Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2018

Jak si vytvořit hluboké pouto s autistickým člověkem

V návaznosti na minulý příspěvek mne napadl ještě dodatek. Hodně lidí se mne na to ptá, čím to je, že je to se Zitul teď tak fajn. Jednou jsem dostala dobrou radu a držím se jí. Ta rada zněla - najděte něco, co baví vaše dítě a co baví i vás. Tak to dělám. Nenapínám své snažení tolik na korekci problémového chování. Napínám své snažení maximálně na zábavu. Na to, co baví mne a co baví Zitul. Dělat něco spolu. Dělat ikebanu, číst knížky o Japonsku. Autíni, kteří kolem mne žijí, jsou hlubocí lidé s velmi bohatým vnitřním životem. Jenom musíte najít tu spojku na ten jejich vnitřní život. Podle mne nejlíp funguje umění. Kreslení, výrazový tanec, hudba, origami. A potom věda. Dinosauři, buněčné kultury, komparativní lingvistika, mineralogie, entomologie, kvantová fyzika. Přes tyto dvě věci to jde nejlíp.

Nehledám lék, hledám učitele.

Jak jsem psala o horečce, řada lidí navrhovala, zda by se tyto poznatky nedaly použít v terapii autismu... Tak jsem nad tím přemýšlela. Zda si tedy přeju Zitul vlastně "vyléčit". Odpověď je, že ne. Nechci, aby byla Zitul někdo jiný. Obávám se, že by tím zmizel ten nádhernej vnitřní svět, ve kterým žije. Zitul není nemocná. Není nijak vadná. Má jiné potřeby, než většina populace, ale to ji nečiní nijak nenormální. Je prostě.... vzácná. Je to vzácné dítě. Vzácné dítě s vzácnou povahou a vzácnými zájmy. Je jedinečná, unikátní, vzácná. Nevím, jestli si přeju, aby zmizel její svět japonského origami a kaligrafie a miliardy knih a brouků a kenda a výprav do technických muzeí. Vlastně se moc bojím, aby ten její svět nezmizel. Pokud by nějaké léčení způsobilo, že tenhle svět zmizí, považovala bych to za obrovskou prohru. Je mi jedno, že Zitul dělá stimming. Že máchá rukama a občas skáče. Nijak mne to neobtěžuje, zvykla jsem si na to. Nepotřebuju

Horečka

Je včera. Je devět v noci a já sedím v ztemnělé čekárně v Dětské nemocnici. Na klíně mi dřímá Zitul, která má čtyřicítku horečku a třese se zimnicí. Mám velký strach, velký. Hlavou mi běží děsivé obrázky meningokoků a různých jiných potvor. Zitul se probouzí a něco povídá. Něco.... něco tak konzistentního a pro ni netypicky emocionálního... Jako by žádný autismus nebyl. Volají nás do ordinace. Zitul vstává a unaveně jde dovnitř. Říkám paní doktorce, že Zitul je autistka. Zitul klidně vypravuje, co se děje, jak má zimnici, ukazuje vyrážku. Paní doktorka se na mne obrací a říká - proč myslíte, že je autistka? A já vysvětluju. Vysvětluju, že moje autidítě není momentálně vůbec auti. Nepotřebuje stimming. Neskáče, nehopsá, netřepe rukama, nedívá se koutkem oka. Je v klidu. Že je to teď neurotypická puberťačka. Protože má čtyřicítky. A vysvětluju paní doktorce, že vlastně ty vysoké horečky mají obrovské pozitivum. Že už od raného dětství při těch hore

