Zita - Autism Story

Spoiler alert - pokud jste nejnovější Avengery neviděli a míníte tak učinit, tak přestaňte číst, ať vám nezkazím radost. ---- Mám ráda takové ty malé výlety mimo svou komfortní zónu. Miluju skandinávská nezávislá filmová dramata a prapodivné literární útvary, které nikdo moc nečte. Nicméně občas není na škodu vyrazit na nejnovější blockbuster. Minimálně člověk vidí, co se děje kolem něj. A jde mi z toho hlava kolem, přátelé! Každopádně duševní újma, kterou jsem u Avengerů utržila, byla natolik zásadní, že se o své zážitky a myšlenky musím s vámi podělit. Řekněme, že Avengery beru jako jakousi sondu, nemohu se tomu ubránit, pobíhá tam spousta pseudomytických postav a ty chápu jako symboly. Avengeři přitom zejména ukazují, jak je na tom současný muž. A není to nic pěkného. Současný muž chudák moc nemá, s čím by se pořádně identifikoval a podobně Avengeři nabízejí spíše klukovskou představu o tom, co je to být muž, než nějaký reálný vzor. Většina mužských postav zm

Zajímavé, kam mne to zaválo. Každopádně jsem se fakt upřímně bavila:-) Dnes ve 21.35 na Primě, ve čtvrtek na Youtube. Foto Milda Šlehofer. Ponožky mám darem od kolegů z UTB ve Zlíně, jsou na nich rakety!

Surrealistická scénka z brněnské MHD. Jindřich minulý týden poslouchal, jak se bavíme o seriálu Černobyl a tak ho to zaujalo, že vyžaduje často, abychom to rozebírali, kdo udělal chybu, co se v té elektrárně stalo, jak vybuchla a co se stalo pak. Co se stalo pak je obzvláště důležitý, protože tam hráli dost zásadní úlohu hasiči, což jsou Jindrovy nadpozemské idoly, takže mu vykládám, jak byli stateční a jak hasili, i když z toho pak byli moc nemocní a někteří umřeli. Děti jso u krvelačné, takže Jindra to hltá a nevypadá, že by se bál. Dále Jindru zaujalo, že po vyhlášení zóny kolem elektrárny se tam stáhla zvířata a v té zakázané zóně bují wildlife, lišky, vlci, zubři.  Jedeme MHD z divadla domů a Jindra mi s očima navrch hlavy vysvětluje, že po výbuchu elektrárny hodně lidí umřelo a pak tam šla ta zvířata, kterým se tam docela daří a jak si tam kolem té elekrárny hrajou a jsou šťastná.  Nějak s ním o tom hovořím a najednou se začnou otáčet další cestující, neznámí l

Zitul je v pořádku zpátky! Za poslední měsíc kromě běžné výuky jela se školou na celodenní výlet do Prahy a ted na školu v přírodě a včera se v pořádku vrátila. Školní výlety a školy v přírodě jsou přesně ty akce, kdy si děláte kamarády, kdy se přiblížíte ostatním nad rámec běžného dne ve škole. Je to šance sdílet chvilku s ostatníma i tu "neškolní" realitu. Je to důležité. Je to šance zažít všechny ty vtipný historky, které se pak během roku omílají a lidi se k nim vracejí a je to zábava. Je to důležité pro to, aby vás spolužáci ve škole brali. Abyste nebyli věčná přítěž, která sice píše písemky a chodí do vyučování, ale za zábavy je tak nějak rovnou vyloučena, protože se vlastně předpokládá, že by vás to stejně nebavilo.  Nevím, jak to přesně cítí Zitul, ale já to cítím tak, že je součást. Je brána jako součát. Součást kolektivu třídy. I součást celé školy. Je fakt součást. Nikdo ji nevylučuje, nevyhazuje, nikdo se jí nechce zbavit, jak jsme to tak často zažív

Včera jsme byli s Jindrou na vytažení stehů. Jindra brečel a nebyl z návštěvy nemocnice vůbec nadšený, což tak nějak šlo očekávat. Naštěstí to bylo poměrně rychlý a brzo jsme šli domů. Jindra s očima navrch popisoval, jak mu VYTÁHLI PROVÁZEK Z BŘÍŠKA. Každopádně ho vytažení provázku potěšilo. Cestou domů si pak Jindra vzpomněl, že není Jindra, ale Brnoman. Brnoman je něco jako Superman, Batman nebo Spiderman, až na to, že je mnohem lepší. O tisíc řádů lepší. Brnoman umí skákat přes kaluže, jako by byl na pružině. Vlastně se vznáší. Brnoman kamarádí s Hulkem. Brnoman bojuje proti zlu a bezpráví, i když v některých okamžicích se spíše zdá, že trochu zlobí. Brnoman vyniká ve šplhání. Brnoman vyniká v kreslení. Brnoman vyniká ve všem. Udržuje na světě pořádek a navíc je endemický a nachází se na jediném místě na světě. Zloduchové před ním blednou a rovnou to vzdávají. Nikdo neumí udělat "chacháááá" jako Brnoman. Takže si tak jdeme po ulici s rozd

