Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2019

Zapomněla jsem

Už jsem zapomněla, jaké to je namalovat se a učesat. Je to... potřebný. Dnešní akce se kromobyčejně vydařila a já přemítám, kde jsme se já i mí přátelé zpronevěřili dělání věcí, které opravdu milujeme.

Ted týden, kdy kvetou jabloně

Právě začal. Tedy v Brně. Ten týden, kdy kvetou stromy. Japonci k tomu pořádají oslavy. A dobře činí, protože je to krásné a taky je to důležité. Stojím na naší mikrozahradě s dětma a veselím se, že rybíz i maliník rostou. A koukáme na meruňku obsypanou květy. Je to zázrak. No ano, dočista zázračné to je. Že ten strom sám vykvete. Pak přiletí včely a pak budou (možná) meruňky. Vlastně pro to nemusím nic dělat, kromě toho, že nebudu všude sypat insekticidy a neodvedu veškerou vláhu od stromů pryč. Děje se to samo, nezávislé na mé vůli či práci či přičinění, dělá to příroda a je to nádherné. Taky to krásně voní. Pozoruju včely, jak bzučí kolem meruňky a mám strach. Strach, že lidi jsou tak blbí, že tuhletu provázanou přirozenost zničí a jednou ty včely všechny pomřou a naši meruňku nebude mít kdo opylovat. Obecně se nedojímám katastrofickými scénáři. Oteplovaní klimatu je nesporné, ale nerozumím tomu, jak se určuje, jaký podíl na tom má člověk. Jisté je, že se otepluj

Království

Ráda přemýšlím o rodině jako o svém typu království. Království obsahuje nějaké lidi, je nějak omezeno geograficky a má další kontakty s dalšími královstvími na svých hranicích. Obvykle ho taky provozuje král či královna či oba. Aby království mohlo fungovat, je třeba, aby fungovalo několik věcí. Království se obvykle neprovozuje příliš demokraticky. Ale dá se provozovat moudře. Takže království musí mít zřejmé mechanismy dělení moci. Ať se nám to líbí či nikoli. Království záleží na kvalitě opory, kterou si vzájemně král s královnou jsou schopni dát. A na jejich vzájemné loajalitě. Pokud jeden druhého podráží, království neprosperuje. Králoství dále záleží na tom, s jakým přesahem jsou schopni král či královna vidět za hranice svých osobních potřeb, přání a již realizovaných úspěchů. Protože myšlenka království přesahuje jednotlivce. Líbí se mi o tom takhle přemýšlet. A přemýšlet o tom, jak to království ochránit a jak ho rozvíjet a způsobovat, aby se rozrůstalo a

Bez potlesku

Jedno z poznání, které jsem učinila v jednom inspirativním rozhovoru s moudrým člověkem v nedávné době, bylo zjištění, že člověku nikdo nezatleská za věci, které jste neudělal. Řekněme, že máte hrozně špatnou náladu. Chce se vám křičet a být nespravedlivej. Ale neuděláte to. Nic si na nikom nevylijete a vypadáte přibližně normálně. Zatleská vám někdo? Nezatleská. Maximálně vám lidi vyčtou, že jste stejně divnější než obvykle. Anebo máte chuť udělat něco, co se vymyká pravidlům běžné morálky, řekněme nějaký vědecký podvod, abyste byli slavní. A neuděláte ho. A nikdo vám opět, zase, nezatleská. Naopak. Všichni vám budou vyčítat, že vaše věda je pomalá a progres malý. Nebo se zamilujete do matky či otce od trojčat, ale nikam s cirkusem neutečete. Neuděláte vůbec nic, nebudete s nikým flirtovat a budete jenom skleslí a morálně integrovaní. A zatleská vám za to někdo? Nezatleská. Dál se budete ploužit mizérií svého života a dál budete bojovat s drobnými ústrky a nikdo neprojeví nad va

