Zita - Autism Story

Volna tvorba.

Často se o autících říká, že nejsou schopni empatie. Dost často se s tímhle bludem setkávám a není v mé moci ho populaci vyvrátit. Ne, autíci jsou schopni empatie, ale ve svém pojetí toho, co to empatie je. Podobně jako u neurovývojově běžné populace předpokládáme, co by druhému mohlo být, a očekáváme, že by mu pomohlo to, co pomůže nám (ted odvozujeme podvědomě typ pomoci od svých zkušeností a svého pojetí světa), tak i autíci nám nabízejí ve chvílích frustrace to, co pomáhá jim. Ale tenhle příspěvek nemá být o tom, jak se mají autilidé vztahovat ke zbytku populace. Tenhle příspěvek je o tom, jak to funguje na druhou stranu. Dobře, i kdybychom připustili, že autisté nejsou schopni empatie vůči neurotypickým jedincům. Tak je neurotypická populace schopna empatie směrem k autíkům? Rozhodně nikoli. Autismus nebudí soucit. Toto je prosím ZCELA ZÁSADNÍ zjistění, které je potřeba hned zkraje po diagnóze promyslet. Většina typické populace má problém sympatizovat s autist

Origami regulerni sperk z medeneho plisku. Broz - sova

Tenhle příspěvek je velmi osobní. Je osobní, ale možná bude svým způsobem osobní pro řadu lidí, tak jsem se nakonec rozhodla ho uveřejnit. Je totiž primárně ne o těch lidech, ale o rituálech, které nám dovolují se rozloučit. Zitulka se narodila v mém prvním manželství. V manželství, které nevydrželo. Z řady důvodů, které jsou osobní a není nutné je rozebírat. Nedávno jsem našla ve své šperkovnici svůj starý snubní prsten. A snubní prsten svého exmanžela. Chvíli jsem na to koukala a říkám si, tohle už skončilo. Tohle už se sem nehodí. Do tohoto bytu, do tohoto života. Je to pryč. Ale vyvstala ryze praktická otázka. Co s oběma prsteny udělat? Aby to bylo symbolické, aby to bylo o dobru, aby to nepopíralo to hezké, co z našeho manželství vzešlo, což je Zitul, moje láska. Protože jsem vědecky zaměřená a vědci, když nevědí, tak se často poradí, tak jsem napsala na jedno neveřejné facebookové fórum sdružující ženy z akademické sféry z celého světa. A napsalo pře

Nemam se na fotkach rada. Nemam rada jakoukoli krec. Snahu. Usili. Ale tahle fotka se mi libi. Tohle jsem ja. Ani mladsi, ani starsi, nic nepredstirajici. Libi se mi ten sedivy pruh vlasu. Tvarim se pochmurne, ale uvnitr mam dobrou naladu.

Znáte to. Zrovna když se v životě cítíte hodně fajn, někdo vás přejede ... tankem. Tank má obvykle podobu pseudopřátelství, pseudovztahu či pseudospolupráce. Přejetí tankem v kombinaci se zcela epochálním obdobím života jedince, zvaným puberta, může způsobovat dočasné vyhoření. Ovšem, mezi pubertou a tankem jsou mnohé podobnosti. Představuju si to asi takto. Pubertální jedinec je takový prostý vojín, bez dalšího výcviku, který dostal tank. Vojín má snahu. Neumí sice tank ovládat, ale má snahu. Usedá do tanku a vyráží do boje. Soupeře nevidí, protože neumí obsluhovat tank. Je tedy možné, že po cestě leckoho přejede tak, že už se nedá dohromady. Na druhou stranu z toho vojína nelze zcela vinit, protože kariéru v tanku si nezvolil a upřímně se snaží tank řídit. Jako rodiči se vám může jevit jako nejrozumnější řešení tank zastavit, vytáhnout vojína ven za flígr, naučit ho tank obsluhovat, vysvětlit mu pravidla ovládání tanku, včetně kukátka či periskopu na koukání

Říkejte tomu, jak chcete. Bůh. Vyšší síla. Vyšší moc. Vyšší princip. Je to jedno, jak se to nazývá. Stejně si pod tím každý představuje něco úplně jiného. Já tomu říkám princip. Můj princip. Můj princip je liberální. Je založený na pochopení, odpuštění, radosti, tvorbě a sdílení. Je netrestající a pokud trestá, jde proti své přirozenosti. Je těkavý, barevný, zábavný,  pozoruhodný. Je laskavý a přijímající. Je vřelý. Podle mne je naprosto skvělý, ale uvědomuju si, že tento princip je zranitelný. Je křehký, protože je nedogmatický. Tváří v tvář dogmatům se zvláštně rozkládá. Není schopen čelit agresi postavené na tom, že něco je neměnné. Nedokáže to. Není na to vybaven. Nedokáže se bránit věcem, které jsou neproměnlivé, statické, tvrdé a vnucené. Nedokáže na dogmatech vytvářet, tvořit, žít, neumí to. Lehce a liberálně se vznáší a nebrání se. Nedokáže se obhájit, protože vůbec nechápe, proč by se obhajovat měl. Staví na dobrovolnosti, takže tv

