Zita - Autism Story

Je to jakýmsi způsobem krásné, ty první okamžiky nového roku. Jako kdyby člověk jaksi tajně doufal, že v novém roce bude všechno o trochu lepší. Nám se Silvestr nepovedl. Právě to zpracovávám a asi to ještě pár hodin zpracovávat budu. Chtěli jsme se Zitul s Honzou hrát nějakou deskovku, protože to Zitul miluje, a Zitul dostala od Ježíška mimo jiné scrabble, tak jsme si zahráli poprvé scrabble. A bylo to fiasko. Zitul vadí, že nezná slova, že ji nenapadají slova. Příliš dlouho čeká, narušuje plynulost hry a chová se nepřiléhavě. Vím, že za to nemůže. Snažím se to chápat. Ale když mne okřikuje, že má hrát podle jejích pravidel, je to těžký. A když říká věcí, který nejsou hezký. S Honzou jsme to statečně vydrželi dvě hodiny. Naše utrpení jsme ukončili přesně v 23.58. Připili si a každý si zalezl do jiné části bytu, abychom se z toho vzpamatovali. Ale je tu naděje, protože kolem bouchají rachejtle a na obloze jsou zelené a červené úkazy a lze doufat, že možná,

Přijde mi fascinující, jak se děti liší. A jak už u úplně malého dítěte vidíte zárodky jeho dospělé povahy. Zcela fascinující. Kupříkladu Jindřich. Jindřich a ramínko. Dnes. Jindřich je punker. Jindřich je alfa punker a podle mého odhadu vždy bude alfa punkerem, bez ohledu na sociální konstrukty, gendery a tyhlety věci. S autíčkama si hraje na batmana. Batman je on. Pochopitelně. Dělá i spoustu horších věcí, které sem nemohu napsat, aby mi to jednou v pubertě ošklivě nevyčetl. Prostě dělá hrozné věci. Hrozné genderové věci. Genderové zločiny. Ale zpět k ramínku. Dnes se vplížil do skříně a na známku punku si sundal pyžamo a úhledně jej pověsil na svou postýlku. Ano, uklízení jako známka punku. Zde je důkaz: Takže ráno přicházím k dětské postýlce a vidím - pověšené pyžamo!

Jindřich je insomniak a my s Honzou témeř nespíme, což nám dodává oduševnělého výrazu, leč spánková deprivace kulminuje

Znáte to. Ráno vstanete, umyjete si zuby, prohrábnete vlasy hřebenem. Základní hygiena. V noci spíte, přes den jíte. Autirodiče k tomu musejí přidat povinně ještě jednu denní věc. Vypadnout. Na chvíli. Kamkoli. Do fantazijního světa, za přáteli, za knihou, cokoli. Protože jinak, garantuji vám, se později nebo spíš dříve zblázníte. A jelikož se patrně zblázníte dřív, než bude váš potomek samostatný (bude-li kdy samostatný, to je velká otázka), přijde o svého primárního pečovatele a bude na tom bledě. Takže musíte vypadnout. Proto teď chodím po městě. Jenom tak. Odpoledne máme program s přáteli a já se moc těším, ale taky vím, že to bude hezky náročné na budku (mou budku), takže se musím meditativně vyklidnit návštěvou knihkupectví a poklidnou kávou O SAMOTĚ. Za což neváhám obětovat hlídací peníze. Ano, je to smutné, ale je to tak. Za ta léta jsem se naučila povolat v těchto sitaucích hlídací paní a chvíli si orazit, jinak budu zlá, nespravedlivá, nebudu

