Zita - Autism Story

Často přemýšlím o těch různých emočních nácvicích a různých interakcích jeden na jednoho. Dá se to pojímat jako terapie a určitě na světě existujou spousty lidí, kterým se za to platí, což je fajn, když někoho takového potřebujete. Ale lidi, na něco jsem přišla. V těchto interakcích extrémně vynikají VELMI STAŘÍ LIDÉ. Nejstarší generace rodiny. Zitín má pravděpodobně nejvřelejší vztahy s nejstaršími členy rodiny. Prababička z tátovy strany Zitína milovala nade vše a myslím, že ji měla z celé rodiny nejraději. Po večerech sledovala na své staré televizi dokumenty o autistech, aby ten autismus jakože pochopila. Neustále se o autismu s někým bavila, aby přišla na to, jak se Zitínovi přiblížit a nakonec se jí to velmi povedlo. Když prababička zemřela, byla to pro Zitul reálná, velmi reálná ztráta. Naštěstí nám různí postarší členové rodiny ještě zůstali. Ale čas běží a já si uvědomuju cenu tohoto času. Stáří je ve spoustě otřesné, to fyzické chátrání asi není příjemná v

Hle taška. Ucha jsme nechali udělat brašnářství, jinak vše Zitul. Je to krása a hned zítra si ji vezmu

Absence mobilů a ipadů a Playstationů a Xboxů a podobných věcí v životě mých dětí způsobuje pletení, kreslení, vyšívání, povídání, čtení a podobnou kreativitu. Dnes jsem dostala vyšité prostírání a dílo zvané Sluníčko. Nuda dělá divy.

Letošní léto je... dobrý léto. S minulým létem se to naprosto nedá srovnat. Letošní léto je tak fajn, že si někdy říkám, proboha hlavně ať to vydrží. Ať se nic nestane. Protože je to tak fajn. Letošní léto je o sdílení. O sdílení emocí. Dnes jsem o tom četla zajímavý článek na Autism Discussion Page - na té mojí oblíbené stránce na Facebooku. A jak jsem si to četla, tak jsem si říkala, že my to vlastně děláme. Aniž bychom na to šli extra vědecky za pomocí nějaké speciálního programu, kde by nám někdo vědecky vysvětlil, proč je dobré ty emoce sdílet. Děláme to tak nějak sami, což mi udělalo radost. Dneska odpoledne jsme se Zitul stříhaly filc na batůžek, který chce Zitul ušít a taky na prostírání, o která jsem ji poprosila. A tak jsme si u toho povídaly i o emocích. Zitul začala sama a bylo to moc zajímavé povídání. Vypozorovala jsem, že se nám nedá o emocích bavit jen tak. Nejlíp se o emocích baví, když manuálně děláme něco, co nás obě baví. A to jsou orig

Zitul prave dokoncila obraz zvany Mitochondrie.

Víte jak, blogy jsou o reklamě. Tak jsem včera sama sebe pobavila, když jsem přemýšlela, jaké výrobky bych propagovala, kdybych byla schopná a ochotná něco propagovat, což nejsem a doufám, že nikdy nebudu. Prostě se to ke mně nehodí. A pak jsem na to přišla. Chci propagovat věci, které nikdo nepropaguje! Takže přátelé, první z věcí, které opravdu doporučuju, jsou knihy. Ale ne obyčejné insta-facebookové knihy, knižně vydané foodblogy a podobně. To je takové šolichání. Mám na mysli pořádné, opravdové knihy. Dnešní reklama je tudíž na Karla Čapka a jeho Továrnu na absolutno. Právě to čtu a hluboce to na mne zapůsobilo. Tak to čtu Zitínovi na dobrou noc. A jsem z toho tak štajf, že to musím sdílet se světem. Fakt si to přečtěte.

