Zita - Autism Story

Pojďme se na to podívat. Zákon zachování chorob nám jednoznačně říká, že množství osob, které jsou v rodině nemocné, nemůže být nikdy rovno nule a že toto množství je zásadně konstantní. Pokud se uzdraví osoba A, onemocnění osoba B. Uzdraví-li se osoba B, dostane osoba C okamžitě kašel. Pokud osoba C kašlat přestane, začne osobu D bolet břicho. Je to takhle na světě prostě zařízeno. Pokud se osoba Z uzdraví z hrozné bronchitidy, je zcela logické, že osoba J dostane spálu či nějakou spále podobnou nemoc. Pokud se uzdraví osoba J, okamžitě onemocní osoba T (otec neboli táta). Zdá se, že to, co živé organismy vzdaluje od termodynamické rovnováhy, tedy smrti, je neustálý průtok energie. Ale nevěřte tomu. To, co nás udržuje naživu, je neustálý průtok patogenních mikrobů naším tělem. Mikroby jsou trochu zlé, ale trochu i hodné, takže bych se vůbec nedivila, kdyby za pár desítek let někdo prokázal, že nežijeme NAVZDORY infekcím, ale DÍKY nim. A teď mne omluvte, musím s

Vánoční origami krabičky

Chystám si přednášku o stresu. O stresu přednáším opravdu ráda, je to hrozně zajímavé téma a mne hlavně baví, že se kolem toho vytvoří velmi dobře zajímavé a plodné diskuze. A jak tak píšu tu přednášku, říkám si, to by se mělo nějak komunikovat mezi veřejnost, jak to s tím stresem vlastně je. Protože my tady desetiletí věříme, že stres vyvolávají stresory. Tedy faktory, které mají potenciál stres vyvolat. A dlouhé dekády vědci urputně měří ty stresory a zkoumají jejich charakter, aby... nedošli nikam. Stres stále nejde změřit a stejně tak nejde moc odhadnout, jak silnou odpověď ty jednotlivé faktory u konkrétního jednotlivce vyvolají. A má se za to, že člověk je přirozeně v klidu. A pak ho něco vystraší, takže je ve stresu. Ale přátelé, nevěřte tomu. Letos belgičtí vědci přišli s dosti přelomovou myšlenkou. Že normální je být k smrti vyděšený. Že to nastavení, se kterým se rodíme, je úzkost a obava a strach. A že nám to nepříliš překvapivě umožňuje přežít. Ž

Stojím na zastávce a vedle mne stojí paní. Paní je, řekněme, taková ošuntělá. Nemá umytý vlasy, má staré, mírně umolousané oblečení. Paní vede za ruku chlapečka, tak tříletého. Z toho, co říká, vyplývá, že je to jeho maminka. A chlapeček, chlapeček je vymydlený. Má zajímavej účes, krásný oblečení, nové kožené boty. Maminka si s ním povídá a je vidět, že je fakt unavená, ale stejně si s ním povídá. A já si říkám, jak je naše společnost příšerně necitlivá vůči matkám. Znáte takové ty časopisecké články "jak nedopustit své zpustnutí", "odpudivé případy žen, které se o sebe nestaraly", "rezignovat na svůj vzhled je OSTUDA" a podobně. A napadá mne jediná věc. Že v tom životě, co paní zjevně nemá lehký, zvládla skvěle zaopatřit své dítě! Ať ta máma řeší cokoli, její dítě je spokojený, obstaraný a zjevně i šťastný. Někdo by to měl té mámě říct! Ne: "měla by ses učesat! a umyj si hlavu a taky si něco kup na sebe!", což je obvyklá

dnesni ranni:-)