Autivánoce jsou Vánoce obohacené o auti komponentu. Autivánoce jsou Vánoce s rituály navíc. Autivánoce jsou nejvánocovatější Vánoce, protože NIC SE NESMÍ NARUŠIT. Vše má svůj řád a vše musí jet podle tohoto řádu. Tento řád se přitom buduje léta a vize vlastní realizace Vánoc vzniká již někdy v září, kdy autiduše začne hromadit rituály a vymýšlet scénáře a kupit recepty. Na což je poněkud obtížné se adaptovat, pokud máte volnomyšlenkářskou, mírně chaotickou a neukotvenou uměleckou duši. Naštěstí je tato umělecká duše vybavena i značnou mírou flexibility, což zajišťuje, že se doma nepozabíjíme. No ano, čímž je osoba A (= autín) rigidnější, tím musí být osoba B (=rozuměj rodič) flexibilnější. Ale zpátky k našemu řádu. Když máte neukotvenou, volnomyšlenkářskou duši, nadělí vám Pámbů dítě, které vyžaduje PŘESNÝ, OPRAVDU PŘESNÝ ŘÁD. A vznikne tím ohromná příležitost k osobnímu růstu, pravda, poněkud vysilující. Ale zpátky k Vánocům. Vánoce jsou pro autíky náročné. Z

Koukám na Honzu a říkám "někdy mám  pocit, že jsem mizerný otec". Honza neodvratně odpadá smíchy. Mně chvíli trvá, než mi dochází, že mé otcovství není biologicky možné. Ale znáte to. Únava. Kapři. Saláti. Ostružiní pro strašilky, které navíc ukrývám v ložnici u svého lože, aby na ně Zitul nenatrefila předčasně. Je toho zkrátka moc. Smějeme se Honzou jak pominutí a Honza říká, že si o sobě myslí, že není nic moc matka. Děti si hrají s novými dárky, osobně z toho mám takový dost smíšený pocity, protože čím míň dárků, tím líp obecně pro dětského ducha. Ale letos byly knížky a strašilky pro Zitul a hasičské auto pro Jindru a taky pár super her, ze kterých mají děti velkou radost. Zalézám si s Honzou do ložnice, tam se totiž chodíme ukrývat před dětmi a povídáme si. A je to moc milý. A vzpomínáme. Vzpomínáme na různý Vánoce, kdy byl někdo v nemocnici. Na různý hororový Vánoce. Na to, jak Zitul na Štědrý den operovali. A moc si vážíme, že tentokrát

Všem krásné dny a dobrý nový rok!!!

Pokrok nezastavíš.

Ještě jednou, tentokrát technicky správně.

Čím jsem starší, tím víc si myslím, že se přeceňuje význam slov. Verbální komunikace. Lidi toho nakecaj. Ale komunikujeme i tím, jak si sedneme v místnosti. Komunikujeme tím, že nic neřekneme. Komunikujeme tělem. Komunikujeme očima. Komunikujeme přes hudbu. Komunikujeme dotykem. Komunikujeme miliardou způsobů a slova představují pouze jeden z nich. Včera jsme šli s Jindrou po venku a nějaká paní mi Jindřicha pochválila, jak překrásné mluví. Asi deset sekund jsem byla děsně pyšná. Jenže víte co, to není moje zásluha. Stejně jako to, že Zitul nemluvila, nebylo moje selhání. Je to věc schopností mozku, plasticity, okolního prostředí. Vnímám to tak, že můj vliv na mluvení či nemluvení mých ratolestí je spíše marginální. A vzpomněla jsem si, jaké to bylo, když Zitul nemluvila. Včera jsme se o tom s Honzou bavili. Jak ohromně praktické je, že Jindra umí říct "bolí mne bříško" a ukázat, kde to bolí. Jak jsme nad Zitul byli oba bezradní a vylučovací metodou dl

Milý Ježíšku, prosím pomoz zaměstnané matce, která shání pro Zitul na Vánoce strašilku či pakobylku a které vše s hmyzákama nevychází. Prosím poraď, kde takový zvíře zítra sehnat, třeba jsi zahlédl někde tyhle hmyzáky k prodeji, nebo znáš nadšeného chovatele. Dojedu kamkoli po Brně a okolí. Ježíšku, nenechej nás ve štychu. Ty roztomilý miminko. Díky a opatruj se, J

Náš velký den.  Mám z fotek takovou radost, že jsem se jich pár rozhodla dát sem. Náš velký den v japonském stylu s výzdobou, kterou vyráběla Zitul. Bylo to krásný a klidný a neokázalý a bylo to hezký. Fotila Sonka Skeřík.