Den matek. Ráno jsme společně vstali a děti mi udělaly snídani.  Už to vypadalo, že vyrazíme na mineralogický výlet, což je naše tradice na den matek. Jenže pak zavolali Honzu do nemocnice. Říkal, že za hodinu, nejvýše dvě je zpátky a pojedem. Známe tyto hodiny a dvouhodiny. Tak jsme na záhnědy jeli sami. Bylo to dramatické, pršelo a dul severák. Bylo pět stupňů. Globální oteplování ke Třebíči zdá se nedorazilo. Zatím. Ale mělo to něco do sebe. Záhnědy. Růženíny, kterým Jindra říká růženíky. Bylo to ponuré, ale zvláštně příjemné. Navíc jsme opravdu pár krystalů záhnědy objevili. Z dvouhodinovky nakonec byla desetihodinovka. Tak snad příště pojedem všichni.

Nikdo vám to neřekne, ale pravdou je, že narozením autidítěte se z vás osobně stane ANDROID. Ano, android, takový ten robot, co chodí, vypadá humanoidně, máchá rukama, má komické hlášky a opakuje totéž stále dokola. Sedíme v kavárně na origami workshopu. Android já a další android, se kterým se kamarádíme. A vyčerpaně si sdělujeme, jak jsme vyčerpané. Kolem pobíhají dvě autiděti. Zitul skáče a raduje se ze života a druhý autík (ne)pouští vodu. Protože má vodu rád a obecně ji rád pouští. Jsme tady a pijeme kávu a já únavou skoro nevnímám a určitě si nemyslím, že za tu únavu může Zitul, může za ni spousta věcí, péče o Zitul je jenom jednou z nich. Ale stejně to nepomáhá, dám si po sobě dvakrát doppio, to jsou celkem 4 espresa, která vypiju během jedné hodiny. Asi brzo dostanu infarkt. Z toho kafe. A přemýšlím nad tou paní, která odnesla v Číně svého šestiletého autisynka do KFC a napsala na lísteček, co mu dala do kapsy, že se o něj není schopná starat a že prosí li

Jindra má po operaci a jsme doma. Pevně jsem si slíbila, že nebudeme nic, opravdu NIC, dělat. Kromě hraní a vaření a kreslení. Žádná práce. Vzala jsem si čestně dovolenou. Všechno je krásně pomalý. Káva je pomalá, snídaně je pomalá. Pak se díváme na japonský pohádky. Až nás omrzí pohádky, jdeme si kreslit. Až nás omrzí kreslení, jdeme něco vyrábět, třeba šít. Ráno jsme si pokreslili stará trička malůvkama požárních aut a vybuchujících vrtulníků. Až nás omrzí vyrábění, jdeme vařit. A všecko je pomaloučký. Pomalý a hojivý. Jindra je neuvěřitelně rád, za tu pomalost. Žádný spěchání nikam. Koukáme z okna na zahradu. Zalíváme kytky. A úplně to stačí. Nic dalšího už není potřeba. Vždycky jsem si myslela, že by mne tahle pomalost úplně ubila, ale obávám se, že jsem se spletla. Jen jsem se nejdřív musela naučit vydržet sama se sebou.

Děti mne překvapily. Dostala jsem origami a maliny se šlehačkou, motivačního čmeláka od Zitul a obraz robotického brouka bojujícího za záchranu broučí civilizace od syna. Taky papírovou růži. A kávu! Jsem moc vděčná. Moc.

Mám to za ta léta už perfektně odpozorované. Když jste k smrti unavení, nevymyslíte NIC. Aby hlava vytvořila něco kvalitního, musíte ji nejdřív vypnout a pak zapnout na volnoběh. Dnešní den jsem strávila chozením po parcích v Brně, spaním a zaléváním zahrady, která je z nějakého podivného důvodu (pořád ji zaléváme) stále úplně vyschlá na troud. Na zahradě jsem se zasekla pozorováním hrušně. Pak jsme se Zitul rozházely zas nějaká semínka, byť není jejich sezóna. Taky jsme zalily náš fíkovníkový experiment a utrhly maliny pro strašilky. Z naší zahrady už je vlastně taková farma na strašilčí žrádlo. Pak se šlo domů. Poté, co se hlava zapne, nesmíte po ní chvíli chtít nic zásadního. Takže jsem vyřídila agendu. A pak jsem si přesně na hodinu a půl sedla a opravdu soustředeně naházela na (virtuální) papír nějaké vědecké koncepty, ze kterých budu moci následujícího půl roku zase tvořit další věci. Kvalita myšlení NENÍ, opakuju NENÍ úměrná času, který přemýšlením stráví

Zvířata žijou.

