Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2019

PF2020

Než se vzpamatuju z letošních Vánoc natolik, abych mohla alespoň stručně zachytit jejich průběh, je tu přání do nového roku. Přání nám všem. Ať jsme zdraví. Ať nejsme pyšní. Ať se máme čas potkávát s přáteli. Ať máme život, ne přežívání. Omlouvám se všem, kterým jsem něco slíbila a pak na to zapomněla, či neměla sílu či prostor to splnit. Napravíme hned zkraje roku! Omlouvám se všem, které jsem nestihla potkat na vánoční kávičku. Taky napravíme! Novoroční kávička taky kávička:-) Omlouvám se všem, které jsem nějakým způsobem zklamala - to je život. Nejde vždy vyhovět všem.   A taky výdrž nám všem přeju. Opatrujte se! A brzo napíšu více:-)

Zitín na dnešní vánoční oslavě. Když musíš, tak musíš.

Vánoce.

Fota idylická. Realita realistická.

Pf2020

V novém roce jen příjemná překvapení. A děkuju moc všem, kdo tento blog čtou. Mám vás ráda.

Vánoční radost

Je 23. 12. Netypický čas. Sedím v kavárně a místo pečení cukroví (již mám napečeno!!!) už pátou hodinu diskutuju. Sedím tu se dvěma muži podobného věku, jako jsem já. Troufnu si říct, že jsou to muži zcela nadprůměrného intelektu, který doprovází životní moudrost. Oba jsou vědci. Oba jsou výjimeční duchové své generace. Pátou hodinu si povídáme o vědě a ani jsme si nikdo nevšimli, že už pět hodin nikdo nejedl. Je to totiž tak zábavné a fascinující, že se na světě vyskytují takto inteligentní sparing partneři, že máme všichni tři radost jako malé děti. Hrajeme si s myšlenkami a vzájemně si je rozvíjíme a máme z toho radost jak děcka, co si hrají s bublifukem a sledují ty krásné bubliny. Jsem šťastná a vím, že do dalšího setkání mi vydrží intelektuální elán a ta radost z poznání. Ta radost. Ta radost z poznání je moje životní potřeba, nedokážu bez ní být. Nedokážu bez ní být šťastná. Každý máme nějakou specifickou potřebu. Potřebu radosti. Máme radost z různých věcí. Al

O nebezpečných idylách

Valí se to ze všech stran. Všichni jsou nebezpečně šťastní. Děti pečou s maminkami cukroví. Zdobí se stromeček. Rodiny zasedají ruku v ruce ke stolu. Nikdo se s nikým nehádá. Všichni jsou dokonale šťastní. Aspoň to tak na sociálních sítích vypadá. Jenže sociálně sítě jsou zkonstruované tak, aby umožňovaly vytvářet realitu paralelní. V normálním světě jezdí tchyně, děti se perou a brečí, taky blinkají, když jsou nemocné, manžel bručí, perníčky se připečou. Normální svět je plný selhání. Normální svět je plný osamělých lidí, kteří se bojí Vánoc. Normální svět je plný lidí, kteří žijou v ne zcela šťastných vztazích, kteří se bojí Vánoc. Normální svět je plný lidí, co chybují. Normální svět je plný lidí, co budou na Štědrý den sami. Normální svět je plný lidí, co si přejou, aby už Vánoce skončily, a to ještě ani nepřišly. Normální svět je plný lidí, kteří by si přáli být ve vztahu a nejsou. Kteří by chtěli slavit s někým, koho mají rádi. Normální svět je p

Louskáček

Tradice. Balet. Divadlo. Káva. Vánoce. A šaty pro mne i Zitul jsem ušila sama (skoro). Zitul divadlo zvládla dobře.  A Jindra byl poprvé na baletu. Radost.

Mami, ty jsi nenapekla.

Mami, ty jsi nenapekla. Malé rtíky zaujímají natrpklý tvar, kterému má matka důvěrně říká "mít pusinku do čtverečku". Nebýt spokojen. Jindra má čtvereček, protože jsem nenapekla tuny perníčků a lineckého a tím jsem všechno pokazila, celý advent, Vánoce, Ježíšek už taky nepřijde. Jindra vidí věci někdy dost černobíle. Snažím se mu vysvětlit, že advent není jen tak. Advent je především řetěz besídek a večírků, který jednoho vyčerpá. Plavací besídka. Klavírní besídka. Melodramatická besídka o Ježíškovi ve školce, kde Jindra hrál Josefa. Kreslící besídka. Besídka našeho pracovního týmu! Matka nenapekla, protože se pro samé besídky nemůže dostat k plotně, maličký. Taktéž nenapekla, protože dost pracuje... Zajímavé je, že ačkoli vykonávám stejnou pracovní pozici jako řada mužů, vykonávám ji stejně dobře, tak na rozdíl od nich se ode mne stále očekává, že napeču. Ne, že by mi napečení vadilo. Pečení mne baví. Ale vadí mi ta kolize nároků. Vadí mi, že

Ta část

Někde ji pořád máme. Tu část nás sebe, kterou jsme někde časem poztráceli. Neztratila se úplně. Jenom jsme s ní ztratili kontakt. Tu část, která je bláznivá a trochu neopatrná a velmi, velmi živá. Překryla ji zodpovědnost a práce a miliarda povinností. A ona tam uvnitř někde čeká, až ji zase probudíme. Novým poznáním je, že probudit ji... prostě bolí. Zcitlivělí jsme náchylnější ke zraněním. Ztráta něčeho... efemérního... neuchopitelného... stejně bolí. Tak přemýšlím, co jsem to ztratila. A co jsem na oplátku našla.