Lidi mají jasno, věřte mi. Feministka je strašná bytost. Naprosto úděsná. Vykazuje následující rysy. Je neurčitého věku mezi třiceti a osmdesáti, mladší není, protože to ještě není pravá feministka, ale atraktivní děvče, co je trochu zmatené. U mladších žen je feminismus vlastně taková přechodná fáze, která pomine, jakmile si najdou bohatého milionáře a povijí mu osm potomků. Pak už nikdo na feministické bláboly nemá sílu a svět je i nadále v pořádku. Inherentní charakteristikou feministky je, že naprosto nedbá na svůj zevnějšek, nebarví si vlasy a děsivé batikované hadry, nemyje se, je celá chlupatá, zejména na nohou, a celkově vypadá hrozně. Proto se ostatně stala feministkou, protože vypadá děsivě a nikdo by ji nechtěl. Pracuje určitě v nějakém humanitním oboru. Má kanclík na gender studies, kde se schází s podobně postiženýma ženama s šedivými vlasy a osnuje plány proti lidstvu, zejména proti polovině lidstva obdařené Y chromozomem. Základní vlastností feministky je,

Sklárny ve Strání. Máme skla na několik životů a děti byly unešené.

Krasny vikend vsem preje...pan Wonka!

Pevně věřím ve výchovu. Věřím, že výchova může hodně věcí změnit, zlepšit i zhoršit. Poslední dobou hodně přemýšlím, jak to mají s výchovou rodiče dětí, který mají určitý znevýhodnění, nebo chcete-li hendikep. Společnost funguje na principu sociálních norem, které všichni plus mínus nějak dodržují. Někdy mám pocit, že ten hendikep může být trocha omluva za chování, které není sociálně obecně přijímáno, ale dané dítě by ho trocha bylo schopné korigovat, kdyby ho na to někdo vhodně navedl. A já často přemýšlím nad tím, zda je lepší tlačit na Zitína, aby tyto normy přijala, nebo tlačit na společnost, aby je nevyžadovala. A myslím, že správně je to někde mezi, že Zitul některé věci zvládne a tyhle věci by měla dělat a měla by si je upevňovat a kultivovat, a pak jsou i věci, které nezvládne a kde jedinou možností je, aby společnost zjemnila svůj přístup a Zitínovi prostě odpustila, že něco nejde. Což ovšem neznamená vzdát výchovu jako celek. Nejsem žádná specialistka na vých

Letos s detmi replikuju Mendelovy pokusy. Je to velmi metodicky nazorne a navic levne. Uz kvetou!

Work in progress.

Průměrný člověk v České republice je jedním z mnoha. Konkrétně jedním z 10 674 723. Nemá to jednoduché. Mnoho toho o něm nevíme. Ale můžeme to trocha srovnat. S vyspělým státem typu USA i řekněme rozvojovým státem typu Ugandy. Víme, že průměrný obyvatel ČR je z 64,3% Čech, z 5% Moravan, 1,4% představují Slováci a 27,5% připadá na další formy života. O průměrném obyvateli ČR víme, že z 99% je gramotný, bez ohledu na pohlaví. V Ugandě je naproti tomu gramotných 85,3 % mužů, ale jen 71,5 % žen. Víme, že 26 % dospělých obyvatel ČR je obézních, pro srovnání v USA je to 36,2 %, v Ugandě je obézních 5,3 % dospělých. Víme, že 73 % obyvatel v ČR žije ve městech, v Ugandě je to 16,8 %. Víme, že medián věku průměrného obyvatele ČR je 40,8 let, pokud je to muž, a 43,4 let, pokud je to žena. Ve Spojených státech je to 36,8 let, respektive 39,4 let. Medián věku v Ugandě je 15,7 let pro muže a 15,9 let pro ženy. Víme, že průměrný obyvatel ČR pochází z populace, kde se na 1000 obyv

