Přeskočit na hlavní obsah

Berlin II

Všichni doma žijou volbama.

Na sociálních sítích se strhlo doslova šílenství.

Buď někdo někomu někoho do poslední chvíle doporučoval, nebo nyní někdo propadá zoufalství.

Ale tento blog je striktně apolitický, takže o tom se mi psát nechce.

Zatímco u nás doma všichni řeší, kdo je agent, kdo bude ve sněmovně, kdo má a kdo nemá právo o něčem rozhodovat, já sedím v hotelové lounge na večeři.

Takové večeře se pod názvem "gala dinner" pořádají na většině konferencí.

Obvykle se tam scházejí přátelé, kteří se dlouho neviděli, kdesi spolu byli na stáži, pracovali spolu, pak se jejich cesty rozešly.

Anebo se zde scházejí lidi, kteří spolu domlouvají projekty.

Ale to se mi nemůže stát.

Mně se totiž nemůže nikdy stát nic normálního.

Přicházím trochu nejistě do rozjeté zábavy.

Neznám tu jediného člověka.

Sedám si na kraj stolu a doufám, že se zábava nějak rozjede i pro mne. Jinak se budu muset jít ukrýt zpět na pokoj.

Naproti mne nějaký američan líčí ostatním východisko svého výzkumu a je to, upřímně řečeno, strašně nudný.

Koukám před sebe a konzumuju jakýsi salát, který je tak bio, že mi po něm vyraší asi zelená vyrážka a proměním se v okurku.

Přicházejí dva výzkumníci, ital a němec.

Přisedají si ke mně, představí se a následuje to, co se nazývá "small talk" a lidé s autismem to obvykle bytostně nesnášejí. Myslím na Zitul, že tohle přesně ji hrozně nebaví.

Small talk se ovšem výborně rozproudí poté, co servírka naleje každému pořádnou sklenici vína.

Pánové pijí s mírou, ale všichni jsou tak nějak otevření a říkají víc, co si myslí.

Německý výzkumník mi najednou z nějakého nejasného důvodu začíná vysvětlovat, že za druhé světové války to němci tak nemysleli.

S tím vyhlazením českého národa. I jiných národů.

Ital mu přizvukuje, ano nemysleli.

Pak mi německý výzkumník začíná líčit, že má vlastně židovské jméno, přestože všichni v jeho rodině byli (jak vyrozumím z kontextu) za druhé světové války v konvenční německé armádě.

Odtud je už jenom kousek k mé oblíbené hře "co bychom dělali, kdybychom byli za druhé světové války". Obvykle ji ovšem nehraju s potomky německého důstojnictva.

Němec mne ujišťuje, že by byl v armádě, ale choval by se slušně.

Ital mlčí.

Nikdo neříká, co bych byla já, protože všem je jasné, že za druhé světové války bych byla zavřená někde v koncentračním táboře.

Němec povídá a povídá a já si najednou vzpomínám na video, které jsem před pár dny viděla někde na facebooku.

Tohle video: https://www.facebook.com/BuzzFeed/videos/10156791799070329/?hc_ref=ARRklo7TXm1Pm_6ztKQ7ulYkV1yL_cO06uqDIh5S2t5F1l_Ugtk7ua9ODBfj_eiuHS0&pnref=story

Tak v tom podroušením říkám kolegům, že se na ně nezlobím.

Říkám tomu němci, že se na něho nezlobím. Jako za válku. Že náš stát napadli. Že mu to odpouštím. Že je to pryč.

A ten německej výzkumník je najednou hrozně zaskočený. Mlčí. Nic neříká. Pozorně na mne kouká a mne napadá, že je úplně stejně starý jako moji rodiče.

A on po dlouhé úvaze říká, že věří tomu, že lidi se mohou změnit.

Že když někdo udělá něco špatnýho, tak jeho děti v tom určitě nemusejí pokračovat.

Že neexistuje něco jako předurčení ke zlu.

A já jenom souhlasím.



Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...