Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z březen, 2018

Partnerství

A ještě dnešní fotka na téma partnerství. Když máš někoho rád, zvykneš si i na bílou umělou kožešinu kolem krku, a on si zvykne zas na jiný věci. 

Pravdivá

Tahle fotka mi přijde nějak hodně pravdivá.

Velikonoční muzeum

Stojím v Technickém muzeu a pozoruju Jindru, jak točí klikou na hřídeli. Technické muzeum je vlastně velmi pozoruhodné místo. Dá se to pojímat jako sbírka harampádí, povětšinou z kovu, ale taky jako monumentální pomník lidského rozumu. Jako pomník aplikace lidského rozumu na okolní prostředí, vedoucí ke vzniku pozoruhodností, jako je elektronový mikroskop, počítač atari, motorka nebo prehistorický počítač od applu. Problém je, že když se aplikuje pouze rozum, vzniká jakési zmatení. Zmatení hodnot a zmatení významů. Rozum sám nestačí. Koukám na Zitul, která poskakuje kolem obrovského děrovacího počítače, a říkám si, že aplikace rozumu na stav zvaný autismus nefunguje. Na stav zvaný autismus funguje aplikace nějaké povětšinou smyslové empatie, taky trocha velkorysosti a hodně velká výdrž. A akceptace naprosté ztráty kontroly, protože snažit se získat kontrolu nad jiným člověkem je jednak strašné, ať je to autista či nikoli, a za druhé snažit se dosáhnout kontroly autisty

Origami

Nove origami. Z posledni doby. Vice na instagramu #zitaorigami.

Dnes

Vcera fotka na tema otcovstvi, dnes na tema sourozenectvi.

Kluci

Jsem unavená a příspěvek napíšu až zítra. Dnes fotka. Krásná fotka o otcovství.

Spatnej den

Dnes se vsecko nejak nedari. Ale nas uces drzi.

Velikonoce

Příprava na Velikonoce v Brně aneb Jindra vybírá pomlázku.

Mami, uklidni se

Včera jsem na Jindru poněkud zvýšila hlas. A on se na mne podíval a sladkou dikcí dvouletého kučeravého andílka povídá: mami, UKLIDNI SE. Uklidnit se! Já! Takový klidný člověk! A tak stojím a koukám na tu dvouletou alfu, co chce všechno řídit a rozhodovat, a říkám si, že opravdu netuším, jak se takové děti mají vychovávat. Snažím se o strukturu a řád. Ale stejně si nejsem jistá, že vím, jak na to. Na druhou stranu je mi to přiměřeně jedno a nepláču v noci do polštáře, že jsem špatná matka. Prostě koukám na toho dvouletého náčelníka a říkám si, co z něj jednou vyroste. A říkám si, kolik ho toho ještě musíme s Honzou naučit. Že některé věci jsou (navzdory tomu, že člověk je přirozeně dobrý) asi poněkud neintuitivní a musí se člověku dostat do hlavy pod určitým tlakem, který se zove výchova. Například to, že nemlátíme kolemjdoucí na potkání plastovými lopatami. To se prostě neosvědčilo v každodenní komunikaci. Nebo to, že nebijeme (starší) sourozence vařekama a

Zitul

Dnes ráno.

Osobní rozvoj

Všichni na tom pracují. Rozvíjet se. Vyvíjet se. Být lepší. Zdokonalovat se. Pozoruju kolem ty davy, co se všechny neustále vylepšují a zdokonalují, a říkám si, že je pozoruhodné, že ti lidé stále nejsou a nejsou vylepšení ani zdokonalení. Osobnostně i kariérně. Znám spoustu lidí, kteří ve snaze se vylepšit a zdokonalit odešli do zahraničí a pak se vrátili - stejní jako předtím. To může mít dvě různé příčiny. Buď nejsou sebezdokonalení schopni nebo nezvolili vhodnou sebezdokonalovací strategii. Věřím v to druhé, ale kdo ví. Třeba je člověk poměrně rigidní struktura. Ale primární je ptát se po smyslu - a proč se vlastně zdokonalovat? Proč se soustředit na sebe? Proč zdokonalovat sebe, jako filigránský šperk, který učiním ještě dokonalejším? Proč se na to nevykašlat a nesoustředit se na ty ostatní. Na lidi kolem, kteří něco potřebují. Nechápat pomoc ostatním jako další prima cestu, jak se stát démantem na noční obloze, ale pomáhat, protože je to morálně sprá

Instinkt

Instinkt a starší rozhovor. Ale dnes ráno jsem zjistila, že vyšel, a moc potěšilo:-) i Honzu, který je můj skalní podporovač a to je super ještě víc:-)

