Přeskočit na hlavní obsah

Konec světa se neblíží, vážení

Dnes na ranní schůzce jsem udělala stupidní vtípek, že všichni stejně zemřeme.

Kolega antropolog mne pokáral pohledem a dodal, že nezemřeme. Že lidstvo záhy nezemře.
Že on sám se svými rozsáhlými znalostmi lidské historie tomu nevěří.

Říkám si, že má pravdu.

Proroctví o blížícím se konci světa jsou tu odjakživa.

Ačkoli se v dějinách přihodila spousta nepříjemností a lokálních katastrof, lidi pořád existují.

Proto si nyní rozebereme, čemu nejrůznější proroctví tohoto typu slouží.

1. Když svět končí, nemá smysl ho budovat

Velmi zajímavá souvislost. Dobré promyslet. Když uvěříte, že něco končí, tak to nebudete dál rozvíjet, budovat, nebudete s tím dělat vůbec nic. Budete sedět na pozadí a čekat, až to nastane. Do té doby budete mít depresi, protože víte, že to stejně celé nedopadne. Na konec světa se nedá těšit. Zatímco vy v temné depresi nebudujete a očekáváte náraz meteoru, pilné včelky někde jinde pracují na svém vzdělání a uplatnění. Věřte mi.

2. Když nastane panika, vznikne potřeba silného vůdce

Vypjaté momenty volají po vypjatých řešeních. Pro dobu prosperity volíme jiné vůdce než pro konec světa. Toto je VELMI, VELMI zásadní bod. V krizi volíme autoritativní osoby, které bychom v době prosperity netolerovali. Jen musíme uvěřit, že jsme v té krizi. Náraz obřího meteoru do planety je bezesporu krize. Globální oteplování a fluktuace teplot taky. Všechno to jsou krize, z určitého úhlu pohledu. Ale způsob prezentace těchto typů krizí obvykle slouží něčemu dalšímu. Přemýšlejte.

3. Silný vůdce v krizové situaci volí brutální řešení

V krizi autoritativnímu vůdci projdou věci, které by v poklidném čase míru nebyly přijatelné. Hrozící reálná či domnělá krize ovlivňuje naše vnímání celé situace, jsme ochotni se smířit s radikálnějšími politickými řešeními a různými oběťmi, protože přiznejme si, nějaká ta oběť v podobě malé genocidky by mohla osud obrátit příznivějším směrem. Někde v nás žije ten antický člověk, který věří na účinnost lidských obětí. Případně se aspoň před globální superkatastrofou budeme cítit trocha lépe.

4. Bez budoucnosti není prosperita

Prosperita je systematické vytváření předpokladů pro současnost i budoucnost. Když pustíme budoucnost, budeme reagovat pouze na aktuální potřeby, ty krátkodobé. Dlouhodobý horizont úplně zmizí. Už nezasejeme, protože neuvěříme, že tu ještě na jaře budeme. Nebudeme mít děti, protože by beztak zemřely při globálním konci všeho. Tak zanikne dlouhodobá prosperita, protože ta předpokládá provázanost přesahující jednotlivé roky či generace.

5. Globální informační záplava navozuje úzkost

Nepotřebujeme tolik informací, kolik jich reálně dostáváme. Zásadní otázka je, jak stávající informační přísun ovlivňuje naši budoucnost? Pro co jsou relevantní informace, které dostáváme? Jsou nám vůbec k něčemu? A jak budou relevantní jakékoli informace, když je vše nicotné a na cestě k zániku? Vidina konce světa před sebou maže hranici mezi dopadem lží na náš každodenní život. Zdá se, že je jedno, jestli establishment lže či nikoli. Protože stejně zemřeme. Média nás přesvědčují, že v roce 2050 tu nebudeme. Jako lidstvo.

Ale dovolím si od svého váženého kolegy vypůjčit jeho názor.

Nezemřeme. Budou oběti, možná velké.

Možná zbyde lidí málo. Ale život má tuhý kořínek.

Lidi něco vymyslí a nějak, v nějaké formě přežijou.

I kolem Černobylu žijou zvířata a nějak to dávají.

Je pragmaticky lepší věřit v budoucnost, i když by to byl pouhý myšlenkový konstrukt, protože to umožní vytvářet osobní i globální prosperitu.

A je to lepší i pro mne osobně. Protože to nevytváří depresi.

Takže jsem se rozhodla tomu věřit a snažit se AKTIVNĚ připravit co nejlepší budoucnost svých dětí. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...