Pomalu se šinu do své oblíbené kavárenské destinace. Jsem nachrmlaná, ale nemohu pracovat doma, protože tam po mně leze neustále nachrmlaný nabubeníček, který tluče, takže se pomalu šinu ven. V kavárně mne již znají. Tak dobře, že mi tam párkrát už dali na sekeru, když se ukázalo, že jsem roztržitá bytost, která zapomíná peněženky. Ale zjevně byli přesvědčeni, že se zase vrátím. Stojím na přechodu a je hrozně dlouho červená. A tak chtě nechtě musím vyslechnout rozhovor dvou lidí, kteří stojí těsně za mnou. Pán povídá: Dyť ty Vánoce, dyť to není pro lidi. Slečna: Já to nenávidím, totok. Pán: Třeba možná tak pro děcka, že by to mohlo být. Slečna: Jojo, děcka totiž nemají peníze. Pán: Nebo pro starý lidi? Slečna: To je dobrý, jojo, pro starý. Pán: Třeba když se dědovi rodina složí na telefon, to je přece dobrý. Slečna: jojo... ale jinak je to peklo. Ty Vánoce. Konec citace. Objednávám si kávu. Jak geniálně vyjádřeno. Tak především, Vánoce jsou pro lidi, kteří

Staronový marůdek

Dnes si povíme, jak najít Ducha Vánoc. Půjdeme na to ovšem vědecky. Takže, část první. Prvně je nutno si Vánoce vůbec definovat. Ještě než začneme toho ducha hledat. Tedy definujme. Můžeme si je definovat třeba takto. Poklidné setkání s těmi částmi rodiny, se kterými se poklidně setkávat lze, procházka, kapr, pohádka. Sníh, zima. Žádná dramata, katastrofy, výčitky (tiché či hlasité), rádobyvtipné sarkasmy, rádobyvtipné dobírání si ostatních, poznámky, kdy už se konečně vdáš/budeš mít děti?, srovnávání (to Máňa už má doktorát z CERNu a k tomu osmerčata), nic takového. Kapr. Pohádka. Procházka. Jakmile máme definováno, můžeme začít přemítat, jak takto definovaných Vánoc dosáhnout. Žádná dramata? Tedy žádní lidé, co dramata vytvářejí? Žádné výčitky? Tedy nezveme vyčítače. Kapr? Musíme koupit kapra. Pohádka? Máme televizi? A tak dále. Tím zjistíme, co potřebujeme, abychom fáze I, tedy definovaných Vánoc dosáhli. Pak přichází fáze III, vlastní realizace. Na tu je zapot

Origami štír

Poslední dva měsíce byly opravdu náročné. Náročnější, než by jeden očekával. Spousta změn, spousta problémů, ale i spousta úspěchů a pokroků. Spousta práce na všech stranách. Přijeli jsme s Heidelbergu a já .... ano, správně... jistě jste si vzpomněli na zákon o zachování chorob, já ochořela. Jelikož děti se uzdravily. Normálně se snažím nemoci ignorovat a funguje to epesně. Ale teď jsem nějak usoudila, že nemoci dám, co potřebuje. Zalezla jsem do postele. Uvařila si čaj. Přitopila. Čtu si knížky. Tulím se s dětmi. Nasadila jsem si léky. Pouštím si oblíbenou muziku. Třeba tohle: https://www.youtube.com/watch?v=JLoi7FTQjww Hudba mého srdce. Upekla jsem pekáč lasagní. A podívala jsem se na Annu Kareninu s Keirou Knightley a Aaronem Taylorem-Johnssonem. Já vím, kritika to strhala, ale pro mne je to nějak divně autentický. Hrajou sice jako dvě polena, ale to vůbec nevadí, nějak to k sobě pasuje, ta polena. A přestože jsem nemocná, jsem vlastně hrozně s

Někdy jsem s rozumem v koncích. Otázka pak je, co dál. Když ten rozum není k ničemu. Sedím u stolu a koukám na svý dítě, který brečí, že nemá kamarády a že Jindra kamarády má. A nevím, co na to mám říct. Snažím se být opora a snažím se vymýšlet strategie, ale nevím, jestli je to to, co tomuhle dítěti pomůže. Spíš ne. Snažím se jí říct, že ji mám ráda, ale mám pocit, že tahle informace k Zitul právě teď nedoléhá. Nevím, co se má říct, když pubertální dítě brečí. Nevím a bojím se o ni a mám ji moc ráda a jsem z toho smutná, že Zitul je smutná.