Osobní trenér

Když se cítíte špatně, běžte se projít. A když se pořád cítíte špatně, běžte se projít…. Znovu. (Hippokrates). Ale procházky jsou nám málo.  My, dnešní lidé, ale máme trenéry. Rozhodla jsem se s Vámi podělit o svou zkušenost s osobním trenérem. PONDĚLÍ Přicházím do posilovny a trenér, říkejme mu Robert, na mne již čeká. Robert mne provádí posilovnou a ukazuje, co kde děje. Pak mi doporučí udělat klik a dřep. Při dřepu mi zapraští koleno a při kliku mi podivně přeskočí v rameni. Robert je spokojen a říká, že s tím něco uděláme. ÚTERÝ Robert na mne ráno již netrpělivě čeká. Robert nemá rád zpoždění. Robert mne postaví na běhátko a pustí ten ďábelský stroj. Po třetím pádu z běhátka mne Robert zavěšuje na ribstol. Poté mne sundá a s hollywoodským úsměvem mne ubezpečuje, že vše bude v pořádku. STŘEDA Robert je naštvaný, že jsem přišla o deset minut později. Za trest mne nechá klikovat. Poté, co upadnu a již se nezvednu, Robert začne motivační přednášku o překonávání

Penfriend

Zitul v pátek přišel dopis. Už dva roky jí s různou frekvencí chodí dopisy a ona s různou frekvencí dopisy odesílá. Koukám na ni, jak je hrozně šťastná, že dopis dorazil. Je to krásný. To těšení při otvírání schránky. To těšení při otvírání dopisu. To těšení, co tam bude tentokrát. Je to krásný a přistihla jsem se, že mi to chybí. Taky bych chtěla s proměnlivou frekvencí dostávat dopisy. Přijde mi úžasné vést s někým inteligentní dopisní konverzace po dobu řady měsíců, kdy pár týdnů přemýšlíte, co odpovíte. Třeba mi nějaký takový dopis ještě přijde. Mezitím jsem sebe i Zitul zaregistrovala na stránce Postcrossing. Odešlete někomu pohlednici a pak vám nějací neznámí lidé taky nějaké pohlednice pošlou. Myslím, že je to prima nápad. Děkuju Sáře, že mi to doporučila. A říkám si, že to sem napíšu, že by se to mohlo líbit i mnoha autilidem, kterým komunikace na větší vzdálenost může víc vyhovovat.

Střechy

Je nedělní ráno. 6.20. Strašná hodina. Jindřich vstává. Informuje mne, že má hladíček a chce pití. Sedím v kuchyni, připravuju Jindrovi snídani a koukám z okna na brněnské střechy. Na střeše naproti sedí holub. Je to taková starosvětská, stará, červená střecha od činžáku. Holub tam okouní. Jindra okouní na holuba a mají evidentně dobrou dobu oba. Čtu si zprávy na mobilu, i když mne to řadí do kategorie beznadějně závislých osob, ale asi je mi to jedno. Koukám na ranní oblohu, Jindřicha, který způsobně sedí u stolu a láduje se marmeládou s malými drobečky chleba. Koukám na ty střechy a přemýšlím, že na ty střechy koukal léta můj otec, v tomtéž bytě. A taky moje babička. Taky moje ségra. Všichni na ně koukali, taky na různé generace holubů, pili ranní kávu. Je to taková momentka, která se mi přímo v reálném čase vrývá do paměti. I Jindrovi.

Dnešní hodina japonštiny

Origami a hiragana.

Veverka

Veverka pro pokrocile.

Jde mi to samo!

Za inspiraci k tomuto příspěvku děkuji jednomu moudrému muži, se kterým jsem o tom minulý týden mluvila. Věc se má takto. Současná společnost je postavena na oceňování výsledku, nikoli procesu. A jak víme, výsledek vypadá lépe, když se o něj trapně nesnažíte. Ano, v instagramové mentalitě vypadá výsledek nejlépe, když se vám jej podaří docílit tak jaksi mimochodem. Prostě sednete na lyže a sjedete super G. A vyhrajete olympiádu. Krása. Hlavně se nesmí moc zdůrazňovat, jak vás rodiče v dětství vozili z tréninku na trénink, jak se kvůli tomu hádali, jak jste milionkrát pochybovali, jestli to celé není náhodou úplně k ničemu, a jak jste dřeli a dřeli, až jste to dodřeli na olympiádu. Nic proti Ester, je skvělá a díky ní Zitisko teď miluje lyže. Ale chápete ten koncept. Musí to být bez té urputné snahy. Urputná snaha všechno zabije. Udělá z vašich úspěchů výsledek vaší vytrvalé práce a výsledek urputné a oddané práce spousty lidí kolem a na to není nikdo zvědavej.

