Přeskočit na hlavní obsah

Retro

Nechápu, jak někdo může dát přednost osamělému sezení v malé plechové krabici, která jede krokem, před sezením ve velké MHD krabici plné zajímavých lidí, jejichž pozorováním se může člověk bavit dlouhé hodiny.

Trolejbusem, kterým jezdím, jezdí ohromně zajímaví lidi.

Je to směsice čistokrevných brněnských hipsterů, studentů, uštvaných matek rozvážejících děti ráno do škol, důchodců, všeho.

V létě to není tak markantní, ale teď, jak začal podzim, je navíc evidentní, že MHD je i místem vizuální sebeprezentace.

Sedím se řvoucím Jindřínem na klíně a pozoruji pána naproti.

Má svetr se severským vzorem, žluté kalhoty a pečlivě zastřižený vous.

Retro.

Vedle sedí slečna a taky je celá retro, má nějakou starou kabelku a celkově vypadá nonšalantně nedbale.

Oběma jim to sluší.

Ale mně v tom něco neštimuje.

Oba jsou mladí.

A oba jsou spokojení v té své retro sebeprezentaci.

A to mne zneklidňuje.

Nemá se mládí vymezovat?

Nemá vytvořit pořádnou revoltu?

Pořádnou revoluci?

Pořádně se pohádat?

Něco pořádného kreativního vymyslet?

Něco jiného než předchozí generace?

Protože tohle retro je především snadný.

Na retru je kreativní pouze způsob kompilace.

Žádný riziko.

A to mne zneklidňuje ještě víc.

Minulý týden jsem viděla na netu velmi děsivou sérii fotek, která se jmenovala v překladu "Proč budou moji rodiče vždycky víc cool než já".

Série byla plná fotek rodičů v 60., 70. a 80. letech.

A víte co, ti rodiče byli opravdu hodně cool.

Dělali podivné sporty, měli podivnou image, byli prostě odvážní.

A současní mladí lidi to... obdivují.

Místo toho, aby byli sami odvážní.

Je jednodušší obléci svetr s jelenem než vymyslet nový typ vzoru. Nebo nový typ svetru. Nebo spálit svetr rituálně na hranici a začít nosit mikiny. Nebo spálit všechny mikiny a vymyslet nový typ oděvu, zvaný např. kokon.

Takže moje dnešní sdělení mladým lidem kolem mne je jednoznačně - riskujte. Nehrajte bezpečně. Riskujte, hledejte limity, vymezujte se, protože tak zjistíte, kdo jste vlastně zač. Pokud budete hrát opatrně, budete mít opatrný život.

Nenoste svetr s jelenem po dědovi.

Upleťte si vlastní.

Váš vlastní.

Nenoste šaty po babičce.

Naučte se šít na stroji a ušijte si nový podle vlastního návrhu.

Retro je super, ale je to vrchol kreativity těch před vámi.

Vaši vlastní kreativitu to zabije.

Neschovávejte vlastní nejistotu za jistotu předchozích generací, protože tak nikdy nebudete moci být lepší než ty generace před vámi.

Pokud chce něco vytvořit, budete muset riskovat a ne se schovávat.

Komentáře

  1. Super, úplně se s ním ztotožňuji.jarka

    OdpovědětVymazat
  2. Vždycky tu najdu něco, co můžu promýšlet. Díky.

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že tento postoj mladé retro generace ve velké míře plyne ze snahy o tvale udržitelný způsob života.
    Na světě je spoustá věcí, které část populace odkládá kvůli novým módním trendům, ne kvůli změně jejich funkčnosti.
    Tento extrémní způsob života musí být zcela zákonitě vyvážen opačným extrémem.
    (Nic proti pletení a šítí - s ním sympatizuje i mladá retrogenerace :o)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...