Poslední dobou je to fakt náročný. Emoce. Nemoce. Emoce s nemocema propletené do jednoho klubka. A tak děláme to, co vždycky. Ubrat. Tohle mne autismus naučil a je to velmi prospěšné i v neurotypickém životě. Ubíráme. Děti se můžou víc dívat na bednu a taky můžou jíst čokoládu a celkově prostě ubíráme z výchovného tlaku. A dnes, dnes jsem byla svědkem zázraku. Z ničeho nic. Děti se dívaly na pohádku a najednou. Najednou si začaly povídat. Spolu!!! Já vím, v rodině, kde jsou všichni neurotypičtí, je to asi banalita. Ale u nás konverzace znamená na sebe vrstvené monology. A přetahovanou, který monolog je důležitější. A hle! Konverzace. Krásná. Konverzace o pohádce. Jindra se ptal Zitul, co se na plátně děje. A Zitul mu fakt moc hezky začala vykládat, co se tam děje. A Jindra říkal, že tomu nerozumí. A že tomu asi nerozumí, protože je na to asi ještě moc malý? Co si asi jakože Zitul myslí, je moc malý? A Zitul mu fakt mile a hezky vysvětlila

K tomuto příspěvku mne inspiroval jiný příspěvek na jednom facebookovém fóru, kde matka vědkyně rozebrala zevrubně, jak to dělá, že je vědkyně s pěti dětmi. Tak jsem se zamyslela, jak to dělám já. S pouhými dvěma dětmi, osmi PhD studenty a hromadou rozdělaných projektů na krku. Nesnídám. Nestíhám to. Necvičím. Můj sociální život trpí. Občas někam jdu, ale málokdy to nesouvisí s prací. Zitínovi občas něco chybí do školy. Třeba papírové kapesníky. Všude chodím pozdě. Ne z nějakého hlubokého psychologického důvodu, ale proto, že práce je více, než ve stanoveném čase lze stihnout. Málo spím. Nečtu knížky. Skoro žádné. Nežehlím. Nakupuju na online serverech, abych nemusela nikam chodit. Jsem nepříjemná, protože ze spánkové deprivace se již stal trvalý povahový rys. Někdy jsem nespravedlivá z únavy a pak mne to mrzí. Křičím. Na spoustu věcí, například pořádek v bytě, jsem reagovala snížením standardů. Z toho je vidět, že něco takto stíhat není žádné hrdinství, a

Je líné nedělní odpoledne. Hraju se Zitul šachy. Piju kávu a vlastně ji nemusím pít, jelikož mi stačí jenom její vůně. V mé posteli se rozvaluje Jindříšek a v ruce třímá knížku o autíčkách, co jsme si spolu četli. V kuchyni voní jídlo, které jsme s Honzou společně uvařili. Honza není doma, jelikož ho odvolali do práce, takže čekám a těším se, až se vrátí. Hrajeme šachy a u toho Zitul vymýšlí design vánočních ozdob. A je v tom skvělá. Říkám si, že kdybych měla mít jediný den života, chtěla bych ho strávit takhle. Ráno s Katul, Ríšou, Filipem. Potom doma s dětmi. S Honzou. To jsou mí milí lidé a jsem hrozně ráda, že je mám. Piju tu kávu a venku je zima, ale doma je teplo. A já cítím obrovskou vděčnost. Že můžu dnešní den zažít. Velikánskou, gigantickou vděčnost.

Nevím, jak se to děje, ale vyskytuje se kolem mne více a více lidí na spektru. Myslím v práci. Je jich víc a víc a stávají se z nich moji kolegové a já jsem za to ráda. Vím ale taky, že pracovní spolupráce neurotypických lidí s lidmi autistickými má svoje limitace. Je to někdy těžký. Ne že ne. Lidé s autismem jsou rigidnější. Což od neurotypiků vyžaduje pochopení a větší flexibilitu. Jenže i flexibilita neurotypika má svoje hranice. I neurotypik má svoje představy, které mohou být pevně zafixované. A má na to stejný "nárok" jako člověk na spektru. Tak si nad tím tady dumám, kde končí jeden prostor a začíná druhý. Protože zatím mám pocit, že tak nějak automaticky očekávám, že neurotypičtí lidé kolem mne budou nadšeně autistickým lidem vycházet vstříc, což je, uznejme, naivní představa. Svůj díl zodpovědnosti mají obě strany. I autíci. Nelze vyžadovat, aby se přizpůsobovala pouze flexibilnější strana, a to pouze z toho prostého důvodu, že se přizpůs

