Zita - Autism Story

Pracující matka. Moje babička měla své dítě v padesátých letech. Dítě se narodilo, babička s ním krátce pobyla doma a vyrazila do práce, kde setrvala do svých dvaasedmdesáti. Můžete samozřejmě namítnout, že dítě bylo citově deprivované a že takto vznikla generace deprivantů, kteří byli příliš časně odloučeni od matek. Je to možné, co já vím. Pravdou ale je, že babičce nikdy nikdo práci nevyčítal. V rodině panovalo zcela jasné přesvědčení, že úděrně kolchoznicky musí všichni budovat společnost a nikdo se nepozastavoval nad tím, že babička bouchá jednu službu za druhou. Minulý týden jsem vedla tři na sobě zcela nezávislé, leč velmi podobné konverzace, které se týkaly obvykle vzdělaných žen, které jsou delší dobu na mateřské nebo toto plánují. Tyto ženy by, zdá se mi, rády pracovaly, ale dle svých slov se obávají reakce svého okolí. Které jim předhazuje, že budou tím pádem špatné matky. Děvčata, dovolte mi, abych vám něco osvětlila. Za prvé. Kdo vám to předhazuje? Vá

Tentokrát na Vysočinu za lepidolity.

Filip alias Mgr. et Mgr. Filip Zlámal je můj nejbližší pracovní kolega. Fyzik. Matematik. Známe se asi tak 20 let a asi tak 20 let spolu chodíme do práce nebo děláme divadlo. Děláme spolu taky vědu a myslím dost dobrou. A abychom se nenechali zlomit vyplňováním výkazů, kompeticí o grantové prostředky a školením nově přicházejících, rozhodli jsme se udělat si radost. Zde fotografie, kterou nám vyfotil kolega David, kterého taky společně známe asi 20 let. David je pro změnu lingvista a anglista a velmi schopný editor, který je krom toho taky profesionální divadelní fotograf, který v minulosti fotil naše taneční produkce. Vyvíjíme se, jsme jiní, než když nám bylo 20. Ale řeknu vám, není to horší. Možná je to i lepší. A tady je ta fotka. Máme v obličeji vepsanou tu vědu myslím. Líbí se mi, že tam jsme oba s Filipem takoví strhaní. Ta rovnice je rovnice, co jsme společně vyvinuli, na bázi které dnes vytváříme řadu dalších výzkumů. Je to vlastně to nejdůležitějš

Hromadě společenských her, které s oblibou hraju s lidma kolem, vévodí nyní hra "koho si vzít sebou na Mars". Přišla jsem na to tak, že jsem učila na dětské univerzitě workshop pro děti, který byl v zásadě o tom, co to je někoho vést a mít zodpovědnost... a součástí byla i cvičení na složení posádky, kdy jsme s dětma vymýšleli, na základě čeho si vybrat posádku a jakou by měla mít posádka specializaci. A já to rozšířila na ostatní domény svého života. Je to velice užitečné. Představte si, že letíte na Mars. Koho si tam vezmete? Manžela? Děti? Vezmete sebou své blízké? Poletíte raději s kamarády? Nebo sami? V případě, že máte nějaký tým, koho necháte na Zemi a s kým budete riskovat pobyt v nehostinném vesmíru? Zajímavé je, že když se tak začne uvažovat, přestanete se primárně soustředit pouze na výkonnost. Nejde o výkon ani primárně o genialitu. Jde o to spolu v té raketě taky vydržet a někam organizovaně doletět. Nezabít se. Opravit poruchy raket

Neotřelé barvy, originální vzory. A čirá radost.

Myslím, že bych si měla připustit jednu věc. Že velice mnoho času přemítám o Zitul, autikomunitě, spoustě autilidí, které znám a jejich zapojení do okolní společnosti. A jaksi automaticky předpokládám, že Jindra nebude mít žádné potíže. Nemá přece autismus. Tak jaképak potíže. Myslím, že jsem o tom kdysi četla jakýsi odborný článek, který pojednával o tom, že to takhle má spousta rodičů dětí s určitým znevýhodněním a že je to sice běžné, ale pro toho sourozence určitě ne dobré. Jindra je skvělý dítě. Zábavný, vtipný, bystrý a mrštný. Taky samostatný a urputný. Ale taky se někdy hrozně stydí. A je perfekcionista, takže než by dělal něco špatně, nedělá to raději vůbec. Je spousta věcí, se kterýma potřebuje pomoc. Napodobuje věci, které vidí kolem a dělá to skvěle, takže se mnou různě terapeuticky promlouvá a ptá se mne, co bych potřebovala a podobně. Ale otázka zní, co by potřeboval Jindra. Večer máme takový rituál. Zalezeme si do postele a čteme knížky, aspoň tak d