Znáte takový ty ženský kruhy. Jedete někam na víkend najít své ženství. Někam na opuštěnou chalupu. Což si většina populace včetně mne ztotožní s pobíháním v batikovaném oblečku, spojeným s požíváním psychoaktivním látek či nedochucených vegetariánských pokrmů a občasným vzýváním nějaké indické bohyně. Jenže. Ženy potřebují jiné ženy. Trvalo mi to hrozně, než jsem na to došla, ale někde úplně hluboce uvnitř jsem pochopila, jak moc mi schází společenstvo ostatních žen. Funkční společenstvo, ve kterém budou ženy mladé, staré, krásné, ne zcela krásné, s dětma, bez dětí, zdravé, nemocné. Nedokážu jezdit na batikářské víkendy do přírody. Jsem na to příliš ukotvená, zemitá osoba. Nicméně chápu, proč tam některé ženy kolem mne jezdí. Já chodím na šití. Na šití už jsme řešili neuvěřitelné věci. Nemoci. Ztrátu dítěte. Znásilnění. Ne nějaký abstraktní koncepty, ale věci, co se staly některé z nás. Neplodnost. Výchovu dětí. Vaření. Autismus! Oblíbené filmy!

Snad na žádný příspěvek mi nepřišlo tolik reakcí jako na mou poslední úvahu o tom, jak stárnu. Psali mi lidé blízcí, lidé vzdálenější, lidé neznámí. Že je to úleva! A že to mají taky! A já si říkám, že naše společnost je vážně nemocná. Když se lidi vlastně bojí přiznat, kolik je jim let. Protože lidi se fakt bojí! Když jsme všichni vlastně v područí kultu mládí, kterému přinášíme na oltář nemožně divné a nadbytečné oběti. Stárnout je normální. Stárnout je vývoj. Stárnout je úleva. Něco člověk ztratí, něco získá. Nechci společnost, které budou vládnout pouze mladí lidi. Stejně jako nechci společnost, které budou vládnout starci. Chci společnost, ve které se každopádně moje čtyřicetileté kamarádky nebudou cítit jako odkvetlé kopretiny, které nikdo nechce. Chci společnost, která rozpoznává i jiné hodnoty než napnutou pokožku. Chci společnost, která mne nebude pranýřovat pro bílý vlas. Chci společnost, která mne nevyhodí z práce, jakmile mi bude víc než pade

První šaty, co jsem kdy ušila... S dopomocí, ale přece. Korsetový dres ala Dolce Gabbana! Jsem spokojena.

S blížícími se čtyřicátými narozeninami pozoruju fundamentální proměnu. Proměnu své bytosti na nepříjemnou osobu středního věku. Tato osoba je mi zatím záhadou. Musím ji lépe poznat, moc se v ní nevyznám. Co je ovšem jisté, tato osoba není prvoplánově příjemná ani milá. Prudí. Vyžaduje kvalitu, ať už materiálně nebo přeneseně. Nelze ji moc opíjet rohlíkem. Nebaví ji flirtovat. Ve své podstatě ji nebaví žádné okolky v ničem. Když ji někdo nebaví či využívá, přestane se s ním rovnou bavit, zatímco v minulosti by trávila dlouhý čas úvahami o tom, kde se stala chyba a jak k tomu ona sama přispěla. Tato osoba středního věku je primárně nastavena tak, že anticipuje potíže a hledá nedostatky. Zajímavé je, že když se nedostatky a obtíže opravdu začnou zhmotňovat, je osoba klidná a řeší je dobře a dost úspěšně. Je mnohem pevnější, než bývala v minulosti. Když na ni někdo řve, tak se tolik jak v minulosti nerozčiluje. Ani nedojímá. Když je na ni někdo extra milý, tak

Dnes jsme si s tetou Katulou udělali hezké holčičí odpoledne a šly jsme nakupovat oblečení, což jsme už dlouho neudělaly. Závěrem nakupovací vycházky jsme šly na zmrzlinu a Zitul nám vykládala různé vtipy. Jeden vtip byl o Schrödingerově kočce. Tak se teta Katula zeptala, zda Zitul ví, co to Schrödingerova kočka je. A dostalo se nám těchto odpovědí. O kočce a kvantové nesmrtelnosti. Zitul uveřejnění videa schválila a chápe, co to znamená, když sem video dám. Chci to sem dát hlavně proto, abych demonstrovala, jak vypadá dítě, které ve 4 letech systém označil za obtížně vzdělavatelné až nevzdělavatelné.