Přeskočit na hlavní obsah

Bojovat

Někde přede mnou leží jakási linka.

V mnoha oblastech.

Linka, která odděluje dvě polokoule.

Jedna poloukoule je to, s čím se smíříme.

S některýma věcma ani nic jinýho dělat nejde. Když vám někdo umře, tak je mrtvej a ani vaše nejsilnější tužba ho zpět nepřivede.

Druhá polokoule je to, za co bojujeme a co můžem změnit.

A mezi nimi je rozhodovací linka. Taková červená řeka, kterou můžeme překračovat oběma směry.

S něčím je lepší se smířit.

Za něco je lepší bojovat.

Záleží na tom.

Problém vidím v tom, když opustíme prostor řeky a žijeme pouze na jedné polokouli.

Pokud se se vším smíříme, pravděpodobně budeme víc v pohodě. Ale nebudeme nic ovlivňovat a budeme tedy pasivními příjemci rozhodnutí jiných lidí. Nás myšlenkový potenciál nepřispěje, protože ho nebudeme ochotni či schopni prosadit proti ostatním, což může znamenat, že svět bude nakonec uzpůsoben tak, že nám to nebude moc vyhovovat.

To neznamená nutně, že nám nebude hezky. Znamená to, že nám bude možná líp, dokonce výrazně líp než ostatním lidem, a to až do okamžiku, kdy všechno vzplane, protože o hašení požárů v okolí jsme se nikdy nezajímali a kultivovali svou pohodu.

Druhý problém představuje bojovat proti všem a všem. To vás jenom vyčerpá. Jsou věci, se kterými bojovat nejde. Jsou věci, které je opravdu nutné nechat být. Příliš mnoho bojů vás uondá a až dojde na nějaký finální zásadní boj, nebudete mít sílu.

Důležité je vrátit se na tu demarkační linii.

Přemítat, zda tato situace, kterou řeším, patří do oblasti "nechám to být, protože to jinak nejde" nebo do "budu to řešit, protože mohu něco změnit".

Před nedávnem jsem se rozhodla opustit svou nečinnou polokouli a konat.

A vidím, že spousta věcí byly věci, se kterými jsem sice byla smířená, ale smiřovat jsem se s nimi nemusela.

A říkám si, je důležitý bojovat. Bojovat jako usilovat, ne jako ničit.

Tak se o tom tak bavím se Zitul. Jak poznat, co pustit a co nepustit, a fakt sama nevím, je to filozofická debata a Zitul je chytrá a má hodnotné postřehy a my si tak povídáme u kávy a kakaa a čekáme, až nás naši kluci vyzvednou na kávě a půjdeme na procházku.




Komentáře

  1. Milá Julie, přesně to je teď moje téma. Někdy budu muset přijet do Brna a připojit se k vám.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...