Pečeme a ja usínám únavou a děti jsou šťastný a táta je od rána na sále a přijde neznámo kdy, jelikož tohle je úděl doktorů

Jindrovým oblíbeným hrdinou je pán zvaný NABUBENÍČEK. Že nevíte, o koho jde? Ale víte, hned se rozpomenete, když vám prozdradím, že nabubeníček TLUČE. Tím se podobá dalšímu pánoví, který se jmenuje NABUBEN. Tlučou tím pádem oba. Nabubeníček i nabuben. A svolávají hochy, hoši, pojďte ven. Jindrá má tuhle básničku moc rád a povýšil ji na umění zenu, se kterým mne často konfrontuje. Například teď večer. Říkám, Jindro, pojď, uklidíme spolu hračky.... Jindra.... ne.... Jindra (po chvíli) nabubeníček.... tluče.... Já:... ty... hračky... Jindra: a svolává.... nabuben.... Já: ....bychom měli uklidit.... Jindráček: hoši... hoši... pojďte ven!! Já:.... je tu spousta barevných kostek lega na zemi.... červené.... zelené.... Jindra: máme..... taky bodáky..... Já: žluté....taky hnědé.... Jindra: ano... nabubeníček má.... taky bodák..... Já: ... bílé... černé.... Jindráček.... bumtaratá... bum... uklízet..... nabubeníček... nebude! Já:... modré.... žluté.....

Dnes je Mezinárodní den na památku zesnulých dětí. Myslím na všechny rodiče a další členy rodin, co dnes zapalují svíčky a přemýšlím, jak se jejich smutek a trápení v čase proměňuje. Nikdy to nezmizí a formuje to určitým směrem, kam by se člověk dobrovolně asi nevydal. Tak na všechny ted nad hrníčkem kávy myslím a posílám všem smutným rodičům a babičkám a tetám a kamarádkám a dědečkům a strejdům a všem doopravdy pozitivní energii, i když výraz "pozitivní energie" z duše nenávidím, protože nevím, zda si pod tím představit svazek protonů či co. Každopádně posílám něco hřejivýho a něžnýho všem, koho se tohle dotklo.

Včera dorazily fotky a já mám radost!! Fotil Petr Míka:-)

Je asi tak osm ráno a já sedím v obrovské jídelní hale čtyřhvězdičkového hotelu v Heidelbergu. Vedle mne sedí několik byznysmenů, kteří mají do jednoho bílomodré kostičkované košile a tmavé hranaté obroučky.  Čtou si Die Welt a něco německy mrmlají a myslí si, že jim nerozumím, protože moje slovanské povely dětem budí dojem, že jsem přijela z Ruska. Ale všichni víme, že kvalitní gymnaziální základ člověk neztrácí. Takže potají poslouchám a rozumím. Kluci byznysmeni sedí a vypadají jako živé sousoší. Naproti mne sedí Zitul a leje si první litr mléka do misky s kornflejky. Vedle ní sedí Jindra, který si ke snídani vybral tři kousky papriky a právě se na ně chystá nalít sklenici džusu. Na talíři mám nějaký bezlepkový salám a dvě bezlepkové kaizerky, které má hotelová restaurace v nabídce. Není to špatný. Kaizerku jsem neměla aspoň tak půl roku. Taky si dávám bavorskou klobásu. A plátky melounu a pomeranče. A koukám na ten pomeranč. Všude kolem je spousta ovoce. Zeleniny.