O květince

Dnes si, milé děti, povíme genderovou pohádku. Pohádku o hrozně hodné květince Martě. Koneckonců, psal o ní již Zdeněk Jirotka. Tedy květinka Marta je v tomto příběhu vědkyně. Je to oddaná bytost. Vědě. Ničemu jinému. Květinka se nelíčí. Nerozhazuje za šaty. Nenosí boty na podpatku. Nenosí kabáty s napodobeninou kožichu, protože kožichy jsou hříšné a zavánějí nějakou sexuální věcí. Řídí se heslem Marie Curie ohledně užitnosti oděvů a chodí osm let do práce v jedněch, svatebních šatech. Květinka vlastně nerozhazuje za nic. Rozhazování za oblečení, ozdoby, zábavu by znamenalo, že má nějaké vášně, ale květinka žádné vášně nemá, samozřejmě kromě vědy, která je její největší životní hybnou silou. Kdykoli se květinka dostaví do společnosti vědců - mužů, dostává se jí obdivu. Vědci muži chápou, že květinka je něco, co je samotné přesahuje, že je to bytost, která již opustila pozemské slasti a strasti a její mysl odplula do transcendentální nekonečna pochopení všehomíra. Jinými

Mám tvořivou.

Hedvábí. Moje první košilové šaty. Obrovské díķy Michaele Habrové, která naše šití vede.

Adventní

Zitul trvá na tom, že Vánoce se historicky odehrály prvně na Blízkém východě. A tam je poušť. Proto máme letos pouštní věnec, který Zitul vymyslela už v září. Se spoustou kamení a svíčkami ve tvaru sukulentů. Tohle na ní miluju:-)

Ikebana

Se Zitul. Každý rok touto dobou. Zimní aranžmá.

Relativní Jindřich

Jindřich je zábavné dítě. Je natolik zábavné, že se dá použít k demonstraci široké plejády fyzikálních zákonů. Vezměme si kupříkladu speciální teorii relativity. K té to Jindru přímo táhne. Například taková současnost nesoumístných událostí. Dvě nesoumístné události způsobené Jindrou ve vztažné soustavě A nemusejí být vzhledem ke vztažné soustavě B současné. Například rozhazování hraček a vypruzování starší sestry v pokojíčku můžeme pozorovat zaráz i nesoučasně, v závislosti na unavenosti rodiče, který se dle Heisenbergova principu neurčitosti potácí mezi obyvákem a ložnicí a zároveň spí a je vzhůru. Nebo dilatace času. Hodiny, které se vůči Jindřichovi pohybují, jdou rychleji, než hodiny, které jsou oproti Jindřichovi v klidu. Jsme-li tedy v místnosti s hodinami, které jsou oproti Jindřichovi v klidu, bude se čas strávený stavěním domečků z dupla a různých hangárů pro legové příšery limitně blížit plus nekonečnu. Zastavit se taky můžeme u relativistické hmotnosti.

Včera

Včera proběhla velká vědecká rada Masarykovy univerzity, která schválila návrh vědecké rady Lékařské fakulty na mé jmenování profesorkou. Návrh finálně schvaluje prezident. Do té doby nemohu titul oficiálně používat. Ale radost už mít můžu!!! Na fotce má čistá radost po včerejším vystoupení.  Mám spoustu pocitů a velkou chuť vyjádřit se k genderovým aspektům práce ve vědě. Ale ne dnes. Dnes jsem příšerně unavená. Zde foto radosti:-)

Heisenbergův Jindřich

Jindra ctí fyzikální zákony. Proto je jeho poloha konjugována s jeho chováním, pokud bychom chování definovali jako jednoduchou měřitelnou veličinu. Heisenbergův princip nám v zásadě říká, že čím přesněji známe hodnotu jedné veličiny, tím méně přesně můžeme změřit hodnotu druhé veličiny v konjugovaném páru. V praxi to znamená, že nelze určit zároveň polohu a chování Jindřicha. Je-li známo, kde se Jindřich nachází, není jasné, co dělá. Naopak, je-li známo, co dělá, není jasné, kde to dělá, což je podobně děsivé. Snaha o určení polohy i chování Jindřicha je zbytečná, pokud Jindřicha máme (=držíme pevně v náručí), je jeho chování neurčitelné. Naopak, pokud přesně víme, co Jindra dělá (=zlobí), je velmi obtížné se dopátrat jeho polohy, tj. určit, kde a co přesně vlastně vyvádí. Navíc, pokud jdeme Jindřicha najít, modifikujeme tím už chování celého systému "Jindřich a jeho okolí", protože tváří v tvář rodičům se Jindřich chová jako učiněné neviňátko a jeho chování

Pečeme.

