Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2018

Origami kudlanka vol. 2

Tohle je úžasný.

Klidný

Klidný kafe o samotě.

Blbá vločka

Dneska jsem si přečetla noviny a dopadla na mne jakási deprese. Všude se válčí. Všude mrtvý děti. Mrtví novináři. Prostě blbej svět. V Antarktidě ubývá tučňáků. Svět je na pytel. Tak jsem to napsala na facebook a kamarádka Iva mi tam napsala, že předchozí generace to tedy neměly taky dvakrát jednoduché. Říkám si, jsem sněhová vločka? Pejorativně označená sněhová vločka, co si přečte noviny a zhroutí se? A správná odpověď je.... Ano. Jsem debilní sněhová vločka. Povím vám proč. Příběh jedna. Moje prababička ve 12 letech osiřela. Oba rodiče jí krátce po sobě zemřeli na tuberu. Protože byli naprosto šíleně chudí, dělala posluhu u panských. Od těch 12 let. A starala se z vydělaných peněz o sourozence. Při dělání posluhy se seznámila s pradědečkem, který dělal pacholka. A hrál dobře na trubku. Vzala si pradědečka a ten byl odvelen do první světové války. Když se vrátil, byl tím dost nalomenej, ale zvládl s prababičkou mít tři děti. Postavili si dům, který byl čás

Kudlanka

Kdyz se ti dvakrat nedari, objevi se ti na okne kudlanka

Krasa

Minus padesat. Ale krasne tam bylo.

V mezicase idylicka fota ze svahu

To, co zbyde z hororu, az zafunguji milosrdne mechanismy zapominani.

Skryté náklady II

Tohle nevymyslíš. Panta rhei, vše plyne, říkal už Herakleitos. Asi. Nic není neměnné, vše se proměňuje a vše stále pokračuje. Ano, i katastrofální příběhy o zimních výpravách pokračují. Tedy. Vědoma si toho, že logisticky byla poslední výprava na hory poněkud NÁROČNĚJŠÍ, a vzhledem k tomu, že Honza dostal dovolenou, jeli jsme tentokrát na sníh všichni čtyři. Na dva dny. Nejezdíme na víc než 2 dny, protože 2 dny je optimum, co Zitín zvládne. Dobře, někdy možná jedeme na 3 dny, ale delší výpravy obecně moc nepodnikáme. Byla jsem doslova rozjařená ze zjištění, že tentokrát budeme DVA dospělí. Nabalila jsem děti. Honza naskládal tašky do auta a sbalil lyže. Krása. Ze začátku vše šlapalo pěkně dle plánu. Jediný zásek před odjezdem jsme měli s plastovou lopatou na sníh, kterou Jindra miluje tak moc, že s ní chodí spát, tak tu jsme vzali sebou. Cesta probíhala přímo epesně. Děti pospávaly a my s Honzou jsme si povídali. Dojeli jsme do hotelu, děti se vzbudily a

Když se rodič naštve

Ve světle turbulentních událostí ve škole, které mi dělají dost velké vrásky, se ukázala zajímavá věc. Nic nespojí sourozence tak dobře jako naštvaný rodič. Opravdu. Pozoruju děti, jak si spolu sedí u večeře a navzájem si podávají jídlo. Jindra hladí Zitul a ta mu dává pusinky do vlasů. Protože matka zuří a oni to vědí. Tak jsou na sebe hodní navzájem. Je to takové tajemno sourozeneckých aliancí. Překvapuje mne, jak empaticky se k sobě dnes děti chovají. Jindra mi ještě přináší talíř se zbytky zeleninového salátu, ať si taky dám. Je hodnej, že se o mne stará. Koukám na ně a říkám si, že západní mýtus o vyklidněném rodiči, který nedělá dusno, protože je v zenu, vše řeší klidně s nadhledem a perspektivou, je možná zcestný. Že děti nejsou kamarádi. Myslím moji kamarádi. Děti jsou moje štěstí a zodpovědnost a spousta věcí, ale nejsou to moji kámoši. Jsou to dvě malé bytosti, za které mám zodpovědnost a kterým musím zajistit v životě co největší bezpečí a prosto

