Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2019

Dary

Moje autidítě mne neustále překvapuje. Minulý týden Zitul z ušetřených peněz z kapesného a prodeje origami zakoupila bezlepkovou kuchařku. Pro mne. Sama od sebe. Byla jsem z toho vlastně v šoku. Protože ta bezlepková kuchařka je zaprvé skvělá a za druhé ji fakt potřebuju. Což mne vede k myšlence, že to není rozhodně první vysoce empatický dar, který jsem dostala od autičlověka. Vlastně mne to dovedlo k poznání, že auti lidé dávají nejlepší dárky. Ze všech. Nedávají vám, co chcete, ale co potřebujete. A to je mnohdy mnohem lepší! Pamatuju si, jak mi Filip jednou věnoval k Vánocům bednu na nářadí. Takový ten kufr na šroubováky a kladiva. A víte co? Mám ji doteď. Mám v ní šroubováky a kladiva a kdykoli ji otevřu, vzpomenu si na to, že jsem ji dostala k Vánocům od nejlepšího kamaráda a trochu se sama pousměju. Nebo když mi Zitul darovala obraz naší rodiny, kde každého člena reprezentuje nějaký brouk. Mám ten obraz velmi upřímně ráda a mám ho u postele tak, abych na něj vi

Origami workshop

A ještě jedna pozvánka. Origami workshop již zítra. Všichni jsou zváni. Auti i neauti lidé. Přijďte prosím podpořit Zitul! https://www.facebook.com/events/537761736716365/

Science Slam 5. 3. 2019

Přátelé, všechny srdečně zvu do SONA příští úterý na bratrské klání MU a Mendelovy univerzity, kterého mám tu čest se zúčastnit. Přijďte! Snad půjde i otevřít odkaz níže. Ten catwalk v závěru mne opravdu pobavil:-) https://www.facebook.com/ScienceSlamMUNI/videos/597573664000713/UzpfSTE2MTg3OTU5MjI6MTAyMTYwMzYzNjc1MzQ4NTE/

Úvaha

Autismus je vlastně poměrně cool. Vždy v sobě skrývá určitý potenciál pro superschopnosti. A lidi mají rádi příběhy a ještě víc než příběhy mají rádi příběhy o superhrdinech. Potíž je, že můžete lehce při hrdinné výpravě za těmi superschopnostmi zahynout vyčerpáním. Důvodem je, že při hledání auti superschopností svého bližního musíte automaticky potlačovat svoje potřeby, tak to prostě je, takže je pak přestanete pociťovat. Ony ale nezmizí, budou jen někde hodně dobře ukryté a pak se lehce může stát, že utečete s cirkusem, až bude projíždět městem. Takže kdyby se mne zeptal někdo na radu čerstvým autirodičům (jakože se mne na ni nikdo neptá), tak rada by byla - za žádných okolností nesmíte ztratit kontakt sami se sebou. I když hendikep typu autismu k tomu zrovna vybízí, abyste si vyměnili osobnost za nějakého světce či světici a zcela sami sebe potlačili. Autismus je velmi lačný a živí se životní energií těch, kteří věří, že ho dokážou změnit. Ale vy to nesmíte dovolit. Nesmí

Panda

Požádala jsem synka, aby odnesl koš s ponožkami, ale bohužel ho přepadla panda...

Triko

Relaxuju šitím. Triko. A ikebanou.

Identity

Dělám bohapusté blbosti a vymýšlím si nový vizuální identity.

Random acts

Random acts of kindness. Miska ostružiní v labužnické kvalitě. Balík japonských úžasností pro Zitul, co přišel poštou od čtenářky Radky, a geniální  bezlepkový dortík, který na mne čekal v kanceláří a který jsem již snědla, takže není vidět. Díky milí.

Vrstvy únavy

Existují různé vrstvy únavy, které se ozřejmují teprve časem. První vrstva je taková ta únava, když jste noc předtím nespali. Druhý den jste jak mátoha, vláčíte nohy za sebou, pijete hektolitry kafe a doufáte, že to brzo přejde. Světlou stránkou první vrstvy únavy je, že se z toho dá vyspat. Druhá vrstva je taková méně ohraničená. Je to vrstva, na kterou se dostanete, když budete nespat hodně nocí po sobě a k tomu budete chodit do práce. Budete unavení tak nějak pořád. Budete unavení, i když se v noci docela vyspíte, protože vy nepotřebujete spát jednu noc, vám chybí nocí třicet. Dá se to částečně řešit tím, že budete spát každou volnou chvíli, kterou budete mít a budete svůj "já" čas nahrazovat spánkem. Není to cool, ale funguje to. A pak, pak existuje vyšší level únavy. Únava, která vám vezme motivaci k čemukoli. I když budete spát dvanáct hodin denně, nebudete mít motivaci pro cokoli, protože vaše jediná motivace je mrtvolně někde polehávat a mít od

Jarní

Do Brna dorazilo jaro. Z Jindřicha je regulérní hipster a já jsem trochu míň vyčerpaná. A už dva dny jsme všichni  zdraví. Spála, chřipka, rotaviry. Snad už bude líp.