Dobrý dny, špatný dny

Dneska byl špatnej den. Takovej ten den, kterej se prostě nevyvede. Kdy se všecko musí přeplánovat, aby se vyhovělo určitým procesům, které jsou z auti perspektivy nutné. A já jsem to nezvládla. Fakt jsem to dobře nezvládla. Někdy to zvládám skvěle, ale dneska mi to nešlo. Utrhovala jsem se na Zitína a byla jsem odtažitá. Prostě nešlo být jí blíž. Nedokázala jsem to. Protáhla jsem Zitul tím řetězem nutných procesů, takže se uklidnila, ale nedokázala jsem být ten bezpečný přístav, kterým bych chtěla být. Jako by množství empatie, které mohu vytvořit, bylo omezené. Jako by moje sobecké já křičelo, že to už nevydrží. V určité chvíli mne napadlo, že pokud by moji interakci se Zitínem dnes natočil a pak mne přinutil se na to dívat, že bych se na to dívat nechtěla. Že vím, že jsem se chovala hrozně. Ale taky by to mohlo být tak, že by někdo natočil z širší perspektivy, jak se mnohokrát chovám hezky, empaticky a otevřeně, a pak mi to jednou prostě ujelo. To by mělo

Divoký

Máme divokého syna. Divokého syna, který zbožňuje adrenalinové aktivity. Kterých je tolik, že se momentálně úzce zaměřujeme pouze na to, aby zůstal naživu. Já vím, říkáte si, že váš bobík byl také pěkné éro. Vlastně pořád mi někdo říká, že jejich boucínek byl éro. Ale věřte mi, tohle je superéro. Takové éro, že na jeho ohlídání ve městě jsou potřeba dvě statné osoby, jejichž pozornost ani na vteřinku nepoleví. Třeba v pondělí. Šli jsme do parku. Tam jsme potkali u výběhu s prasátkama jednu hodnou maminku s dvěma dětmi, se kterou se známe. Za těch deset minut, co jsme tam stáli, její chlapeček: - běhal trošku po okolí, vracel se, občas se zastavil, zvedl lístek a usmál se na maminku Za těchto deset minut Jindřich: - snědl něco podestýlky, kterou vyšťáral z prasečího výběhu a honem si ji nacpal do úst (nyní víme, že tato podestýlka pravděpodobně není smrtelně toxická, jelikož Jindřich zatím vypadá v pořádku, alternativně snědl něco, co má inkubační dobu delší ne

Kovboj s elvisem

Pátek.

Pátek. Nemáme hlídání a já musím do práce. Osamělá hra malého vědátora s eppendorfkami.

Jak být sexy

Unaveným zrakem hledím na Casino Royal. James Bond se tam prohání, tam a zpátky a zase tam. Prima týpek. Provádí sice nejhorší formy sexuálního harašení, ale do toho tady nechci zabrušovat. To bych se pak zase musela vybrušovat ven. Otázka zní, proč je James Bond tak sexy. Pomineme to, že padouši jsou pečlivě vybraní, aby byli ohavní. Je to mile schématické, i když taky asi nekorektní, protože za svou ohavnost ne vždy padouši mohou. Ale v tomto kontextu za to mohou, protože jejich vnějšková ohavnost je odrazem ohavnosti vnitřní. James naproti tomu není ohavný, což je jasná ukázka toho, že jeho nitro je dobré. Je přitažlivý, ale nikoli přehnaně opečovávaný, nepobíhá s pečlivě zastřiženým hispterským vousem, který mu za 1000 kč zastřihli v krámku za rohem, kde je na to děsná fronta. Ne. James je přitažlivý fyzicky pouze tak akorát, na úzké hranici mezi nedbalostí a dobrým vkusem. Jeho vzhled evokuje, že se o svůj vzhled vůbec nezajímá. Má totiž důležitější věc

Domeček

Domeček, ve kterém je vše z origami. Opus magnum.

Soutěž

Zitul na soutěži vyrobila funkční odpuzovač hmyzu dle návodu a vyhrála balík věcí včetně nového multimetru, ze kterého šílí radostí.

Venuše

Zde důkaz místo slibů.