Špatnej den

Minulý čvrtek jsem měla špatnej den. Paralelně Zitul měla špatnej den. Pak jsem byla já ošklivá na Zitul a Zitul byla ošklivá na mne. Závada byla tentokrát ovšem zcela na mojí straně. Nenapadlo mne, že houslová hra na origami workshopu Zitul rozhodí. Taková banální věc, mělo mne to hned napadnout! Přímo se za to stydím. Řekněme, že nastane situace, kdy jako rodič uděláte zjevnou chybu. Co teď? Příručky nečtu a i kdybych četla, mám obavu, že bych tam našla jen obecné návody, jak konat dobro a být lepším člověkem, aniž by bylo definováno, co znamená být lepší člověk. Ale kam se obrátit, když potřebujete přesnou radu? Návod? Nevím. Ale omluvou se nikdy nic nezkazí. Tak říkám Zitul, že mně to MRZÍ, že jsem na ni hartusila. Že to byla chyba. Že byla chyba zapojit housle do jejího origami workshopu. A že se omlouvám. Nejsem příznivkyní bezbřehého omlouvání se dětem za traumata, která jim způsobujeme. Ale pokud něco vážně jako rodiče pokazíme, musíme převzít zo

Zahrada

Minulý rok jsme přišli k zahradě. Takové maličké. Mikrozahradě. Ale v centru Brna. Už jsem to psala. Zatímco já jsem stále ve stavu nadšení, Honza prochází různými fázemi: popření (žádnou zahradu nemáme), šok (zahrada!)... deprese (nechci zahradu)... rezignace (ale tak jo, zahrada....)... opět šok (ne zahradu ne!)... zase popření (žádnou zahradu nemáme).... Je to způsobeno tím, že zatímco já vynikám v pozici vizionářky, razící cestu kupředu přes neprostupné mlází života, Honza je ten, kdo pak řídí vlastní realizaci těchto vizí. Takže ví, jak obrovský kus práce nás obvykle čeká, což já ve svém nadšení v klidu mohu zanedbat. Při akvizici zahrady jsem Honzovi přísahala, že se ho zahrada vůbec nebude týkat. Že o ní vlastně vůbec nebude vědět. Ale oba jsme věděli, že tento slib pravděpodobně nedodržím. A tak stojíme uprostřed zahrady. S dětmi. Tetou Katulou a strejdou Ríšou. A Honza nemluví, drží rýč a pozorně kouká. A já přesně vím, co se mu v této chvíli honí hlavou. P

Hairstyle level #whatever#

Paní na zastávce kouká a říká "pěkný melír!" Tak říkám "jakýpak melír, pani, šediny!" Paní se vytřeštěně omlouvá. No co. Nemládnu. Ale v těch šedinách je svoboda. Svoboda myslet si, co uznám za vhodné, svoboda rozhodovat o svém těle, svoboda stárnutí. Čím jsem starší, tím míň mne trápí, co si myslí ostatní o mým vzhledu.

O dobřečinění

Myslím, že jeden z velkých pilířů nepochopení se mezi neurotypickými a neurodiverzními lidmi tkví v pevném přesvědčení neurotypických osob, že se musí činit dobro. To je naprostý omyl, přátelé. Žádné dobro prosím nekonejte. Stačí, když nebudete škodit. S tím dobrem je totiž ošidné, když vlastně nikdo nevíme, co to dobro je. Máme na to nějaké filozofické názory, ale to jsou projekce našich zkušeností a předchozích generací před námi. Jestli je to dobro, to fakt těžko říct. Z pohledu autičlověka je poselství velmi jednoduché - nechte mne dělat věci tak, jak mi vyhovuje. Neurotypická společnost si ovšem nemůže místy pomoci a snaží se, co to jde, pomocí činění dobra způsobit kompletní nápravu autilidí. Nebo ještě lépe pomocí činění dobra objevit neurotypickou bytost, která se má jakože uvnitř autičlověka ukrývat, a pomoci této neurotypické ubohé dušince ven. Jenže ona se tam neukrývá. Autilidé jsou dobří, tak jak jsou. Není nutný je zachraňovat za pomocí vlastních psych

Origami workshop vol. 2 - Black Box Café zítra v 17.17 hod!

Přátelé přeposílám pozvánku.  Již zítra!   Origami je japonské umění skládání z papíru. V nejtradičnější formě je přitom výrobek složen z jediného listu čtvercového papíru a nepoužívá se lepítek ani lepidel. Skládání origami má mnoho pozitivních aspektů - učí prostorové představivosti, zlepšuje pochopení geometrie a učí trpělivosti a soustředění. Navíc jsou origami skládanky krásné! Kapacita workshopu - 15 lidí, vstupné dobrovolné. S sebou ideálně čtvercový papír a nůžky. Rezervace míst v messengeru kavárny Black Box Cafe.