Nedělám to často, ale dnes bude malá reklama. Nebo spíš pěkné poděkování paní Jitce, která Zitul upletla tuhle super čepici a krásný bolerko. Děkujem. Nic v našem životě není jen tak, vše je dramatické, včetně pohybu balíčku s čepicí, který absolvoval nečekaně podivuhodné cesty. Ale nakonec nás nalezl. Zitul má upřímnou radost. A koukněte na fler: h ttps://www.fler.cz/zbozi/hutschka-bezova-s-prouzky-100-bavlna-7236813

Čím dýl žiju někde na pomezí neurotypické společnosti a neprobádaného pralesa živícího autilidi, tím víc si myslím, že není nutná žádná specifická vzdělanost. Vím, zní to asi dost nesmyslně. Možná už se Julie ze svých úvah o autismu pomátla. Ale víte, co. Fakt si to myslím. Není nutné speciální vzdělání. Jediné, co je nutné, je lidovým brněnským slovníkem "nebýt debil". Proto si vlastně trochu myslím, že všechny ty "autism awareness" aktivity jsou trochu nebezpečný, protože podporují to chápání "my versus oni", "my zdraví a normální versus oni podivní auti lidi".  Mnohokrát jsem zažila, že lidi prostí a z hlediska mozkových neurotypů nevědoucí se k autíkům chovali bezvadně. Líp než super truper terapeuti, kteří na to měli školy a taky nějakou tu nálepku, která je k vyjadřování se o autismu opravňovala. No fakt. Největší porozumění autismu v naší rodině předvedla moje prastará babička, dej jí Pánbů nebe, která nevěděla zhola nic o sp

Jak to vidí Zitul. Zitisko osobně jako Hornet Woman. Bratr osobně jako Papouščí dítě. Chudák. Honza jako neuron, jelikož jsem mu na nohách identifikovala Ranvierovy zářezy, takže je asi celý neuron. Já jako maskulinizovaná osoba se spoustou myšlenek. Krásné.

Maxi origami a origami bratr.

https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=10216349501523005&id=1618795922&sfnsn=mo

Sedím na kurzu ikebany a po asi šesté hodině sezení už mám opravdu vyprázdněnou mysl a koukám dopředu před sebe na květiny. Mysl se zpomalí. Koukám na květiny a přemítám o vázách. Váza je... z hlediska ikebany je to strašně důležitá věc. Můžete mít nějaké ohromné květiny, ale když je špatně naraanžujete a dáte je do něčeho, kam se nehodí, nebude to fungovat. A rozhodně to není tak, že čím zdobnější a nákladnější váza, tím lépe. Právě naopak. Místy může být ohromné použít něco netradičního a zcela nenákladného. Třeba plechovku od rybiček. Celé umění ikebany pro mne v současném okamžiku spočívá ve schopnosti poznat, co funguje a co nefunguje. Už to občas poznám. Na tomhletom kurzu pro mne ohromnou satisfakcí bylo, že mi jedno aranžmá naše učitelka NEOPRAVILA. Jenom lehce posunula ježka (kenzan) z jedné polohy do druhé. A hle, aranžmá bylo krásnější.  Fenomenální bylo, že jsme si porozuměly. Že jsme se shodly na tom, že větvička nepotřebuje prostřihnout, ani květy

Zítra napíšu víc...

Relaxujeme se Zitul. Tohle vytvořila Zitul na oslavu jara. A toto já na oslavu tekoucí vody. A toto variace na klasickou ikebanu. Děkujeme úžasné učitelce Jana Böhm. Zítra budou další.

Vzala jsem si jeden den volno a šli jsme s Jindrou do divadla na dětské operní představení a Jindráček byl nadšen. Koukám na něj a vidím sebe a uvědomuju si všechna úskalí toho, když se vám dítě velmi podobá. Každopádně sdílet nadšení z Mozarta s tříletým cvrčkem je prostě krásný.

Zitul si včera vyrobila hodiny.

