt na mezinárodní vesmírné stanici. Nějak se mi to popletlo s nějakým článkem, který jsem četla, takže jsem jaksi automaticky předpokládala, že na té Antarktidě budou aktivní sopky. Ve snu jsem to probírala s Honzou, který mi řekl, ať určitě jedu. Že se o všechno postará a že je to cesta mého života a že tam prostě musím. A že půjde s dětma na procházku, abych neměla starost. Pak se mi zdálo, že si balím zavazadlo a dávám do něj spoustu dětských knížek. Pak se mi zdálo, že jsem již vyrazila na letiště a dělala si pěkné fotky, které jsem rovnou uploadovala na instagram, aby všichni viděli, jak ohromně cool a zábavný můj život je. Taky si vybavuju, že jsem si po cestě koupila průvodce po Chile a četla jsem si, jaké tam jsou poz

Realita

Zdá se, že realit existuje více. Jedna realita je instagramová realita. Všechno je krásné, modrozelené, provoněné dálkami a ohromným dobrodružstvím, mateřství je úhledné a všichni jsou nekonečně šťastni. Pak je tu realita všedních dnů. Realita toho, že někdo musí nakoupit, vyzvednout dítě tu a tam, zařídit opravu skříně a vyprat zašmudlané spacáky. Pak je tu realita hendikepů či speciálních potřeb. Realita toho, že podobně jako každý jiný den posledních 12 let se pokouším(e) vytvořit dobrý prostředí, ve kterým bude jedno dost speciální dítě moct dobře růst a vyvíjet se a to se zdá i docela daří. A že to prostředí by mělo být přijatelný i pro další dítě, které má zase jiné potřeby, které taky nejde hodit přes plot. Pak je tu realita snů. Realita toho, že jsme všichni taky lidi a taky máme určitý představy a tajný sny. Realita toho, že nejsem stroj na práci, jsem člověk, který má emoce a občas si něco přeje. Je tu spousta realit, které jsou různě provázané, všichni bych

Dikobraz

Miluju kreativitu Zitul. Zde dikobraz pečlivě spájený z rezistorů.

Jihozápach

Má mysl se povětšinou stáčí k vážným tématům. Ale dnes ne. Ne, přátelé. Dnes se stáčí pouze k Technickému muzeu, které jsem s dětmi (opět) navštívila. Ano, myslím to brněnské muzeum, kam chodíme v létě, v zimě, na jaře, na podzim, kde nás znají všichni hlídači, kde mají rozložené letadlové motory a překrásné sklepení. Ale pěkně popořádku. Ráno Jindra vstál a prohlásil, že pojedeme na JIHOZÁPACH. Když jsem se pokoušela dopídit, proč bychom měli vyrazit zrovna tímto směrem, ukázalo se, že tam leží MŮJ HRADEC. Chápejte, Jindřichův Hradec. Projel mnou záchvat hrdosti, protože Jindřichův Hradec je od Brna opravdu trochu jihozápadně. Pěkné to město, které jsme před týdnem navštívili. Když jsem Jindrovi prozradila tu vznešenou novinu, že město se jmenuje jako on, nějak jsme se ale nepochopili. Jindra se totiž domnívá, že Jindřichův Hradec je JEHO město a s nonšalancí římského imperátora nám město při procházce odprezentoval. Matko, zde je MŮJ hrad, zde je MŮJ obchod s hračkami,

Dvořák

Zajímalo by mne, zda existuje epigenetická paměť na věci jako je hudba či literatura. Proto pořádám na Jindrovi pokusy. Abych to vysvětlila - můj dědeček byl houslista. Houslista, který miloval Dvořáka. Pamatuju si jako malé dítě, jak cvičil u sebe v kabinetě. Pamatuju si, že jsem musela dávat pozor na housle, abych je nerozbila. Protože to byly mistrovské housle a děda to vždy říkal s posvátnou pýchou. A od malička si pamatuju naše spory s dědečkem ohledně velikánů světové hudby. Beethoven, Mozart... dědeček nic neuznával. Mával rukou a říkal, že jednou pochopím. Jenom Dvořáka, Suka. Chačaturjana taky. Možná trochu Fibicha. Na milost vzal i Bacha, pro tu kreativní kombinatorickou invenci. Ale Dvořák byl jeho životní láska. Pamatuju si, jak jsem poslouchala ty houslové koncerty před dveře dědova kabinetu a snažila jsem se k nim přimyslet ten orchestr. A proto pořádám pokusy na Jindrovi. Pouštím mu Mozarta. Beethovena. Jindra nic. Hraje si s autíčkem a je m

Pochyby

Je červencový úterý a já mám dovolenou a nepřetržitě dvě dětičky, z nichž jedno má speciální potřeby. To definuje můj stav mysli, který nejlépe vystihuje něco ve stylu "dejte mi všichni svátek". Vlečeme se na kurz šití, na který chodíme i během roku. Minule byl kurz šití katastrofa. Zitul to nešlo a hrozně se naštvala. A pak jsme řešily auti meltdown takových rozměrů, že jsem začala uvažovat, že fakt není nutný, aby do šití chodila. Přesto se vlečeme do šití. Je to nějaká moje vnitřní posedlost. Nějaký vnitřní běs, který mne nutí to nevzdávat, i když to vypadá zcela beznadějně. Po cestě se Zitul rozbrečí, že byl špatnej oběd. Špatný den. Špatný světlo. Špatný všecko. Říkám si, že i přes svoje vnitřní běsy bych mohla přece jen trosky svého já trochu opečovat a Zitul do šití opravdu nevzít. Navrhuju jiný program, ale Zitul mi přes slzy sděluje, že šití ji baví. Nevím, jestli to říká, protože mne nechce zarmoutit, nebo proto, že ji to fakt baví. Nejsem

Cestování s autíkem

Cestování s autíkem je, jak jsem již v minulých letech (touto dobou) psala, podobné zenovému cvičení. Stále znovu a znovu si to připomínám. Připomínám si, že nad některýma věcma či nad některými jevy prostě nevyhraju. V tom je to pro mne velmi užitečné. Jenom se může stát, že v tom člověk lehce ztratí kromě snahy něco řídit či kontrolovat (což je praktické) i vlastní nervy (což je nepraktické). Stojíme v lese a Zitul hlava nebere. Prostě to nejde, moc nových senzorických podnětů, ptáci cvrlikají, hmyz létá, divné světlo, divné zvuky, všechno je divný a trochu strašidelný a Zitul to dostává do stavů, kdy se jí senzorika prostě vypne. Senzorika se odpojí a Zitul nereaguje. Potíž je, jak se domlouvat s někým, kdo nereaguje, když táhnete v ruce vzteklé ADHD-like post-batole. Post-batole se vzteká, že ho bolí nožičky. Starší sestra je odpojena senzoricky od světa. A já si říkám, proboha proč. Proč to dělám. Jenže po těch letech už vím. Vím, že výlety mimo komfort

On the road

Stále cestujem.

Léto telegraficky

Žijem léto. Brzy víc. Zdravíme všechny.