Dnes mám myšlenkový záraz. Řeším jeden kreativní vědecký problém a nejde mi to. Nejde to ani mým kolegům, o kterých si myslím, že jsou fakt dobří. Nejde to nikomu. Možná to ani vyřešit není možný. Tak mám záraz, sedím a nemůžu přestat myslet na to, jak to mám vyřešit. A přijde Zitul, že mi šije tašku. Našla si návod a vzala si filc, co jí zbyl z tvorby králíků, a šije tašku. Teď na to vyšívá nějaký skandinávský vzor. A já si říkám, že je hrozně hodná. Že tohle je reciprocita, která má možná jinou podobu, než by člověk předpokládal, nemá podobu verbální, ale je moc krásná. Myslím, že Zitul si všimla, že mi nějak není do řeči, že mám ten svůj záraz, a chtěla mne potěšit. Taška bude bezvadná, až bude hotová, tak sem dám fotku. Moc se těším, že ji budu nosit, a že mi bude připomínat, že mám bezvadnou dceru.

Když mi bylo 18, domnívala jsem se, že láska znamená, že z protějšku budou padat věty jako "nikdy bych tě neopustil, šíleně tě miluju, jsi můj celý vesmír, nemůžu bez tebe žít". Předpoklad, že tyto výkřiky znamenají lásku, se bohužel zcela nepotvrdil, spíše naopak, čím víc to někdo vykřikoval, tím horší to pak zpravidla chytilo vývoj. No... pak mi bylo 28 a mírně se to změnilo a já se domnívala, že láska znamená, že mi protistrana ústně proklamuje, že se postará o mne a potenciální potomstvo, a to navždy, což se opět ne zcela potvrdilo... Což asi není ničí vina, prostě to bylo naivní. Nyní je mi 38 a láska pro mne znamená, že mi Honza koupí bezlepkovou strouhanku a taky bezlepkové kaše s chia semínky, které on sám osobně zcela nenávidí (hipster shit), ale stejně mi je koupí a pak vaříme dvě verze jídel, s lepkem a bez, a to proto, aby mi nebylo špatně. Láska momentálně znamená, že v noci někdo vstane, když Jindra pláče. Láska znamená, že Honza neprudí zbytečně Zitína vytv

A pro všechny, kteří tomu rozumí v angličtině - bohužel nemám sílu překládat: https://www.facebook.com/NowThisNews/videos/2046138535476260/?fref=mentions Tohle je hodně povedený video na téma neurodiverzita. Moc se mi to líbí, moc. Jdu to pustit Zitul.

Všechny ty psychologické teorie o psychosomatice jsou funkční. Když jsi dítě kožaře a málo se s otcem vídáš - udělá se něco tobě i dítěti na kůži. Nyní máš spoustu volného času, který můžeš trávit s rodičem, kterého normálně skoro nevídáš, protože není důvod (=vyrážka). Přemýšlím, co se mi tato vyrážka snaží naznačit. Mám více komunikovat s tátou? Proč je zapotřebí vyrážka, abychom se viděli? Je tato vyrážka funkční z hlediska udržování dobrých vztahů v rodině? Je tato vyrážka funkční z hlediska demonstrace nezpochybnitelné erudice někoho z rodiny (=táty)? Je nutno, aby někdo dostal vyrážku, abychom se často všichni scházeli? Samé zajímavé otázky to stimuluje.