Maličko i o autismu. https://video.aktualne.cz/dvtv/jste-ve-stresu-pristroj-tehle-vedkyne-to-pozna-odhadneme-co/r~5746e8ee592811e9a305ac1f6b220ee8/

Co mi hlava nebere, je skutečnost, že část populace se odjakživa domnívá, že nejlépe se budete učit v situaci nějakého vypětí, kdy se jakože soustředíte. Když budete autičlověk s pomalejším zpracováním sluchových signálů, má vám v tom asi pomoci, že na vás někdo ječí? Ne. Ječení je pouze výsledkem totální frustrace vychovávající osoby. Naprosto neodsuzuji, taky ječím. Ale ječení nic nezlepší. Když chcete něco opravdu změnit, vysvětlit, posunout, musíte začít v klidu. V dobré náladě, kdy je širší frustrační tolerance. Musíte ovšem taky prozkoumat, zda druhá strana je ochotna či schopna vaše signály přijímat a když ne, tak se na to vykašlat (a to bez výčitek svědomí). Sedím a vidím jakousi maminku, jak ječí na děcko, že děcko něco nedělá. Maminku naprosto neodsuzuju a chápu, plus ji vůbec neznám, třeba pět nocí nespala a otec dítěte ji včera opustil? Nevím. Jediný co vidím je, že s dítětem takhle nehne. Často vidím autirodiče, kteří na vrcholu šílení svého potomka chtějí něco změ

Vybavuju si, jak před lety jakási nekompetentní osoba, která Zitul ani vůbec neznala, doporučovala maximálně 1 hodinu kroužku týdně. Od srdce jsem se zasmála. No jistě, autisté by z kroužků byli vyčerpaní, volnočasové aktivity nepotřebují a navíc je to pro všecky zátěž. Musejí být doma a odpočívat. Odpočívání se pak povětšinou projevuje destrukcí, protože nudící se autín je jako jakýkoli jiný člověk a prostě si hledá zábavu jinde než ve strukturované činnosti, kterou jsme mu nedopřáli. Navíc se z volnočasových aktivit určitě, ale opravdu určitě nederivují budoucí povolání, žáno. Takže jsme toto doporučení nadšeně neposlechli. Zitul má více kroužků a čím více je starší, tím více vše funguje na principu reverzní psychologie. Věřte mi, pokud chcete, aby vaše dítě dosáhlo něčeho významného v určitém oboru, nebo se přinejmenším tímto oborem chvíli zabývalo, naprosto mu to zakažte. Trochu potíž s autilidma může být, že když jim to doopravdy zakážete, tak vám uvěří, takže jim to mus

Snad to přátelé bude fungovat: https://www.facebook.com/644177528948089/posts/2420534131312411/?sfnsn=mo

Zkoušíme velké origami...

Zásadní věc, která je typická pro většinu nějakých životních hendikepů, ať už jimi myslíme cokoli, je, že veškerá selhání se připisují tomu hendikepu. Takže když autidítěti něco nejde, není to proto, že by třeba dítěti nějak neseděla výuka atd, je to proto, že na to nemá. Když kupříkladu Zitul nejde angličtina, tak se tak nějak obecně trochu předpokládá, že je to tím, že její mozek není nadrátován tak, že by jí angličtina mohla jít.  Ale já tomu nevěřím. Nevěřím už totiž vůbec ničemu a domnívám se, že většinu věcí je nutno experimentálně zkusit. Pořád se podebírám, že někde musí existovat svatý grál metod pro výuku angličtiny, který zahrnuje i výuku vyhovující mýmu dítěti.  Proto často experimentálně ověřuju, jak na tom Zitul s lingvistikou obecně je a nějak pořád nejsem toho názoru, že je to marné a lepší nechat být. Je pozoruhodné, když se totéž dítě učí nadšeně japonsky a chápe a pak se učí otráveně anglicky a nechápe. Hledám další a další metody.  Nejlepšího výsl

Dnes je mezinárodní den autismu. K té příležitosti jsem si četla nějaké propagační materiály na facebooku a dozvěděla jsem se následující. Autisté. Modrá infografika s piktogramy. Rozebereme si to jedno po druhém. 1. Nevhodně se smějí či chichotají  Ach ano. Jakpak akceptován se asi takový autista (nesnáším to slovo) cítí, když je to, co je jeho bytostná zábava, označeno za nevhodné chicotání? Ohromné. Autora mohu ujistit, že se také často nevhodně směju či chichotám, často se též hurónsky chlámu a to jsem osoba neurotypická. 2. Neuvědomují si nebezpečí Ano. Autisté jsou nadáni sebedestrukcí. Běhají po silnicích a skáčou pod auta, což příhodně znázorňuje modrý panáček. Rozhodně. Jsou to takoví záporní akční hrdinové. Proto je nutno s nimi nevycházet, abychom je nevystavovali žádnému nebezpečí. Nejlépe někam ukrýt. 3. Mají posunutý práh bolesti Proto není nutné se obávat, že by je něco bolelo. Můžeme se na to rovnou vykašlat, neboť autisté to necítí. 4. Nemazlí se Ro

Jaro nad Brnem.