Plakat mami

Jindra je smutnej. Byl dnes ve školce a je z toho nějakej rozvrkočenej. Kouká na mne a vypadá, že bude brečet. Říkám, co potřebuješ, Jindři? Jindráček se rozbrečí. A přes potoky slz se mi snaží říct, že neví, proč brečí. Tak ho beru do náruče a dělám to, co jsem dělala se Zitul, když byla maličká. Objímám ho do klubíčka a říkám mu, že je smutný a že to přejde. Popisuju to. Že ten pocit nebude trvat navždy, že to přejde, že jsem s ním a nikam neodejdu. Že není sám. Že nevadí, že neví, proč brečí. Že někdy je toho prostě na jednoho moc. Dává mi ručky kolem krku a já cítím, že si rozumíme. A pláč pomalu mizí. A druhý den přijde, vyskočí mi na klín, stočí se do klubíčka a rovnou řekne, že se přišel vyplakat. Tak ho zase objímám a zase říkám všechny ty věci a Jindra pláče a přitom je zvláštně spokojen. V rámci debriefingu mi pak Jindra říká, že je smutný a že je to v pořádku, protože přece není nic špatného na tom, být smutný. A pak brečení náhle ukončí, vezm

Správně

Lidi jsou vůbec zvláštní stvoření. Všechno jim vadí. Třeba s tou zdravou stravou, to je tragédie. I když se nemá říkat zdravá strava, ale správné stravování. Protože co je vlastně zdravé? Nevíme. Víme toliko, že červené maso škodí. Je plné kancerogenních látek a antibiotik a pokud si ho nějak upečete, usmažíte, hrozí reálné riziko, že vás zahubí nějaký akrylamid, který u toho bude vznikat. S kuřecím to ovšem není o moc lepší. Kuřecí je taky plné antibiotik, protože nějaký koumák kdysi zjistit, že když kuřata sypou antibiotika, rostou rychleji. Ryby? Mořské ryby jsou plné rtuti a různých dalších těžkých kovů. Vajíčka. Vajíčka byla škodlivá, pak nebyla škodlivá, pak zase byla škodlivá a nyní nejsou škodlivá. Zda jsou opravdu škodlivá, nikdo netuší a asi si už ani neodvažuje tipnout. Mléko. Lidová slovesnost praví, že mléko zahleňuje. Bohužel lidová slovesnost již dále neosvětluje, jak do těla nacpat dostatek vápníku, abychom ve stáří nebyli jak osteoporotické věchýt

Rytíř

Někdy si říkám, zda nechci od života příliš. Ty výlety s autidítětem a hyperaktivním předškolákem by porazily vola. Ale člověk to má tak nějak rád, i když je z toho mrtev. Dnes jsme vyrazili navštívit tetu a strýce do Vídně. Mít tetu a strejdu ve Vídni je výhra, co si budeme nalhávat. Rodičům to dává do ruky netušené zbraně ("žádná Vídeň! .... když si.... nevezmeš bundu!"). Včera večer jsem vyjádřila obavu, že nevstaneme včas, ale Honza mne ujistil, že to nehrozí, protože jak všichni víme, Jindřich vstane před šestou. Tento předpoklad se potvrdil, protože před šestou mne vzbudilo, jak mi do ucha někdo huláká.... "sluníčko.... sluníčko... pondi... maličko!!!... k cestě.... tě ... něco zajede!". Vykonali jsme tradiční zastavení na čerpací stanici, kde Jindřich umyl kompletně opršené auto nějakým detergentem, takže pak roztomile pěnilo. Po cestě Jindru napadlo, že si zazpíváme. Jindřich je ovšem maximalista a nespokojí se s ničím jiným než bohatým kontrap

Kjógen

Brno je velice prazvláštní místo se zvláštní energií. No opravdu. Brněnskou atmosféru jinde nezažiješ. V Brně taky místy vznikají věci, které prostě nevymyslíš ani v nejdivočejším snu. Brno se například pyšní celosvětově ojedinělým souborem, který provozuje japonské folklórní komické divadlo kjógen. Koho by to napadlo, že. Ale napadlo. A to je na Brnu ohromné. Že to někoho napadlo. Kjógen je japonské divadlo, které se v Brně hraje česky a vzniká z toho taková věc, že na to vytřeštěně hledíte a přitom se královsky bavíte. Aspoň tedy já. Zitule kjógen miluje. Loni jsme divadlo viděli na Dnech čaje a keramiky v Lužánkách a já od té doby Zitul slibuju, že na ně zajdeme. A dnes jsme zase zašly. Zitul přitom stihla všem připomenout, že 21/3 bude další workshop origami (ano, přátelé, bude). Dvě a půl hodiny jsem se smála. Fakt. Pak jsme šly domů. Zitul byla naprosto, naprosto šťastná. A já celou cestu domů přemítám, proč jsme si to tak užily. A přišla jsem na t

Rodina

Work in progress.