Bezmoc

Moje dítě je vysoce inteligentní. Moje dítě je vzdělavatelné. Moje dítě má velké talenty. Moje dítě má ale taky velké problémy - autismus. Z toho důvodu byla mému dítěti přiznána pomoc od státu - asistent. Asistent má ve škole primárně pomáhat mému dítěti, i když chápu, že asistuje učitelům ve třídě. Má pomáhat, aby výuka ve třídě probíhala tak, jako kdyby tam nebylo dítě se speciálními potřebami. To se ale neděje. Opakovaně v naší školní historii se setkávám s tím, že asistent dělá něco jiného. Asistuje jiným dětem, které vypadají, že pomoc potřebují víc. V jiných třídách asistuje dětem, kterým asistence nebyla přiznána, obvykle proto, že o ni nepožádali. Supluje ve vedlejších třídách. Normálně učí. A potom mi někdo volá, že Zita nezvládá. A já se ptám, kde byl asistent. A ukazuje se, že nikde. Tedy jinde. Už jsem unavená z toho, všem kolem opakovat, že kdyby Zitule neměla problémy s chováním, neměla by vlastně autismus a žádnou asistenci by nepotřebovala

Jelen

Hlava jelena.

Detska univerzita

Kazdorocni akce. Bylo to fajn. Bavi mne chystat veci pro deti. A jsem nesmirne vdecna, ze kolem mne jsou lide, co je to bavi tez.

Ctrl-c

Kopie.

Zisky

Je noc. Všichni spí a já nějak spát nemůžu. Tak poslouchám, jak oddychují. Jindra spí jak zabitý válečník. Ani se nehýbe, nešmudlí, leží a zkrátka spinká. Zitul ve vedlejším pokoji spí jako vždy stočená do klubíčka, zachutaná do peřiny, protože je jí často zima a má ráda teplíčko. A slyším, jak vedle mne oddychuje Honza. A tak koukám do tmy a říkám si, co nám vlastně celý ten náš životní příběh kolem autismu dal. Protože on nám toho dal hodně. Asi mi dal opravdovou důvěru. Důvěru v Honzu. Takovou tu důvěru, že i kdyby teď vybuchla atomovka a shořely všechny telefony a vůbec nastala apokalypsa, tak já naprosto věřím, že by mne nebo děti nebo všechny do úmoru hledal a zachraňoval, tak dlouho, až by nás našel a zachránil. A o této důvěře není nutné se ujišťovat, není nutné ji verbalizovat, není nutné se na ní shodnout a hlavně se o ní nevyjednává. Je to něco, co prostě existuje. Je to důvěra, že v těžkých časech se váš protějšek nezlomí. Samozřejmě, člověk míní

Japonstina

Me dite, oznacene ve 4 letech za velmi obtizne vzdelavatelne, se zacalo ucit japonsky. Uplne vazne.

Různá perspektiva

Potěšila mne odezva na minulý příspěvek. Napsalo hodně lidí. Většinou pozitivní věci a většinou to byli pokročilejší rodiče s odrostlejšími potomky. Pak se tu vyskytla zajímavé doporučení necestovat na logisticky náročné akce sama, pokud je to možné. To mne zaujalo. Myslím, že pravdu mají všichni, liší se pouze perspektiva. Jedna perspektiva je, že když budete cestovat s autíky, zničíte se a vyčerpáte a je to vlastně zbytečný, protože z pohledu zachování vašich sil je asi lepší být doma. A váš autín bez vás bude naprosto ztracen, což je prostě asi fakt. To je perspektiva individuální. Druhý perspektiva je, že když budete s autíkem cestovat, stane se cestování součástí jeho životního chápání světa, ta změna se vlastně stane normou a nakonec se autík se změnama líp porovná. Což je perspektiva systémová. Obě jsou pravdivé. Když zanedbáte individuální úroveň, můžete se zničit, zničit si zdraví, tělesné i duševní, a svým dětem nebudete k ničemu. Když zanedbáte systém