Minulý víkend jsme strávili ve Zlíně na akci TEDx přednášek. Ach, jak to tam bylo super. Bydleli jsme v překrásném hotelu a před hotelem byla kavárna, kde bylo všecko rovnou i v bezlepkové variantě. A skvělé kafe. Krása. Měla jsem takovou radost, že jsem po asi tak roce někde mimo Brno, že jsem si nevšimla, jak je to pro Zitul náročné. Zitul se držela, ale v neděli po návratu domů... To začalo být moc špatné. A já si začala bít hlavu o zeď, kdo za to může. Je jasné, kdo to byl. Je jasné, kdo naplánoval třídenní pobyt ve Zlíně. Je jasné, kdo chtěl jít do kavárny, kterou nikdy předtím nenavštívil. Je jasné, kdo chtěl spát v hotelu, ve kterém jsme nikdy nebyli. Je jasné, kdo trval na bezlepkovém menu, sice jen pro sebe, ale ovlivnilo to volbu jídel pro všechny, protože se šlo do bezlepkového podniku. Je jasné, kdo se hodlal procházet Zlínem, místem svého dětství, spojeným s pěknýma vzpomínkama. Kdo nutil rodinu navštívit i malenovický hrad. Je naprosto jasné,

Honza dostal MODULÁRNÍ BLIKAČ. To chceš. Je to cool a vlastnoručně zhotovené.

Myslím, že brzy obdržím Nobelovu cenu. Čekám to každou chvíli. Protože Zákon zachování negace, který jsem objevila, je prostě průlomový objev. Tento zákon (velice zjednodušeně řečeno) konstatuje, že negaci nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh negace. Soudobá, mnohem obecnější a přesnější definice zákona zachování NEGACE v teoretické fyzice se opírá o pojem symetrie vůči časovému posunutí. Nechť je obecný systém symetrický vůči operaci časového posunutí. Pak se v tomto systému zachovává aditivní fyzikální veličina, která se nazývá NEGACE. Jde o zvláštní případ vztahu mezi symetriemi a zákony zachování, což obecněji popisuje ve fyzice důležitý teorém Noetherové. Ano, milí přátelé. Je to tak. Množství negace v systému lidí je konstantní. Pokud je ve vás negace méně, je jí v ostatních více. Když máte dobrou náladu a jste pozitivně naladěni, jsou na tom ostatní kolem vás hůře a udělají, co půjde, aby vám tu náladu zase zkazili. Naopak, když budete

Absolutně šťastná Zitul, že jsme navštívili Gahurův prospekt ve Zlíně

Na světě je to výborně zařízeno. Když jsi jeden den nahoře, druhý den upadneš, abys pocítil perspektivu věcí. Včera to bylo fajn. Přednáška na TEDx. Bylo to bezva. A dnes. Dnes je to prostě strašné. Nevím, jak se Zitul mluvit. Mám pocit, že jsem zkusila už všechno a že to stejně nefunguje. Myslím, že funkčnější je bouchat hlavou do betonové zdi. No a když jsem v rozčilení hledala svůj telefon, tak mi vypadl a rozbil se. Takže nyní jsem (nadále) rozčilená a bez telefonu. Naštvaně jsem se vzdálila do blízké kavárny chvíli pracovat. Objednala jsem si takový slaný zákusek. Abych se uklidnila. Byl delikatesní! Tak delikatesní, až mi došlo, že je úplně lepkový a že dnes strávím noc svíjením. Glutening se tomu říká. Přátelé myslete na mne, ať ještě dnes nespadnu do výkopu cestou domů z té kavárny. A já na oplátku myslím na vás, abyste se měli lépe než já dnes!