Žížala

Včera Zitul přišla s tím, že musím sehnat žížalu. Živou. Na můj argument, že živou žížalu nemám, se Zitisko rozesmutnilo, že žížalu potřebuje. Na pokusy. Snažila jsem se vysvětlit Zitínovi princip tří R (Reduction, Refinement, Replacement), s tím, že místo kuchání zvířat je nejlepší Replacement, aspoň já jsem toho názoru, ale pak se ukázalo, že se jedná o mírumilovný behaviorální experiment ke zjištění, zda žížaly produkují humus. Vzhledem k tomu, že Brno je suché jako troud, půjdeme o víkendu s velkou konví zalévat nějakou zahrádku a budeme čekat, až žížaly vyplavíme, protože nic lepšího mne nenapadlo. Ale je to super. Je to škola, jakou chceš. Chceš pozorovat žížaly. A chceš zjistit, zda produkují humus. Aspoň já jsme to na vlastní oči nikdy neviděla. Onehdá Zitisko doneslo ze školy i vypálenou vlastnoručně vyrobenou Věstonickou Venuši. Smála jsem se asi hodinu. Ale chceš to, vypalovat Venuše je dobrý. Zitisko se mne neustále vyptává, zda mám keltskou krev

Japonsko

Referát do školy. Origami vyrobené z originálních japonských papírů a ikebana vystřižená z japonských časopisů. Zitul to bere vážně.

Jezdec na divé zvěři

Update.

Ikebana

Jarní kurz ikebany. Je to krásný.

Vědě

Věda mne nutí myslet systémově. Systémově a v souvislostech, což má ovšem ty následky, že svět vidíte v jiných souvislostech, než by se vám třeba líbil. Když systémově uvážím dopad své vědecké práce na fungování vědecké komunity, docházím ke smutnému závěru. Ke smutnému závěru, že největším objevem, kterým jsem za posledních 15 let pravděpodobně přispěla lidstvu, je metoda na odstranění tuši z riflí za pomocí cifu, kterou jsem objevila v pondělí odpoledne. Je to prosté. Skvrnu polejeme, dvě hodiny počkáme, pak vytvoříme co nejvíc pěny, vypěníme tuš a vypereme. Džíny se opravdu podařilo zachránit. Myslím, že dopad tohoto poznatku na lidstvo je obrovský. Představte si ty miliony riflí, co nebudou muset vzniknout, protože jejich předchůdci polití tuší budou zachráněni. Ty úspory. Ta radost dětí, které nebudou muset vyhazovat své oblečení. Krása.

Orlí dítě

Orlí jezdec.

Dítě, co létá s orly

Myslím, že Honzův život beze mne by byl velmi.... velmi.... velmi stabilní. Až příliš klidný. Ba přímo nudný. Honza by v klidu chodil do práce, z práce, věnoval se koníčkům a byl by u toho v klidu. Nevzrušoval by se, nerozčiloval, nemusel by se neustále adaptovat. Naštěstí má mne a já ho toho klidu neustále zbavuji, udržuji ho ve stále pohotovosti, v neustálém očekávání kreativních katastrof, které se již blíží, v očekávání nepredikovatelných překvapení a v mohutném toku tvořivosti. Díky tomu, že Honza je pevný a klidný, tak tomuto toku zaplaťpámbů odolává. Zatím. Třeba dnes. Dnes jsme vyrazili s Jindřichem ven. Zrovna jsme dokončili diskuzi o tom, po kom to dítě je, že se chová tak odbržděně, neukotveně a divoce, když jsme dorazili ke stánku s kávou. Stánky s kávou má Jindra moc rád, zejména od doby, kdy jsem mu tam jednou koupila našlehané mléko s barevnými kuličkami. Od té doby Jindra chodí ke stánku a ječí "ci kafíčko!!!! KAFÍČKOOOO!!!! CI!!!!!!"

Velikonoce

Krásné Velikonoce všem. Přikládám foto svého originálního bezlepkového beránka bez uší v provedení zebra. Taky foto genderově neutrálního zdobení. A japonského zdobení. A taky snímek nadšeného zdobiče.