Skryté náklady

Pojala jsem smělou ideu, že s dětmi pojedu na jarní prázdniny sama. Představovala jsem si to asi takto. Sedáme do auta, děti jsou veselé. Jindříšek vesele povídá a Zitisko je vzrušeno, že vyrážíme na dobrodružnou cestu. Po cestě děti spí. Zejména Jindra. Na dálnici není žádný provoz a já v klidu a v bezpečí dojedu na místo. Tam v klidu vytáhnu dětičky z auta, sebejistou klidnou chůzí dojdu do hotelu a tam se budeme rekreovat. Až rekreace skončí, tak v klidu nasedneme do auta a pojedeme zase zpátky. Děti budou mít krásné zážitky. Já budu mít pocit, že jsem kompetentní matka. Honza si doma trochu odpočine. Všichni budeme šťastní. Realita. Dávám děti do auta, děti ječí. Zitín ječí, že jsme zapomněli léky na astma, takže se vracím hustým provozem přes celé Brno pro léky, které nakonec ani jednou nepoužijeme. Jindra řve. Jindra řve tak dlouho, až usne, což je prima, protože zrovna sněhovou vánicí projíždíme buchlovskými kopci. Zitul napočítala osm kamiónů ve šparpě. Jedeme tak pomal

Karpaty

Hory. Snih. Led. Sane

Origami pokoj - dil druhy

Origami pokojicek - dil prvni - obyvak

Zitul dlouho cekala na vhodne papiry, dnes konecne prisly a hle - pokojicek

Buržoustský hamburger

Dneska jsem vzala Zitul bruslit. Bruslení je skvělý. Je to velký zdroj mé životní radosti. Děláme to se Zitul spolu a neumíme to ani jedna a já si dávám hodně záležet, aby to nebyla žádná výchova či vzdělávací proces, ale čistá zábava a radost. Aby se u toho hodně smálo a málo poučovalo. Nejlépe vůbec nepoučovalo. Zitína vůbec pořád někdo poučuje a mně to už hodně leze na nervy. Cílem našeho bruslení není umět bruslit. Cílem našeho bruslení je mít výbornou zábavu, hodně se smát a užívat si v zimě chvilku čerstvý vzduch s přídechem ledu. V Brně je kluziště i v centru města. Obvykle tam nechodíme, protože tam bruslí docela dobří bruslaři, a přece jen se trochu bojím, aby se něco nepřihodilo, kdyby Zitul upadla a někdo nestihl zabrzdit. Ale dneska jsme si říkaly, že fakt půjdeme. Zitul prohlásila, že to zvládne. A když Zitul prohlásí hrdinně, že něco chce zvládnout, tak já nebudu ta osoba, která jí bude přesvědčovat, že to nezvládne. Strávily jsme hodinu na ledě a by

Bruslime!

Jak na úzkost

Autismus je úzkost. Neustálá úzkost, že je něco špatně. Neustálá úzkost, že se děje něco nestandardního. Neustálá úzkost, že se něco pokazilo nebo se to právě kazí nebo se to pokazí. Připadám si jako kontinuální rozpouštěč úzkosti. Úzkost z neznámých jídel. Divného oblečení. Prapodivných aktivit. Úzkost můžete mít z čehokoli. Obecně je nejběžnější reakcí okolí uklidňovat. Nemáš se čeho bát! Nic ti nehrozí! Všechno je v pořádku! Ale to na autíky nefunguje. Možná ani na ostatní lidi. Aspoň na moje autidítě to nefunguje. Na moje autidítě funguje dotknout se-vyzkoušet-pochopit-poznat. Takže nyní Zitul sedí nad svým novým koníčkem, kterým jsou příručky pro přežití. Jak přežít požár. Jak přežít v divočině. Jak přežít cokoli. Napadení medvědy. Napadení ve velkoměstě. Říkám si, že tohle by nemělo škodit. Kdo z nás přesně ví, jak se kdy chovat. Je dobré si to přečíst od odborníků. Zitule mi s vytřeštěnýma očima sděluje, že až bude u nás doma hořet, musím

Vedkyne

Dnes je velky den, nebot Zitul poprve v zivote pipetovala!