Dýchám a koukám

Na tu krajinu tady... Sedím na hřebeni a dívám se, jak fučí.

V tichu

Pobývám v tichu. V týhle krajině.

Zitul právě teď

Random acts of kindness II

Sužují nás nemoci. Od začátku ledna je někdo neustále v naší rodině nemocen a před Vánoci to nebylo moc lepší. Jsme s Honzou vážně vyčerpaní. V noci nějaké dítě neustále kašle nebo má horečku nebo chce přitulit. A mezitím chodíme do práce. Minulý týden jsem se takhle z posledních sil po probdělé noci vlekla domů se Zitul ze školy. Vzaly jsme to přes zeleninu, kde pravidelně nakupujem. A paní tak na mne kouká a říká, no vypadáte teda fakt unaveně. Tak jsem se hořce zasmála a říkám - no... vidíte.... žiju v domnění, že to není vidět! A paní vytáhla čokoládu, bezlepkovou, kterou tam kupuju, a řekla - tady máte. Dejte si čokoládu. Jako dárek. Ať se cítíte líp. Skoro jsem se rozbrečela. Vážně. Někdo mi dal čokoládu! Hodná paní. A víte co, fakt to pomohlo. Člověk má pocit, že není na všechno sám. Že komunita to úsilí o vychování dalších občanů jaksi vidí a vnímá. A takový věci se mi dějí pořád. Pořád je mne někdo hodnej. A já jsem za to jednoduše vděčná. Kam

Včera

Včera. Zitul mi vybrala brejle.

Zásadní změna

Letos na Vánoce se v mém životě přihodila zásadní změna. Zásadní! Z pozice matky, partnerky, vědkyně, mentorky, umělkyně a členky komunity jsem se posunula výš na KRMIČKU STRAŠILEK. Strašilky jsou záhadní tvorové. Přes den se to nehýbe a vypadá to povětšinou mrtvě. Ale večer dusají ve svém insektáriu, koušou listy a svlékají se. Strašilky ovšem nejsou včerejší a žerou pouze ostružiník. Nevím, zda jste někdy v husté městské zástavě v únoru sháněli ostružiník. Je to adrenalinový sport spojený s lezením na cizí zahrady a obecně nikdy nevíte, jak to dopadne a zda něco najdete. Donutí vás to chodit mnohem víc než konvenční zvíře, kupříkladu pes. Ne, majitele strašilek poznáte na dálku. Jsou vychrtlí, protože neustále chodí po venku ve snaze najít ostružinové listí. Samozřejmě, listí se dá zmrazit, ale naše tři strašilčí slečny jsou vysazené na ČERSTVÉ LISTY. V mém životě tak došlo k mnoha změnám. Výlety ven dělím na výlety KDE SE DÁ NAJÍT LISTÍ a výlety KDE SE NE

Toto

Toto je speciální vzkaz v láhvi všem rodičům autidětí, kteří mají aktuálně pocit, že veškeré snažení je marné. Má to smysl. Jenom je potřeba se na to dívat s větším odstupem. Léta se učíme bruslit. Léta se učíme lyžovat. První roky to proběhlo tak, že jsme došli na brusle, oblékli brusle, sundali brusle a šli zase zpátky. Ale z nějaké vnitřní urputnosti mne to nutí pořád dál to zkoušet. Takže jsme chodili znovu a znovu, přestože nám často dává okolí najevo, že je to marný. Zhola marný. Zitul to ale nějak zvláštně baví. A najednou. Najednou dítě jede. Na bruslích. V zimě. Po ledu. A směje se a je šťastný. Má to smysl.

Práva

Čím dýl Zitul mám, tím víc se zabývám problematikou nějaké autonomie jedince a úcty k tomu, že každej je nějakej. Podařilo se mi lidem kolem už dost přesvědčivě vysvětlit, že nemají Zitul nutit k očnímu kontaktu. Že na to nemají právo. Podařilo se mi vysvětlit, že NIKDY nesmí nikdo nikomu otáčet hlavu. Když se dívá jinam. Nyní pracuju intenzívně na dekonstrukci pojmu rehabilitace. Rehabilitace znamená, že s váma je něco v nepořádku. Jste nemehlo, které musí trénovat jemnou monoriku, aby se vaše nemehlotovitost poněkud snížila. Rehabilitace znamená, že vám něco nejde. Ale svět je větší, obrovskej, obklopuje nás a neustále s ním interagujeme a neustále se vlastně nějak adaptujeme a rehabilitujeme, abychom přežili. Je to víc než dělit vše na plusy a mínusy, na to, co komu jde a co nejde. Takže pokud to jenom trochu jde, snažím se hledat alternativy. Jak se může asi tak cítit člověk, který má pro svou zvláštnost ve škole asistenta, a po škole chodí z jedný rehabilitace

Čirá krása