Jindráček hojně hovoří, což mi (asi i vzhledem k historické anamnéze mluvení Zitul) přijde jako hotový zázrak. Všichni jsme v takovém úžasu, jak Jindra hovoří, až nesledujeme obsah. Hlavně, že mluví! Ale posledních pár dní začínám věnovat obsahu Jindrových vyjádření větší pozornost. A je to masakr, vážení. Jindráček totiž neustále POČEBUJE. Začalo to tím, že v noci Jindra počeboval maminku. To jde pochopit. Pak se mi začalo pozdávat, že počebuje dost věcí. Tak jsem to začala zaznamenávat a posílat smskama Honzovi, aby v práci na sále rodičovsky neustrnul. Zde tedy seznam počebovacích výroků. Počebuju PINKAT. Počebuju MAMINKA VYPINKANÁ. Počebuju čurat. Počebuju STAN. (=?) Počebuju VAŘEKU. Počebuju tičko s DLOUHÝM RUKÁVKEM, ne krátkým.... Počebuju ŽLUTÉ JABLKO, ne červené.... Neci červené jablko... neci....! Počebuju tátu. Počebuju TÁTU ABY PIŠEL. Počebuju PINKAT VE STANU. Počebuju JET NA VÝLET. Počebuju MASO. Počebuju KOKOSOVKY (=rozuměj k

Já vím, jak na ty sociální sítě furt všichni nadávají. Jak je to prohnilé, ztrouchnivělé, zcela vykalkulované. No, asi je. Je potřeba si uvědomit, proč by někdo věnoval tak ohromné úsilí tomu, aby vytvořil platformu pro nějakou komunikaci, aniž by z toho něco měl? Všude jsou zaplevelené nějaké reklamy a personalizované odkazy. Ale víte, co. Nikdo mne nenutí ten plevel číst a sledovat. A jsme zpět u mého oblíbeného bodu "osobní rezilience". Na to, abychom něco nevykonali, je zapotřebí vydat někdy více energie než na to, abychom to vykonali. Je jednoduchý zmateně klikat vesmírem od ničeho k ničemu a vybudovat si kvalitní poruchu pozornosti z toho bezcílného povlávání. Anebo je možno použít sebekázeň. Askezi a sebekázeň. Digitální sebekázeň. Neklikat náhodně. Klikat cíleně. A pak zjistíte, jak skvělé nástroje to místy mohou být. Pro mne, jak mámu od malé autinky, je to naprostý zázrak. V minulých desetiletích, do doby, než vznikl internet, musel

Jindra je nemocný, tak jsme to zabalili a jeli domů. A jelikož Zitul požádal o zeleného králíka, šije Zitul už pátou hodinu králíka. Je mnoho způsobů lásky

Tady to Zitul uz dobre zna a tudiz je to v klidu.

Zitul mi prave prisla ukazat kralicka spinkacka, co zhotovila Jindriskovi...je hrozne sikovna, mam velkou radost, spinkacka usila uplne sama...jako bonus je to prvni darek pro Jindru za dobu jeho existence...myslim prvni spontanni akt laskavosti tohoto typu

Jsme zpátky doma. Přežili jsme a převážně to byla i zábava. Na tábor jsme přijeli v neděli a odjeli jsme ve čtvrtek, kdy jsme s Honzou usoudili, že obě děti již vypadají, že mají dost. Spali jsme ve stanech s podsadou. Zitul i Jindřík spali poprvé venku. Zitul poprvé v životě sekala sekyrkou dřevo. Zitul poprvé v životě řezala špalky pilou. Zitul poprvé v životě tahala z lesa klády. Zitul poprvé v životě dělala spoustu dalších nebezpečných věcí. Byla docela v pohodě a byla hrozně šťastná. Zato já. Já jsem šílela strachy. Že se sekne sekerou do hlavy. Že si upiluje ruku. Že se zapálí o táborový oheň. Že jí chytnou vlasy. Že ji kousne klíště. A tak dále a tak dále. Jediná významnější kolizní situace, která na táboře vznikla, se právě točila kolem bezpečnosti Zitul. A já si v jedné chvíli říkám - zpomal. Zpomal, matko. Uber plyn. Dítě se pravděpodobně nezapálí. Neposeká někoho sekerou. Neuřeže si zápěstí pilou. Děti mají určité sebezáchovn

Jsme v pořádku zpátky...

Jsme nazivu

Zatím se nějak držíme. Právě mi do stanu vlétla světluška, která mi asi chce dodat naději. Není to snadný a světluška to ví