Vzkaz v láhvi

Sedím v kavárně a přemítám. Četla jsem, že kdesi v Austrálii vylovili jakýsi prastarý vzkaz v láhvi. Tedy láhev se vzkazem. A jak tak sedím a piju kávičku, tak přemýšlím, co bych napsala do takové láhve já. Dalším generacím. Dalším generacím vědců. A napsala bych něco takového. xxxxxx Milé děti, milí studenti, dobře, že jste dopluli až sem, na univerzitu. Univerzita je krásné místo a my všichni jsme poctěni privilegiem, že zde můžeme působit, že se zde můžeme učit, že se zde můžeme setkávat. Je to výsada. Tuhletu výsadu si většina z nás uvědomuje, respektive si váží možnosti na univerzitě být. A tím vzniká určitý tlak, protože si uvědomujeme, že bychom zde taky být nemuseli. Nepřispívá k tomu ani kultura neustále opakování, jak není možný inbreeding studentů (zůstávání studentů ve stejných laboratořích a na stejných pracovištích), jak všichni musíme hodně cestovat, sbírat zkušenosti na elitních univerzitách v zahraničí, jak nic není jisté a definitivní, jak mu

Je to tvoje chyba

Problematika viny je mocné téma. Koneckonců, pojednává o tom už bible. O tom, jak se vina přenáší z generace na generaci a jak synové budou pykat za hříchy otců. Taky ta věc s dědičným hříchem, že. To, že druhá půlka bible je o tom, jak se s tím dědičným hříchem popasovat a jak to celé uchopit, aby ta propagace viny dále skončila, podle mne většina lidstva nepochopila. A protože to s tím odpuštěním a nastavováním druhé tváře lidstvu zatím nedošlo, předávají se dál z generace na generaci všechny hrůzy a hříchy a podivnosti. S tím souvisí další věc a to je vlastně označování těch, kdo (podle nás) nějakou vinu nesou. Taky v češtině známe výraz něco "zavinit". My z pozice nezměrné autority, kterou si sami přisoudíme, rozhodneme, kdo si za co může a kdo co zavinil. Ideální je k tomu přidat něco o karmě. Někdo si něco karmicky zavinil a nyní musí pykat. My mu nemusíme pomáhat, protože je to jeho karma. Je to prostě jeho vál, chápete, neměl v minulém životě trhat m

Náramek

Tohle mi dal v noci někdo k posteli...

Bruslime

Venku deset stupňů, ale náš led u Jošta drží:-)

Svatebni motyli

A jeste Zitul dnes vyrobila tradicni japonske svatebni motyly...jen jsem je myslim omylem vyfotila zespodu...

Butterfy

Origami tradiční motýl z originál japonského papíru...je to krásný.

Cestou do školy

Sedíme v buse a Zitul pokračuje v otevřené konverzaci posledních dnů. Mami, já mám školu ráda. Je to tam dobrý! Mami, občas se tam sice trochu zhroutím, ale je to tam super. Dozvím se tam spoustu věcí. A jsou na mne hodní. Poslouchám tu skrumáž toho, co kdo říkal, co si kdo myslí, co se děti učily, co jim Zitul odpovídala. A říkám si, jak je to všechno strašně křehký. Paní učitelka, která to s dětmi výborně ve třídě komunikuje. Asistentka, která umí Zitul uklidnit. Vedení školy, které tomu dává šanci. A k tomu jedno autidítě, které chodí do školy rádo, a jeden autirodič, který má už zkrátka místy dost a bouchají mu saze možná místy i na nesprávných místech. A který se bojí, aby jeho dítě nepřišlo o tu šanci, kterou tady má. Mami mami, no a pak jsme si povídali o Maďarsku a představ si, jak se čtou ty písmena v maďarštině... Spousta dobré práce spousty lidí a taky občas únava a nedorozumění. A pak jedno dítě, které ani nezaregistrovalo vlnu zmatku, kterou sp

Výzva nebo utrpení

Z: Mami, mami, já jsem si četla o autismu... Já (nesoustředěně): hm... to je skvělé... ano....? Z: Mami a víš, co tam psali? Já (nesoustředěně): No to nevím... co tam .... psali...že ano... co by... tak ... psali! Z: Psali, že autismus je utrpení! Já (najednou soustředeně): Počkej, počkej, co sis to četla? Z: No v jednom časopise! Psali tam o autismu! Já: Počkej a cože tam psali o tom utrpení? Z: No, psali tam, že autismus dítěte je pro rodiče výzva nebo utrpení. Já: Aha. Hm.... Z: Mami a jsem pro tebe teda výzva nebo utrpení? Já: Co myslíš. Z: No myslím, že výzva, ale trochu se bojím, že řekneš utrpení. Já: Jsi výzva. Z: Tak to je dobře. Já: Ano, to je dobře. Jsi moje dítě a já tě hrozně moc miluju a vždycky milovat budu. A nechci, abys byla bezautismová (to je naše slovo pro lidi, co nemají autismus). Z: Mami a vadí ti, že mám autismus? Já: Nevadí, ale někdy nevím, co mám dělat a to mi vadí. Vadí mi, že nevím, jak se zachovat a jak ti pomoct. A pak j

Pracovni stul

Zamereni jasne. Vsichni krome Zitul mame chripku. A tak Zitul studuje hiraganu a sklada a sklada.

Robot

Jindra si hraje na robota. Nyní robot dotáhl sáňky.

Nove vytvory

Zitinovy nove vytvory.