Brno je dobrý. Je to opravdu dobrý město. Je tady úplně všechno, co potřebuju. I vlastní parfémář. Rozhodla jsem se to prozkoumat už někdy v listopadu. Parfémář měl volno až za dlouhou dobu, až v lednu. O to větší bylo překvapení, když Ježíšek donesl voucher k parfémáři. Ježíšek je hodný. Děkuju Ježíškovi. Vypravila jsem se tedy k parfémáři a můj hlavní pocit byl již dopředu... pobavenost. Pobavenost a napjaté očekávání, co to tedy bude. Co se bude dít. Pokud se tedy vůbec něco bude dít. Parfémář ovšem předčil očekávání. Opravdu. Pobavil, poučil, doporučil. A namíchal. Namíchal neuvěřitelně impresivní věc. Teprve cestou domů s magickou lahvičkou jsem se začala zajímat o to složení. Co tam vlastně dal. Vybavila jsem si ty ingredience. A napadlo mne zadat to aplikace na internetu, která vám podle ingrediencí vyjede, jaký parfém byste si měli koupit. A vyjel mi můj nejoblíbenější parfém, který se už asi 15 let nevyrábí. Chápete, on mi ho na základě s

Kazdy pokrok je boj. Ale jde to. Zitul stastna.

Poslední dobou se objevují nová, naléhavá témata. Často přemýšlím nad tím, kde končí moje povinnost či chuť věnovat se ostatním a kde začínají moje vlastní životní radosti. Jak moc ze sebe člověk má či může dát. Jak moc může člověk dát to, co sám třeba nedostal. Je to vůbec možné? Nedáváte pak spíš to, co je jakousi chimérou, vaší představou? Můžete vyrobit něco, o čemž nevíte, jak to vypadá? Nebo se to můžete  naučit od ostatních? A do jaké míry tohleto "učení" úplně změní vaši vnitřní strukturu? Budete to potom ještě vy? A chcete se vůbec takto proměňovat? A kde je ten váš okrsek, kde nemusíte někoho pořád chápat? A pokud takový okrsek existuje, jste v něm sami, nebo tam pustíte i někoho dalšího? A chcete tam někoho dalšího vůbec pouštět? Je to bezpečné? A je smysl pro to, co je inherentně vnímáno jako správné, nadřazen tomu, co jako správné vnímáte vy? A jak si to svoje místo radosti někde uvnitř vlastně pěstovat? Jak se to dělá? Jak se

Jindra prave overuje revolucni koncept mereni stresu.

Honza je svetec a ja jsem svetice. Dnesni brusleni s detmi smazalo veskerou negativni karmu.

Jestli je něčemu podobný život s autidítětem, tak je to takové to mučení na Quantanámu, kdy vám kape kapka na hlavu tak dlouho, až zešílíte. A lidi kolem říkají - no, ale dyť to je jen kapka, ne? Kapku přežiješ. Kapka nic není! Dyť dítě chodí, mluví, mohlo by být hůř! Kapku přežiješ v klidu týdny. Měsíce. Ale po letech zešílíš. Zajímavé je, že spousta rodičů dětí s hendikepem, kteří mne obklopují, jaksi uvnitř duše čekají na záchranu. Nebo spíš na zachránce. Který přijede, vysvobodí vás z kapacího pekla. Jenže.... .... to se pravděpodobně nestane. Člověk je sám sobě zachráncem. Takže je neděle, čas oběda, a já v přilehlé kavárně pracuju, protože to kapání už nevydržím ani vteřinu. Aby nevznikla mýlka. Syndrom kapky na hlavu vůbec nesouvisí s tím, jestli své dítě máte nebo nemáte rádi. Souvisí pouze a jenom s tím, jestli máte nebo nemáte dost. A já momentálně mám dost. Takže dopiju kávu, půjdu domů, naobědváme se a půjdeme se Zitul bruslit, protože

Kdyz tri dny nespis, protoze dite nespi. Doda to tvemu pohledu hloubku. Taky ti to doda bicykle kolem oci. Spanku zdar.

Bože, díky. Díky, že začal normální režim. Díky!!!! Hlavně že už neprokračují Vánoce. Jeden by se z toho mohl lehce pominout. Včera, když jsme osmou hodinu uspávali veselého Jindřicha, jsme si ze zoufalství povídali s Honzou modifikované pohádky. Pohádky, jak by se udály v naší rodině, pokud by se udály. Tak se dnes v novém roce odreagujme perníkovou chaloupkou. Takže, bylo to nějak takhle.... Jednou, bylo nebylo, žila jedna rodina. Dvě děti, J a Z, a jejich rodiče. Rodiče se v důsledku zodpovědné péče o své potomky zbláznili. Matka skončila na arteterapeutickém pobytu na psychiatrické klinice, chodila na hodiny keramiky, zametala listí a byla v pohodě. Otec se snažil chodit nějak do práce, ale dost to nezvládal, takže jednoho dne vzal děti a odvedl je do lesa. Děti v lese pobíhaly a pobíhaly, vrhaly se přes plot do obory za divokými vepři, skákali za ochočenými daňky a házely kameny. Zvířátka to již nemohla vydržet, a proto děti vyštvala do hloubi lesa.