Přeskočit na hlavní obsah

Moruše

Stojím na zahradě a pozoruju ten zvláštní nesoulad mezi naší zahradou a zahrádkami sousedů.

Zahrádky sousedů jsou úhledné.

Jsou na nich úhledná rajčata a úhledné cibule a úhledné stromy a všechno je úhledné, systematické a organizované.

Taky jsou teda ty zahrádky dost vyschlé.

Naše zahrada představuje antitezi k zahrádkám sousedů.

Je na ní spousta divokých míst.

Rostliny tvoří patra.

Brouci.

Rajčata bohužel zanikají v hromadě maliní.

Na různých místech rostou prapodivné rostliny, které sousedi nepěstují.

Poslední akvizicí je stromek bílých moruší.

Kdoule, moruše, oskeruše. Chmel!

Libuju si ve vysazování podobných záležitostí.

Fíkovník. Mrazuvzdorný.

Čekám, zda v zimě zmrzne a přijde mi to přímo vědecky napínavé.

Domečky pro hmyz, ve kterém žije... hmyz.

Je to plné života, plné všeho možného, ale není to úhledné.

Chybí tomu řád a symetrie.

Zato se v tom těm zvířatům a rostlinám zjevně dobře žije.

Přemítám zda ten řád a symetrie a úhlednost, kterou lze závidět, není jakýmsi protimluvem k té živosti?

Naše zahrádka jediná není vyschlá, protože jsem nevyplela spodní patro až na hlínu a vytrhávám jenom plevele, které dosahují velikosti dospělého muže.

Říkám si, že to je dobrý příměr.

Ta zahrada.

Jakou máš zahradu, takový jsi.

Doma je to podobné.

Pakobylka, která má být indická, rozhodně není indická. Protože má už 35 cm a dále se zvětšuje. Navíc se indické pakobylce jaksi nepodobá. Je to jakási podivná jiná pakobylka, která se ze všeho nejvíc podobá pakobylce Chanově, která se ovšem u nás myslím vůbec nechová a je šíleně vzácná. Nicméně ten podivný pán, od kterého jsme ji koupili na burze, byl asi schopen i importu neznámého hmyzu do ČR.

Dvě strašilčí slečny, které se mají rozmnožovat výhradně za pomocí samečka (kterého nemáme z bezpečnostních důvodů, aby nás nezaplavil strašilčí potěr), nakladly hromady vajíček, o která nyní pečujeme. Jinak by děti plakaly, že se strašilky nemohou rozmnožovat.

V obýváku rostou masožravé rostliny, které Zitul odněkud přinesla a o které nyní pečuji. Jsou v teráriu po strašilkách, ve kterém se jim kromobyčejně daří, takže nyní kromě nového terária na strašilčí potomstvo budeme pořizovat i nové terárium na masožravé rostliny, jelikož jejich explozivní růst znamená nárůst prostorových nároků.

Všechno to žije a prosperuje a já nedělám nic jiného, než že koordinuju péči o to všechno, rostliny, hmyzáky, děti, moruše, všechno se to vaří v jednom kotli obrovského množství práce.

Ale je to krásné.

Jahody ze zahrady.

Rozmnožený veselý hmyz.

Rozdováděné děti.

Komentáře

  1. Krasná slova.
    Naše zahradu udržujeme normálně.. sečeme trávu tak akorát, aby nevysychala, sestřihujeme stromy a keře, aby nepřerůstaly k sousedům - a přesto na nás každou chvíli zvoní sousedka a vyhrožuje soudem, že měla na svém sterilním pozemku náš list nebo větvičku...
    Dnes tu byla zase.
    Asi se zblázním. :((

    OdpovědětVymazat
  2. Vědecky podložené to nemám, ale na takové zahradě jsou nejen rostliny, hmyz, ale i lidé šťastní. A tak to má být. Proto máme zahrádky - aby spoluvytvářely naše štěstí. Ne únavu, ne stres z neposekané a přerostlého plevele. Fandím vám! :-))
    Libuše

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...