Pečeme a děláme adventního třpytivého dinosaura. A ikebany. Špičkový víkend.

Priorita

Někdy si udělejte jednoduchý experiment. Napište si, co jste během dne dělali. Snídaně. Třicet minut. Okounění po snídani. Třicet minut. Flákání na mobilu. Hodina. Schůze v práci. Dvě hodiny prokládané surfováním a dopisováním s lidma na sociálních sítích. Napište si tam všechno. Jak jste křičeli na děti. Jak jste měli blbou náladu a vylili si to na kolegovi. Studentovi. Jak jste se zapomněli naobědvat. Napište si to celé a večer na to koukněte a popište člověka, který takhle dělá. Je nesoustředěný? (zapomněl na oběd) Je vzteklý? (křičel) Prokrastinuje? (strávil tři hodiny surfováním v hlubinách internetu bez jediného cíle). A pak si uvědomme, že to jsme... my. Je to hrozně krutý. Ale pravdivý. Jsme to my a jsme plní chyb a spoustu vědí děláme naprosto hrozně. Chybujeme třicekrát za hodinu. Za jedinou minutu máme padesát příšerných myšlenek. Protože takoví lidi jsou. Pak si můžem položit filozofickou otázku, jací bychom být chtěli? A můžem si naps

Bělidlo.

Nespočítám, kolikrát mi nějaký šílenec nabízel, abych Zitul léčidla autismus nějakým ohromně pokrokovým přípravkem. Nejlépe bělidlem. Alias prostředkem MMS. Před kterým varují početné regulační orgány pro kontrolu léčiv, naposledy americký úřad pro kontrolu léčiv FDA. Cituji: "Během posledních pěti let zaznamenala americká centra pro kontrolu otrav 16 521 případů otrav oxidem chloričitým, přičemž nejméně 50 případů bylo život ohrožujících a minimálně osm lidí zemřelo. FDA pak dostala hlášení přinejmenším o dvacítce lidí, kteří se otrávili Miracle Mineral Solution či podobnými produkty, a minimálně sedm lidí zemřelo (dva v roce 2018 a po jednom v letech 2017, 2014, 2013, 2011 a 2009). Problém je však zřejmě mnohem větší. Zdaleka ne každý, kdo se roztokem otráví, to nahlásí – koneckonců etikety tvrdí, že jde o reakci dokazující účinek." Zitul si dobře všímá, co se děje kolem. Často poslouchá, i když vypadá, že vůbec neposlouchá a duchem bloumá někde v dálavách

Ples

Pokračujem ve vyrábění čehokoliv. Nové šaty na ples. Nejlepší zábava ve vesmíru. Replika šatů známého designerského domu.

Rezilience

Škoda, že si nepíšu takovou tu knihu odmítnutí a neúspěchů, kterou bych mohla posléze motivovat své studenty. Z mých grantových žádostí vychází cca každá desátá. Z mých patentových nápadů se každý třetí promění vůbec v přihlášku, natož v patent. Mám přibližně 100 publikovaných impaktovaných prací, ale některé z nich se vracely třeba třikrát z různých časopisů. S rozličnými názory recenzentů. Od roku 2015 stavíme stresmeter. Celá akce stresmeter je jedno velké cvičení v rezilienci. Tolik překážek a mezikroků jsme nikdy s mou skupinou na žádném projektu neřešili. Proto je pro mne obrovským zadostiučením, že jsme právě održeli výzkumnou dotaci od Evropské vesmírné agentury na konstrukci vylepšených prototypů měřícího zařízení. Zde je hmatatelný důkaz. Mám velikou radost. Velikou!!!! Zde hmatatelný důkaz. Jsme dobří a máme výdrž! Tu hlavně!

O tom, jak je všecko strašný.

Panuje obecný konsensus, že všecko je strašný. Planeta shoří. Lidi zahynou. Bude třetí světová. Všechno se řítí do záhuby. S tím nelze než souhlasit, alespoň podle pravidel současné termodynamiky. Ale. Lidi, kteří kolem mne šíří evangelium zániku, všichni mají co jíst. Bydlí. V domech. S vodou a elektřinou. Když se jim něco přihodí, jdou k doktorovi. Doktor je ošetří. Snažím se evangeliu zániku nepodléhat. V říjnu americká agentura FDA schválila použití nového léku na cystickou fibrózu. Chápete. Moji rodiče se na škole učili, že s cystickou fibrózou se dožijete 5 let. Já jsem se učila na lékařské fakultě, že se dožijete 20 let. Dnes se učí, že se pacienti dožijí 30-40 let. A ještě se objeví nový lék. Je to úžasný. Je to úžasný a mně to už několik týdnů zlepšuje náladu. I když ten lék bude patřičně drahej a budou nekonečné jednání s pojišťovnou, kdo to zaplatí, a vůbec, ale prostě někdo na tom pracuje a něco objevili a je to úžasný. Spousta věcí

Realita

Vlevo dnešní záchvat selfitidy, vpravo očima fotografa Davida Konečného. Digitální versus reálný svět. Foceno ve stejný čas na stejném místě. Digitální svět je umělý. Vpravo si připadám hezčí.