Zitul na mne kouká a nechápe. Situace je složitá. Řešíme japonskou restauraci. Dobrou japonskou restauraci. Skvělou japonskou restauraci. Kterou Zitul jednou v životě navštívila. Tak skvělou, že Zitul vykládá dětem ve škole, že JEJICH japonské restaurace, které navštívily pro změnu ony, byly ve srovnání s tímto místem naprosto, naprosto NICOTNÉ. Zitul nechápe. Koukám na ni a říkám si, do pytle, jak jí to mám vysvětlit, jak to ve společnosti funguje. Společnost ti některý věci neodpustí. Chlubení a vytahování se jsou AKCE. Ale po akci přijde REAKCE, v podobě odmítnutí a šikany. Protože lidi vycházejí z primátů a primáti jsou zvířata, která fungují v hierarchických celcích. A v těchto uskupeních mají primáti nebo lidé různou pozici. Někdo je výš, někdo je míň. Potíž je, že při společenském kontaktu nedáváme tu pozici okatě najevo, přestože je v danou chvíli oběma stranám zjevný. Naopak, status různě falešně modifikujeme, abychom usnadnili komunikaci a dodr

V sobotu budu mluvit ve Zlíně. O stresu a autismu. Přijďte. https://www.tedxzlin.cz/2018/

 Dnes při snídani mi Jindra oznámil zachmuřeně, že se dnes hodlá věnovat IKEABANĚ. Při bližším dotazování se zjistilo, že IKEABANA je prastaré umění aranžování květů, provozované uvnitř švédského řetězce, o kterém jsem tu psala minule. Začala jsem se hrozně smát a to Jindru popudilo. Jindra nemá rád, když se mu někdo směje. Jindra se směje rád, ale sám. Jindráček vstal od snídaně a oznámil, že si se mnou NEBUDE POVÍDAT, protože NECI IKEABANU. Vyrazili jsme zavézt Zitul do školy a při té příležitosti Jindráček sbíral všelijaké klestí a listí a tvrdil, že to je na tu IKEABANU, a já jsem se smála. Obecně máme teď doma hodně listí. I větviček. Taky výkresů. Origami výrobků. Všeho. Vypadá to u nás jako v dračí sluji, kterou si malá dráčata vyzdobila ke své potěše. Máme plastový mozek, se kterým si děti nadšeně hrají, jelikož si ho dávají na hlavu a křičí: mozek, mozek!!! Taky máme černou buřinku, kterou si dává na hlavu Zitul a říká: "dobrej večír!!!!"

Je osm večer a s Honzou a dvěmi ratolestmi se zrovna nacházíme v nejmenovaném švédském řetězci, který nabízí nábytek i jídlo. Sedíme nad hromadou masových koulí a pozorujeme dětičky v dětském koutku. Všechny jsou hodnější než ty naše, všechny.... říká Honza. Koukám na malého hodného chlapečka, který s roztomilým úsměvem a doširoka rozevřenýma pomněnkovýma očima kouká na maminku a pak si hezky točí s kolečkem. Pak mi oči sjedou nepatrně níže a hle. Náš synek mlátí sestru, vlastně stojí na sestře, křičí PAPAPAPAÁÁÁÁÁÁÁ, a snaží se skočit na nebohé batole kousek vedle, zjevně ve snaze batole úplně vyřídit, natolik, aby ho pustilo ke kreslící obrazovce, a to NAVŽDY. Zařvu, tak moc, že se rodiče ohlížejí a synátor neochotně sleze dolů a ještě neochotněji se Zitul omluví. Moc tomu nepomáhá, že Zitul se strašně směje, protože Jindra zjevně lezení po sestře pojímá jako zábavu a tato reakce ho v tom jenom utvrzuje. Sedím a koukám z okna na ztemnělé parkoviště. Jojo, všechny jsou

Nyní naše předkřesťanské tradice.