Zita - Autism Story

Letosni Vanoce byly klidne. Letosni Vanoce dokonce doslo i na snih. Letosni Vanoce byly docela fajn. Tak jako letosni rok. Nebyl pro mne lehky. Z urciteho pohledu byl a je velmi smutny. Ale byl velmi hezky. Letosni rok konci klidne a smirene a to je fajn. Omlouvam se vsem, komu jsem nestihla poslat Zitinova origami. Mam je v obalkach a rozposlu je po novem roce. Omlouvam se vsem, komu jsem neco slibila a nezvladla to dodrzet. Snazila jsem  se. A budu se snazit to napravit v novem roce. Nezlobte se, prosim. Je toho na mne misty dost. Preju si, abychom v novem roce vsichni, tj ja i vy, byli zdravi. Abychom byli obklopeni lidmi, ktere mame radi. Abychom delali praci, ktera nas tesi a naplnuje a ve ktere vidime smysl. Preji vsem rodinam s detmi, aby se deti zdarne vyvijely, bez ohledu na to, jakou startovni caru dostaly. Aby se veci zlepsovaly. Mejte krasny rok 2018.

Angličtina na to má prima termín: "performative parenting". Něco jako výkonnostní rodičovství. Vyznačuje se to hlavně pasivní agresí různého typu. Výkonnostní rodiče pojímají rodičovství jako závod. Závod v... čemkoli chcete. V počtu vyhraných tenisových závodů, sesbíraných jedniček nebo počtu bio eko položek na talíři. A protože život je pro ně závod, tak stále soutěží. Vánoce jsou z tohoto pohledu nepříjemnější než jiná období roku, protože se zkrátka zvyšuje expozice. Spousta lidí mi píše, že je někdo, nejčastěji rodina, ale i přátelé, o Vánocích týrá. Tvoje dítě JÍ HRANOLKY??? (Ano. Jí. Jednou za rok. Ale to ti říkat nebudu. Prostě je jí. Hranolky jsou taky jídlo a po jejich konzumaci se běžně neumírá. Neodsuzuju lidi, kteří jedí hranolky. Třeba nemají dost času si připravit zdravější jídlo. Nebo jim prostě hranolky šíleně chutnají. Nebo jim je dávala máma, když byli malí a oni to mají spojené s něčím příjemným.). A VY JÍTE LEPEK? (Ano. Jíme. Možná nás t

Snih. Klid. Ticho. Zima.

Prekvapive funkcni fuze predkrestanskych evropskych a japonskych tradic.

Vánoce jsou svátkem... návštěv. Pro mne náročné období. A všechno se to točí kolem jídla. Na návštěvách vám totiž servírují... jídlo. Jídlo, které si nemůžete senzoricky vybrat, připravit podle svých preferencí. Když ho odmítnete, ať chcete či ne, tak hostitele či hostitelku minimálně mírně urazíte. Takže vánoční návštěvy jsou pro mne neustálý stres. Stres, že Zitul bude/nebude chtít něco jíst. Že jí někdo bude něco nutit. Že Zitul bude po tom nucení házet dekompenzace. Že do ní někdo bude cpát špek, houby, zelenou zeleninu, saláty, cokoli z věcí, které nesnáší. Nechápu, kde se to v lidech bere, ale 90% populace nesnese představu, že dítě na návštěvě něco nesní. Klidně zabijou náladu, atmosféru, všechno, jenom aby do tohoto dítěte na sílu dostali kus vysoce osmaženého kapra. Což pro změnu nedávám já. Protože v tom vidím snahu o kontrolu nekontrolovatelného, strašně mne to vytáčí. Tak dítě nejí houby, ok. A co? Děje se něco strašného, když někdo nejí houby?

V rozporu s obecnou představu Vánoc jakožto svátků klidu a míru se domnívám, že Vánoce jsou svátky rodinných traumat, nevyřešených sporů, nenormálních rodinných interakcí, svátky dysfunkčního chování a prapodivných tenzí. Pozitivního na tom nevidím mnoho, maximálně po letech psychoterapie člověk pochopí, že se toho nemusí účastnit. Ptáte se, jak to probíhá. Modelová situace probíhá takto. U kávy. Osoba A: No já tam prostě nechci jít, protože XYZ mne týrá. Osoba B: No a proč tam teda plánuješ jít? Osoba A: To nejde. Jsou Vánoce. Osoba B: No to je jedno... když tam nechceš jít, tak tam nechoď, ne? Osoba A: To nejde. Osoba B: Když Ti to ubližuje? Osoba A: To je jedno (pasivně). Já to nějak přežiju (ještě pasivněji). Osoba B: No ale vždyť nemusíš. A tak dále a tak dále. Potíž je, že osoba B na to jde špatně. Osoba A totiž vykazuje dichotomii. Obsahuje dvě podosoby. Podosoba A1 je ta část osobnosti, která se domnívá, že musí všechny potěšit, jinak ji nebude mít

Pratele, hlavne prezit. Nekam se ukryt s nejblizsimi a preckat to. A do noveho roku hodne energie a kreativity, coz zde symbolizuje Zitinuv vyrobek. Prezijeme.