Jak naučit autíka mluvit

Zitul začala mluvit mezi pátým a šestým rokem a k nějaké větší komunikaci to bylo kolem sedmi let. To je dlouho. Ale jsou děti, co se rozmluví ještě později. Dneska na mne vyskočilo toto: https://edition.cnn.com/2014/04/29/health/irpt-autism-communicating/index.html Není to sice extra nový článek, je to staré pět let, ale stále velmi aktuální. Když jsem si četla, jak ta logopedka s dětma pracuje, uvědomila jsem si, že jsme to u nás dělali úplně stejně! Dítě má rádo auta. Hrajeme si s auty. Dítě řekne auto. Hrajeme si dál s auty. Já popisuju barvy autíček. Vytáhnu různé další auta a říkám zelené auto. Dítě říká zelené auto. Dostáváme se k "zelené lesklé auto". A tak se postupně dostáváme dál a dál. Auto jede. Zelené auto jede. Zelené auto jede na nákup. Zelené auto jede s modrým autem na nákup. Jde to dělat donekonečna. Takhle jsme tu řeč budovali, značně intuitivně, a velmi mne potěšilo, že to je jakýsi řekněmě formalizovaný postup, který aspoň jedna další osoba

Sírový rohlík

Stojím na zastávce a Jindra pláče. Pláče proto, že jsem mu vysvětlila, že sýrové rohlíky se nedělají z kyseliny sírové. Jindra je smutný, myslel si, že kyselina sírová je prima věc, ze které se výborně vaří. Vaří se z ní totiž mýdlo. Jindra zná kyselinu sírovou z knihy Už vím proč. Z této asi tak třicet nebo čtyřicet let staré knihy, která obsahuje takové ty procesní diagramy, jak se co vyrábí. Jindra nemá rád pohádky. Jindra má rád procesní diagramy. Po večerech si prohlížíme tyto diagramy a povídáme si vždy před usnutím, jak se co dělá. Náš slovník se tím obohatil o řadu nečekaných, nepříliš praktických výrazů. Jindra například bravurně používá slova "kalolis", "pelotéza", "konše", "struska", "kutr", často se dotazuje, co je to louh a jeho oblíbenou činností je omykání. Včera se večer Jindra ptal, kdy budeme orážet a omykat. Orážení a omykání se používá podobně jako námok při výrobě kůží. Když jsem opatrně Ji

176 Kč

Přesně tolik mne stál zlevněný lístek do Národního divadla Brno na operu Libuše. Slevu způsobil můj ITIC. Jinak by to byl dvojnásobek. Ale i ten dvojnásobek je směšný částka. Naprosto směšná. Za 176 korun lístek do opery do první řady. Tři a půl hodiny živé produkce. S kvalitními pěveckými výkony. Se scénou a celkovým konceptem to bylo krapet horší, ale rozhodně ne tak, že by to diváka nějak zásadně rozladilo. Hudba je to krásná a pěvci byli dobří. Seděla jsem tam a koukala na to, jak pěvci pějí a hlavou mi plynul takový nesourodý tok myšlenek.... přemýšlela jsem o svém pradědečkovi, který bojoval za Československo jako legionář.... že by měl radost, že náš stát v modifikované formě stále existuje... že by měl radost, že vedle mne sedí to klackovité dítě.... Přemýšlela jsem o Zitul, která vydržela celou operu, přestože jsem několikrát čestně nabízela, že můžeme odejít dřív, protože ta opera je fakt dlouhá.... Přemýšlela jsem o tom, že žiju asi na nejlepším místě na sv

3D

Moc nám to nejde, ale snažíme se. 3D tisk.

Robotek

Pro bráchu. Vyrobený pomocí 3D pera.

Kamarád

Sedím s Filipem a pracujeme. Někdy se takhle na dlouhé hodiny někam zavřeme, někam, kde nás nebude rušit neustálý tok studentských požadavků a cvrkot okolního života, a pracujeme. Po pěti hodinách pracování na abstraktním konceptu, tak abstraktním, že často ani jeden nevíme, zda ten druhý chápe, co myslí ten první, si povídáme o Zitul. Filip zná Zitul od mimina. Pamatuju si velmi dobře, jak Zitul ukazoval, když jí byly asi tři, jak se větvě stromů na Špilberku dělí jako fraktály a jak procházky na Špilberk byly to jediné, co šlo tenkrát se Zitul nějak rozumně dělat. Lehla si tam na trávu a koukala na větvě a Filip ukazoval fraktály. Vysvětluju Filipovi, že Zitul by chtěla mít kamarády a že to jde těžce. Filip pokyvuje a pije čaj, který si objednal, protože Filip vždycky pije čaj a nikdy kafe nebo pivo nebo cokoli jiného než čaj. Filipův neurotyp si netroufám hodnotit. Každý musíme být nějaký. Filip je filozof. Filip má v hlavě abstraktní svět rovnic a intervalů a