Hmyzáci

Autistický výtvarník

Myslím, že kdysi jsem o tom již psala. Ale mohu se klidně rozčílit znovu:-) Čtu si nějaký článeček na sociální síti, který pojednává o zjevně velmi nadaném člověku. V článku zaznívá asi tak dvacetkrát, že tento člověk je autista. Pro autora článku je to zjevně mnohem důležitější, než cokoli, co tento malíř vytvořil. Koukám na malířovy výtvory a myslím, že bez uzardění mohou viset v jakékoli významné galerii. V článku se dočítám ještě tolik, že příslušný tvůrce je samozřejmě neprofesionální. Je to vlastně takový amatér. A zlobí mne to. Zlobí! Tak zaprvé. Za umělce mluví dílo, nikoli diagnóza. Vlastně mne vůbec nezajímá, jestli je pán autista či nikoli, zajímá mne, co vytváří. Ruku na srdce, kolik významných autorů z minulosti by na nějakou dnešní diagnózu nedosáhlo?  Za druhé se vytváří nebezpečný precedens sebedojímání se nad tím, že se nám jeho obrazy líbí. Jsme vlastně hrozně dobří lidé, když se nám líbí takové obrazy nebohých neprofesionálních autistů, že? 

Mami!

Mami! Musím ti něco říct! Koukám na Zitul. Tak povídej. Mamí, dočetla jsem se v jedné knížce takovou věc! Jakože v knížce Aspergerka (mimochodem tuto knížku zcela nezištně a nekomerčně fakt doporučuju) psali, že když třeba přestanu myslet ve vizuálních obrazech a budu se víc zaměřovat na řeč, jako ostatní, tak ztratím svůj dar a budu obyčejná. Koukám na Zitul dál. Nevím, co říct. Tak říkám - rozumím. Nechci, abys svůj dar ztratila. Mami, to jsem ráda. A můžu si teda dál myslet v obrazech? Můžeš. Zitul odskáče dělat origami nebo pozorovat hmyzáky nebo si číst některý ze svých oblíbených entomologických atlasů. A já sedím s tou myšlenkou a v hlavě mi divoce krouží, jak jsem minulý týden na Zitul křičela, protože jí nejde angličtina a já se to s ní učila a bylo to dost ukrutné drama. Přemýšlím, že jazyk je něco, co jí nikdy nepůjde, protože jí to zkrátka nebylo dáno, velmi podobně jako mně nebylo dáno vidět svět ve složitých vzorcích a obrazech. A říkám si, že musím něco

Bloudění

Někdy se člověku stane, že zabloudí. Trocha se ztratí sám sobě. Hezký je, že se dá zase sám sebe najít. Jen je potřeba tomu dát prioritu. Mám značnou antipatii k dušezpytným příspěvkům. Ale někdy je dobrý se zastavit a trochu přemýšlet. Jen ještě nevím, co si počít s tím, co člověk zjistil.

Metodik

Před kampusem máme takový malý stánek s kafem. Mám je vážně ráda. Zejména mi na nich imponuje ta odvaha postavit se přímo před velkou kavárnu nadnárodního řetězce. Jsou rezilientní a to se cení. Na tom stánku pracují povětšinou studenti, kteří si tím přivydělávají a řeknu vám, není to lehký. Mrznou tam v mrazu, moknou v děšti, není to asi nic moc příjemná brigáda. Co mne fascinuje, jsou výtvory těchto brigádnických baristů. Už jsem měla strašnou kávu. Střední kávu. Kávu s prapodivnou pěnou. Kávu úplně bez pěny. Ale jsem nenáročná. Chodím tam kvůli tomu procesu, ne kvůli výsledku. Ještě zajímavější než samotná kreativita tvůrců je postup, jak se vzájemně vzdělávají. Obvykle jsou na stánku dva. Jeden přijímá platby, druhý dělá kafe. Občas je tam ale někdo, kdo druhého zaučuje. UČITEL. Za ty roky jsem tam už viděla učitelů několik. Jeden mi utkvěl hluboko v hlavě. Říkám mu metodik. Metodika jsem potkala v zimě. Bylo asi minus pět, ale stánek fungoval. Metodik m

V horách

Na našem místě...