V noci na dnešek dostala Zitul nejkrásnější vánoční dárek. Děti s paní učitelkou přespávaly ve škole, jak to tak školy dělají. Ale tyhle akce se nás nikdy netýkají. Netýkají se nás ani školy v přírodě. I s jednodenními výlety byly vždy galaktické obtíže a nějaké přespávání je zbytná záležitost, bez které žák ve vzdělávacím systému přežije. Ale díky obrovské motivaci a ochotě paní učitelky to šlo. Nejde o to přespání. Jde o to cítit, že jste stejní jako děcka okolo. Zitul dostala nejlepší vánoční dárek v podobě sebevědomí. Pocitu, že věci zvládne to, co děti okolo. Protože tento pocit Zitul schází. A nenahradí ho miliarda ujištění z mojí strany. Prostě to nahradit nejde. A vím, vím jistě, že v této životní fázi je pro ní extrémně důležité si ujasnit, co zvládne. Myslím, že Zitul je v té fázi, kdy si zakládá svoje (celoživotní) sebevědomí. Což o to, doma se snažíme, co to jde, abychom to sebevědomí podpořili. Ale my nejsme ten velký okolní svět. Ale škola,

Nestiham moc psat, protoze ziju. Ale zitra napisu delsi prispevek. Dnes alespon psychedelicke vyrobky obou deti.

Podnikám jednu ze svých vzácných návštěv do obchodu. Rozhodla jsem se totiž Zitínovi koupit další nálož origami papírů, tedy fólií. Stojím uprostřed obchodu, hrajou opravdu nahlas koledy a z pěti různých koutů cosi bliká. Bliká to barevně, bliká to s různou frekvencí. Všude chodí kvadriliony lidí. Mám senzorický overload. Přetížení. A to (myslím) nemám autismus. Ale to blikání mi vadí tak moc, že mám pocit, že musím z obchodu urychleně odejít. A říkám si, jaké to musí být pro člověka, co má prostě jinou senzoriku, jako autíci mají. Předvánoční čas musí být ryzí utrpení. Proto vyhledávám různé bio, eko, hipsta-obchody a podniky. Kde nic nebliká. Proto skoro nikam se Zitul teď nechodíme, hlavně ne do obchodů. Proto doma nemáme nic blikajícího. Proto doma nepouštíme koledy. Protože na jednu malou auti hlavu je to až až. Odcházím z obchodu a paklík origami papírů kupuju přes internet. Říkám si, jestli tohle strašné blikání za doprovodu prapodivných vánočních z

Zitul dotahla origami vetrelce na novou uroven.

Vanoce klepou na dvere a Zitul ma vsech blikatek, koled a nezvyklych jevu tak akorat.

Jeste hyena z alu folie.

Zitul dnes dokoncila nas origami venec.

Všichni máme nějaké představy. O okolí. O životě. O jiných lidech. Potíž je, že ty představy o autících jsou v hlavách obecné populace dost zmatené a formované povětšinou na základě hollywoodských bijáků, které jaksi nezachycují některé subtilnější aspekty života autičlověka. V hollywoodském filmu to probíhá zhruba tak, že autista je génius. Je geniální, ale jeho genialita je skryta. Vykazuje nějaké mírně výstřední rysy, ale nic, co by se nespravilo s pomocí lidí z jeho okolí. Na začátku filmu je autista opuštěný, smutný, nikdo nechápe jeho potenciál. Během filmu okolí zjistí, že autista má potenciál značný, autista se navíc začne chovat výrazně neautisticky, přestane mít záchvaty, začne bezproblémově komunikovat a jevit zájem o ostatní. Ukáže se, že všechno vyléčí láska, jenom stačí trochu chtít, takže na konci dojde k hlubokému porozumění mezi autistou a zbytkovou společností. Tento stav porozumění již pak nadále trvá, nic jej nenarušuje a všichni jsou spokojení. Toto chápání t

Včera jsem četla výborný článek. Pojednával o pojmu "vysokofunkční" či "nízkofunkční" a četla jsem ho na fóru Autism Discussion Page, které všem vřele doporučuju, protože tam píšou výbornou a srozumitelnou formou skvělé věci. V zásadě v tom příspěvku autor pojednává o tom, že pojem "funkčnost" je definovatelný velmi obtížně a že vlastně moc nesouvisí se závažností projevů autismu. Jsou vysokofunkční autisté, kteří mají velmi dobré kognitivní schopnosti, jsou schopni velkých akademických úkolů a výkonů, a přitom je jejich autismus poměrně dost obtěžuje (rigiditou v myšlení, senzorickými problémy, kompulzemi, atd.) A naopak mohou být "nízkofunkční" autíci, kteří zdaleka tak velkou rigiditou myšlení, senzorickým přetížením a podobně netrpí, jejich autismus je vlastně mírnější, i když celkový kognitivní potenciál mají třeba nižší (nebo si to aspoň my myslíme). Ta myšlenka se mi ale moc líbí. Zitul jednoznačně patří do první skupiny. Je akad

By Zitul.

Tak tak. Od polovina října vyhrávají ve všech obchoďácích vánoční melodie. Upozorňují nás, že za další měsíc, možná dva, možná tři, přijdou svátky klidu a míru. Které strávíme v těchto obchoďácích, případně na poště. Nebo v infarktových telefonátech s doručovacími službami. Např. já minulý týden. Volám na doručovací službu, která měla od nás doručit nadměrnou zásilku paní do Brandýsa nad Labem. Já: Dobrý den! Doručovačí služba: Dobrý den! Jak vám mohu pomoci? Já: No... pomoci... můžete! Minulý čtvrtek u nás pán od vás naložil balík a nyní (ve středu) balík stále není doručen. Doručovací služba: Řekněte mi objednávkové číslo. Já: ano... xyz... bla bla bla. Doručovací služba (po chvíli... smutným hlasem): Takový balík vůbec neexistuje! Já: No... to jste mne... poněkud... existuje! Doručovací služba: Ne, to bychom tu měli záznam. Neexistuje. Objednejte si přepravu. Já: Prosím jak si mám objednat přepravu pro balík, který jste již převzali?? Doručovací služb

Dalsi z dovednosti teto male japonske duse...

Vsude...tuny....nechcete nekdo??

Dnes Frankenstein.