Sluníčkové

Kéž by bylo všechno sluníčkové. Nebo červánkové. Nebo červeňáčkové, jak říká Jindra. Ale někdy je to pěkně zapeklité. Léta se pohybuju mezi dvěma extrémy - zda vytvářet autismu dobrou politickou a veřejnou image a podporovat tím kroky neurotypické komunity ven - nebo zda dokumentaristicky popisovat realitu. Někdy to jde proti sobě. Sdílení těžkostí s půlkou vesmíru téměř určitě poškozuje určitě daného autíka a docela dobře i celou autikomunitu. Takže nesdílím těžkosti. Tím zas vytvářím představu, že je všechno krásný a bezproblémový. Že mít autismus je ohromně super a v neurotypické společnosti se s tím nepojí žádné potíže. Když se potkáme s lidmi naživo, jsou překvapeni, že Zitul stimmuje. Nebo že má nějaký trable související přímo s jejím neurotypem. Čekali, že to bude ta sluníčková červeňáčková realita. Takže, aniž bych zacházela do nějakých nepříjemných detailů - je to těžký. Někdy dělám hrozný chyby. Někdy nemůžu. Někdy se vztekám čistě z pocitu bez

Pes

Dnes jsem zahlédla na ulici velice pozoruhodného psa. Vypadal asi takto. Srst měl podobnou nejvíc tak huskymu. Taky měl hlavu jak husky. Ovšem nohy měl asi tak velké jako větší jezevčík. Vypadal velice podivně. Ale velice spokojeně. S páníčkem si vykračoval po ulici a páníček mu něco vysvětloval a pes koukal a vypadal opravdu bystře a orientovaně. Lidi se za ním otáčeli, protože vypadal vážně dost neobvykle. Ale psovi to bylo jedno, byl spokojenej a neřešil nic. Navíc si ho každej bude pamatovat věky. Na takového psa nezapomenete. Byl odlišnej, výstřední a zajímavej. Od rána přemítám nad tou odlišností. Proč některá odlišnost vadí a jiná odlišnost je zajímavá. Nemohly by být všechny odlišnosti stejné? Nemohly bychom je nedělit, ale tak nějak přijmout?

Podzimní

Muži

Stojí to u dveří, kouká to na mne, má to metr deset a tvrdí mi to, že se mám namalovat. Koukám fascinovaně na tohoto tvora a říkám si, ne, tohle není kulturní konstrukt. Tohle není vštípený genderový stereotyp. S tím se tohle děcko narodilo. S jasnou představou o světě, o tom, jak v tom světě hodlá uspět a jak se k tomuto tématu vážou ženy. O tom, jaké mají ženy být. Maminko, musíš být krásná, chytrá, hodná a musíš mne muckat. To jsou základní požadavky tohoto mužského embrya a obávám se, že to tak bude mít navždycky. Maminko, já tě ochráním. Maminko, mám tě fakt moc rád. Maminko, já se o tebe starám! Víte co, mohu k tomu přistupovat různě. Mohu například Jindrovi do úmoru vysvětlovat, že genderové role jsou společností vštěpený koncept, který způsobuje, že on se domnívá, že chce být mužem, zatímco ve skutečnosti chce uvnitř sebe objevit něco jiného. Mohu mu vysvětlovat, že je holčičky dokážou totéž co on, například v dospělosti porazit strom a unést vagón nákla

Skutečná hmatatelnost.

Brokát a 16 hodin práce.

Nedostatek hmatatelnosti

V mým životě chybí hmatatelnost. Pracuju s myšlenkovými konstrukty. Které jsou tak abstraktní, že se v nich všichni včetně mne ztrácejí. Když žijete ve světe myšlenkových konstrukcí, výrokové logiky, abstraktních představ o adaptaci, může se jednoho dne stát, že se ztratíte tak, že už se nenajdete. Takže jsem si před nějakou dobou naordinovala hmatatelnost. Méně času online. Méně psaní. Více krájení zeleniny, sázení, zavažování a šití. Muckání děti. Hraní na klavír. A dneska, přesně asi tak po půl roce jsem se ráno probudila a uvědomila jsem si, že už zase můžu pracovat. Vědecky pracovat. Že už mi to zase myslí. Ale raději jsem šla s dětma pouštět draka, aby se ta prázdnota a otupělost zase nevrátily.

PORUCHA

Nevím, jaký vliv na člověka může mít, když se mu od malička vtlouká do hlavy, že má poruchu. Kupříkladu porucha autistického spektra. Je to jasnej problém. Kamkoli přijdete, ohlásí vás s tím, že máte poruchu. Jste tak porušení, až to hezké není, a v tomto terénu si máte vybudovat patričné sebevědomí a ještě okolí přesvědčit o svých superschopnostech. Snažím se ten narativ změnit. Často se se Zitul bavím o tom, co je autismus. Jak je spousta mozků a auti mozky jsou jen jedněmi z nich. A jak poznáme, který mozek má poruchu? Velmi obtížně. Pomáhá mi u toho mocně, že vyučuju předmět, jehož první kapitola se nazývá "Normalita ve zdraví a nemoci", kde studenti zjišťují, nebo by alespoň zjišťovat měli, že normální je kdeco a že normalita je především OTÁZKOU DEFINICE. Takže se snažím, aby Zitul mohla sama sebe nedefinovat jako poruchu. Nikdo by se neměl definovat jako porucha. Zitul má autimozek a je to v některých ohledech asi super věc. Nedávno Zitul ře

Medituj

Nějak to pořád nemůžu pobrat. Celý ten způsob, jak naše společnost funguje. Zjevně to stojí na tom, že člověk má jakousi fiktivní zodpovědnost za všechno sám, přestože víme, že mít za všechno odpovědnost sám nelze. Z toho vyplývá značná frustrace, pro kterou pak média nabízejí vhodné projekční fantomy, ty můžeme nenávidět a můžeme se dále udržovat v systému. Zodpovědnost za naše duševní zdraví je zcela přenesena na nás. Když nejsi v pohodě, přečti si víc inspiračních hlášek na instagramu. Medituj. Jenže duševní pohoda je kromě jiného výslednicí spousty makro- i mikroekonomických procesů. Je to výslednice zdravotního stavu. Souvisí s uspořádáním společnosti. Hromadě frustrovaných lidí lze určitě vyčítat, že jsou frustrovaní, protože se dostatečně nesnažili frustrovaní nebýt, ale není to efektivní. Můžeme jim též doporučit, aby frustrovaní nebyli, což je stejně neefektivní jako předchozí postup. Jenže. Je tu spousta jiných zákonitostí, které ovlivňují, jak se cí

Nemají city

Jak jsem psala nedávno, nemyslím, že spojení klimakrize s aktivismem autínů je nějak dvakrát autikomunitě prospěšné. Ale ty výroky, že autisti nemají city. To asi nemysleli vážně, že ano. S hrůzou sleduju, jak moji vzdělaní přátelé na fb přizvukují názoru, že odvolání, či spíše rezignace Jaroslava Matýse z pozice předsedy dětské sekce České psychiatrické společnosti je úlitbou politické korektnosti. Opravdu? Dr. Matýs tedy řekl něco, co je pravda, a nyní je za to trestán? Takže je pravda, že autíci nemají city a nepoznají dobré od špatného? Nemá cenu se rýpat v jednotlivostech. Zásadní je děsivé zjištění, že vysoce postavený psychiatr si plete neurotyp a charakter. Abychom si rozuměli. Každý máme nadrátovaný mozek nějakým způsobem. A s tím se dále pracuje. Máme hodné neurotypické lidi... a máme zlé neurotypické lidi... taky máme neurotypické lidi, co poznají spravedlnost.... neurotypické lidi, co nepoznají spravedlnost...neurotypické manipulátory... neurotypické na

40

Je to tu! Dostala jsem obrazy a svetr s výšivkou od Zitul! 

O Grétě

Víte co, zítra mi bude 40. Zítra! A čím jsem starší, tím se víc obávám nekritického zbožňování a nadšení. Takže nadšení z Gréty mne nechává dost chladnou, jelikož si uvědomuju i směry, kam se toto nadšení dále může vydat, ze kterých nemusí být sama Grétka ani její rodina, která to nějak tak (zdá se) organizuje, nadšená. Pomiňme to, co Grétka říká. Pro tuto chvíli neřešme, zda si to chystá sama, nebo zda jí to chystá tým úderných PRistů, kteří si do čela možná postavili mladé stvoření, protože středněvěkou osobu by nikdo neposlouchal. Včera se mne na to někdo ptal, co si o tom jako myslím. Za prvé si nemyslím nic. O Grétě nic nevím a o jejím autismu taky ne. Za druhé jsem velmi kvalitní odborník na autismus u pouze jednoho dítěte, takže nemám, čím bych tomuto světu přispěla z hlediska diagnostiky jiných dětí, a to ještě na dálku a na základě mediálních projevů. Generalizace nefungují a u autismu už vůbec ne. Ale snažím se hledat to pozitivní. Tak říkám, no jo, Gr

Řádná ikebana

Řádné podzimní aranžmá... Zahrada je nekonečný zdroj materiálu... V popředí jakási odrůda kdoulí, co u nás roste.

Noc vědců právě teď!

Nalepovací plnovous

Někdy přemítám, co mi to v té vědě chybí. Co generuje ten pocit marnosti, zmaru a zániku. A dnes jsem na to přišla. Chybí mi plnovous. Takovýto. Se svítícím plnovousem bych konečně dokázala, že jsem hodna vědy. Moje vědecké charisma by stouplo aspoň o osm tisíc procent. Byla bych důvěryhodná. Minimálně důvěryhodnější než teď. Všichni by mě měli v úctě a moje světýlka by brali jako příznak kromobyčejně vybroušeného smyslu pro humor. Taky bych byla vidět ve tmě, zatímco teď vidět nejsem. Často jsem zcela neviditelná a když je člověk neviditelný, často do něj někdo naráží. Přátelsky bych se usmívala a ostatní by se přátelsky usmívali na mne. Moje myšlenky by byly stále moje. Bylo by to krásné. Jdu se podívat po té nalepovací variantě.

Noc vědců

A všechny velmi srdečně zvu na zítřejší přednášku na Noci vědců! Od 19 hodin v aule! Od 18 do 23 hodin pojede v aule přednáškové pásmo, které bude jedním slovem skvělé (pevně tomu věřím) a nově budete mít možnost i zapojit se do řady lékařských workshopů v koridorech kampusu. Přijďte!

Zázračné dítě

Znáte. Popkultura nám to servíruje dnes a denně. Narodilo se dítě. Dostalo do ruky housle. Párkrát zafidlalo a najednou zahrálo Paganiniho 24 capricií pro sólové housle. Všichni omdleli nadšení a začli dítě nadšeně veřejně provozovat s vědomím vítězství nad trapnými ostatními rodiči s trapnými ostatními dětmi. Řada lidí kolem mne vytváří složité konstrukce geniality svých dětí. Výjimečných, nadaných dětí. Dětí, které systém poškozuje, protože jsou tak nadané. Mé děti jsou taky nadané, vážně tomu věřím, jenže k tomu, aby se nadání přetavilo v životní úspěch, potřebuje dítě spoustu jiných věcí, zejména odolnost a nějaké chápání své sociální pozice a s tím spojené techniky, které z této pozice lze využít k postupu dál. A zatímco intelektuální talent si dost často cestu razí sám, odolnost vzniká opakovanou expozicí věcem, které jsou... minimálně náročné či trochu nepříjemné. Kombinováno s odpověností. Takže zatímco se mí přátelé hádají na sociálních sítích, které zaří

minibrouk

Tak toto mne vážně potěšilo. Dnes se nám narodil brouk. Sungaya inexpectata. Není to mimino rozkošný?

Barvy

Jsem unavená. Ze všeho. Z neustálé advokacie. Za cokoli. Z malých bojů i velkých prohraných bitev. Jsem unavená i z vyhraných bitev. Jsem unavená z toho, kolik toho musím každodenně vybojovat, aby můj den byl "normální den". Někde uvnitř mne je část, která tam leží ladem jak dlouho neorané pole. Nikdo se o ni nestará a nic na ní neroste. Což je škoda, protože je to velmi tvořivá, úrodná část. Dnes jsem se rozhodla tuto část potěšit. Šla jsem do výtvarných potřeb a koupila si zlatou a neonovou akrylovou barvu. Zatím nevím, co s nimi budu dělat, ale bude to velký. Taky jsem zašla do obchodu s látkama a koupila si sytě svítivě růžovou podšívku do kabátu, který si šiju podle staré kolekce Dolce a Gabbana. Taky jsem si koupila prapodivnou zdobenou gumu. S těmito čtyřmi předměty jsem dorazila domů a koukám na ně. Vysloveně mne těší, že je mám. Nevím, co s nimi bude, fakt netuším, snad s výjimkou podšívkoviny, ale mám stejně radost.

Projekt vesta

Projekt vesta pokračuje.

Anarchistická

Celková celoživotní prevalence nevhodného, intenzivního či špatně kontrolovatelného vzteku je v populaci USA přibližně 7,8 % (PMID: 25831968 ). Vztek je častý zejména mezi muži a mladšími dospělými. Existuje jasná asociace mezi vztekem a psychickými poruchami, mezi vazbami v rodině, traumaty v dětství.  Vztek užírá část populace a nabízí se otázka, proč to tak je. Je to jednoduchý. Vztek udržuje v chodu systém. Systém potřebuje, aby lidi byli vzteklí. Neefektivně vzteklí. Vzteklí na uměle vytvořené objekty. Z toho důvodu máme veřejné osobnosti, celebrity, lidi, které můžeme snadno obětovat na oltář našeho aktuálního vzteku. Koneckonců, měli s tím počítat, že na ně někdo bude vzteklej, když vylezli na veřejnost. A mimochodem, veřejné persony jsme všichni... všichni, kdo visíme někde na sociálních sítích. Všichni, kteří někde přispíváme do plamenné vzrušené diskuze. Ti, kteří diskutují, i ti, o kterých je diskutováno. Všichni se účastníme výměnného obchodu se vztekem. Marketérům ne

Matka a děcko

Tak nás Jindra nazývá. Jsme "matka a děcko".

Inventura

Zdá se, že moje čerpání duševních rezerv dostoupilo do bodu, kdy žádné duševní rezervy neexistují. Tato absence duševních rezerv se prezentuje zejména tím, že nemám náladu na nějaké toxické záležitosti, které na mne žene roky okolí. Ne. Už ani joul nehodlám strávit řešením nějakým manipulativních prkotin. Potíž je, že okolí to zdá se delší dobu nechápalo či spíše se urputně bránilo tomu to pochopit. Proto jsem nyní přistoupila k procesu, který interně nazývám "inventura". Prostě lidem, kteří nechápou, že manipulativní bullshit nebude fungovat, musím pěkně polopatě vysvětlit, že a proč to nefunguje a fungovat to nebude. A eventuelně provést jakési přenastavení mne ve vztahu (k nim). Generuje to pozoruhodné situace. Už jsem si takto situaci vyjasnila s řadou svých blízkých i pracovních spolupracovníků. A víte co, asi jsem místy nezvolila nejlepší formu, ale účel to splnilo. Základním sdělením z mé strany bylo, že manipulace nikoho nezajímají a že pokud máme mí

Šaty

V kurzu šití jsem si ušila šaty. Repliku šatů Dolce & Gabbana. A mám velkou radost!

Tři roky

takhle vypadají tři roky přepočtené na růst dětí... na den přesně tři roky...

V práci

Na návštěvě u Honzy v práci.

Chobotnice

Toxičtí lidi jsou jako chobotnice. Obmotají vás chapadly, vypustí trochu černého inkoustu a vy máte pocit, že nic nevíte, ztrácíte perspektivu a vědomí dobra a zla a navíc máte pocit, že je to všecko vaše a jenom vaše chyba. Proto si projděme, co můžeme tváří v tvář smrtelně jedovaté chobotnici udělat. 1. odplavat Pokud je chobotnice ještě daleko a vilně mává chapadly, prchejte. Neotáčejte se a plavte pryč, co vám síly stačí. 2. když se nezdaří pokus č. 1, tedy odplavat, stejně naznačujte, že odplouváte Chobotnice jsou roztržité a může se stát, že se na to vykašlou. 3. nedovolte chobotnici, za žádných okolností, aby kolem vás ovinula svá chapadla Vzdorujte.... nedávejte se lacino. A jak se trochu vzdálíte, navažte rychlým úprkem. S chobotnicí se nevybavujte, nevyjednávejte, nezkoušejte to s ní po dobrém. Prchněte. 4. odpojte chobotnici od její kotvy Chobotnice se často k něčemu kotví. Takovým fixním objektem může být v přeneseném smyslu cokoli, v čem se cítí chobotn

Podzim je tu...

Ale dyť

Jednou jsem slyšela někoho, kdo pravidelně s autíky pracuje, říkat, že se mu zdá, že ty děti jsou někdy dost kromobyčejně hezký. Přišlo mi to dost zajímavý. Co je ještě zajímavější, jsou někdy reakce lidí na Zitul, ke kterým dochází. Tyto reakce je možno označit atributem "ale dyť". Ale dyť Zita je hezká! Ale dyť Zita dělá to a to. Angličtina má pro to překrásný výraz ABLEISM. Bohužel ho nedokážu moc efektivně přeložit do češtiny. Cítím v tom ten moment diskriminace, kdy se automaticky očekává, že člověk s nějakým řekněme hendikepem je prostě neschopný jelito. Plus je ošklivej, samozřejmě. Takže když, řekněme čistě teoreticky, má někdo autismus a zároveň je pohledný/pohledná, a my jsme tím překvapeni, tak to je, řekněme, ABLEISM. Fakt to nesnáším, když se to děje. Proč se automaticky předpokládá, že autista musí být šerednej jako noc. Vadí mi to na spoustě rovin. Vadí mi, když mi lidi říkají, že PŘES TO, že je Zitul autista, je krásná. Mám vždyck

O asistentech

Čím dýl Zitul chodí do školy, tím víc si myslím, že základní člověk je pro Zitul prostě asistent. Asistenti jsou přehlížení. Asistenti jsou školami využívání na jiné práce než asistování. Asistenti mají jakože malé slovo, když přijde na přípravu individuálního studijního plánu. Nebo jim dokonce IVP ani nikdo neukáže a připraví se bez nich. Je to nesmysl. Asistent zná chování dítěte ve škole nejlíp. Zná dítě líp jak rodiče, protože ti děti pozorují v dost odlišným podmínkách. Upřímně sama nevím, co přesně Zitul ve škole dělá. Nevím, jak na co reaguje před dětmi. Netuším a mám pouze nějaké domněnky. Asistent je primární advokát dítěte, anebo by jím měl být. Asistent je prostě extrémně důležitý člověk. Asistent má tu obrovskou moc, že může pomoci nějakému malému člověkovi se začlenit do vzdělávacího systému způsobem, který mu umožní v budoucnu žít ve větší autonomii. Což je extrémně velký přínos. Mám pocit, že náš vzdělávací systém asistenty přehlíží. Moc si

Šestý první školní

Dnes pošesté první školní den. Zitul se nemohla dočkat a hrozně moc se do školy těšila. Pro rodiče je hřejivé, když se dítě do školy těší. Šly bychom tam, i kdyby to tak hřejivé nebylo, to je jasný, ale takhle je to minimálně pro mne tedy mnohem příjemnější. Ráno jsme mátožně vstaly a dodržely naše ranní rituály a dokonce jsme po cestě i stihly dát Jindru do školky, což se dělá tak, že Jindru člověk na prahu školky hodně rozhoupe a vhodí ho otevřenýma dveřmi do školky za konstatování "takhle se dává dítě do školky!" A Jindra se směje a říká, že "děcko už je ve školce!". Škola je řád. Škola je struktura. Škola je organizace. Škola je spolužactvo. Škola je prostě všechno, co má Zitul ráda a co potřebuje. Jsem tak vděčná, že Zitul může do školy chodit. A jsem tak vděčná, že má skvělou paní asistentku již třetím rokem. Vím, že budou problémy. Vím, že budou problémy předvídatelné i problémy, které by mne nenapadlo, že mohou nastat. Tak nám i v

Když jsi s mámou v práci a nudíš se