Přeskočit na hlavní obsah

Inventura

Je nad slunce jasnější, že v životě nelze mít všechno.

Je nutno sledovat priority.

Ale jak to mám udělat?

Jak?

Když mi hlavou víří následující guláš myšlenek. Toto jsou zcela základní, bazální přání, která plní mou mysl téměř každodenně.

1. Chci být co nejvíce se svými dětmi.

2. Chci chodit do práce a dělat svou práci pořádně. Chci tam pobývat.

3. Chci mít dobrý partnerský vztah a chci se pravidelně vídat chvíli s Honzou ez přítomnosti dětí.

4. Chci mít přátele a chci se s nimi pravidelně vídat.

5. Chci se vídat s rodinou.

6. Chci svá dítka rozvíjet a podnikat s nimi různé volnočasové aktivity.

7. Chci sama podnikat volnočasové aktivity, co baví mne a nebaví zbytek rodiny

8. Chci rozvíjet své studentstvo a mít funkční vědecký tým.

9. Chci něco objevit.

10. Chci, aby doma bylo uklizeno.

11. Chci, aby doma bylo nakoupeno.

12. Chci, aby děti jedly večer teplé, výživné jídlo.

13. Chci, aby děti sportovaly.

14. Chci, abychom jedli společně jako rodina jídlo, které se doma uvaří.

15. Chci svým dětem večer předčítat kvalitní literaturu.

16. Chci sama sportovat. Nebo nejlépe s Honzou.

17. Chci někdy spát.

18. Chci se vzdělávat se svém vědním oboru.

19. Chci opět provozovat taneční divadlo.

20. Chci napsat knihu. Vlastně už ji 4 roky píšu.

21. Chci se někdy umývat, a to včetně vlasů.

22. Chci mít čas si vybírat oblečení, abych nevypadala jako strašidlo, co nemělo ráno čas se podívat, co na sebe navléklo.

23. Chci cestovat.

24. Chci si povídat.

A především, chci být zdravá a živá.



A teď mi řekněte, JAK????

Jak se tohleto dělá.

Jak se to proškrtá, aby z toho vyšel snesitelný život.

Komentáře

  1. Tak to by me, prosim, taky zajimalo! ;) Dekuju za takovy clanek. Pokud Vas to aspon trochu utesi, litame v tom tak nejak podobne asi vsechny.

    OdpovědětVymazat
  2. Pokud vyjmu vědecky tým a změním partnerovo jméno, tak jsem ten článek napsala já....aneb jak napsala Alinka, kdybyste přišla na řešení...:) Jediná věc, co me napadla je najit si pomoc k domácnosti. Víc se toho ale delegovat nedá:)

    OdpovědětVymazat
  3. :-)
    Znam.
    Muzu napsat, co s podobnymi cily pomohlo mne:
    1) Planovat pres delsi casove obdobi a nenechat se rozhodit tim, ze na nektere veci v nekterych obdobich moc casu neni (to every thing there is a season…). Dokud deti byly male, vedome jsem slevila v narocich na sebe v (take vedecke) praci. Ted, kdyz jsou vetsi (11 a 13), tak se mnou kazde odpoledne ani vecer travit nechteji, radi se doma, venku ci na krouzcich (kam chodi sami) zabavi sami a ja jsem rada, ze se zase muzu vic vracet k praci. Take jsem, kdyz byly male, vyrazne omezila sve konicky – za konicky jsem si prohlasila sve deti (a vedela jsem, ze nekdy v budoucnu uz zrovna tyhle konicky uz moci mit nebudu). A ted, opet, zacinam mit vic casu i na ne a nemam spatne vedomi, ze se nevenuji detem, protoze ty uz i svuj vlastni cas pro sebe potrebuji.
    2) Pani na uklid (tedy u nas studenti jako privydelek), kdysi dvakrat tydne, ted jednou tydne. Nechavala jsem ji i pomoci pri pripravnych vecech na vareni (krajeni), pak jsem jen jidlo dokoncovala, pozdeji se obvykle i nejaka oblibena jidla naucily a uvarily je, nez jsem treba prisla s detmi ze zahrady, z vystavy, divadla (…) nebo zatimco jsem s nimi neco vyrabela.
    3) Varit na dva dny a zamrazovat, kdyz neco zbyde. Studena vecere je nekdy taky fajn…
    4) Jednou tydne babysitting s vyukou anglictiny. Tj. “tutor/ka”, ktery/a si kazde utery odpoledne s detmi hral/a, na ne mluvil/a jen anglicky a cilene je v anglictine rozvijel/a. V te dobe jsem ja delala neco sveho, nebo jsme sli nekam s manzelem. Tutorka nekdy i zustavala s detmi vecer a my sli s muzem na veceri. Vlastne jsme si v te dobe nekam vyrazili sami kazde utery – bud odpoledne, nebo vecer. Tim, ze se mi v te dobe deti soucasne vzdelavaly, nemela jsem spatny pocit, ze jsou zanedbany…
    5) Soustavne hledat, kde muzu chapnout dve mouchy jednou ranou… Vareni s detmi (varim i se jim venuji), anglicky babysitting (vzdelavam deti + mame na sebe cas s manzelem) apod.
    6) Smireni se s castecnym neporadkem a jeho vyvrcholenim tesne pred prichodem pomocnice v domacnosti (meli jsme i pomocnika, obvykle je to docela legrace, vsichni byli tak troche cleny domacnosti, co se v jejich pritomnosti navarilo se i spolecne jedlo a tak).
    7) No a spousta trpelivosti se sebou i se svetem…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejlepší návod. Za nejdůležitější považuji body 1, 5 a 7.

      Vymazat
  4. Niektoré odpovede už poznám, nikto nie je ale na to zvedavý...

    OdpovědětVymazat
  5. Doporučuji vzpomenout si na povinnou četbu. Vždyť kdysi měla opravdu téměř každá domácnost aspoň jednu služebnou! A my to zvládáme samy...ještě i se zaměstnáním! Ze srdce přeju šikovnou, diskrétní pomocnici v domácnosti. Držte se, J.

    OdpovědětVymazat
  6. Možná řešení:
    - jet na 100% a spokojit se s plněním bodů na úrovni pouze dostačující - musí vyhovovat všem, což se nepovede
    - život ve vícegenerační rodině (střední generace v produktivním věku se věnuje finančnímu zajištění rodiny, nejstarší generace zajišťuje domácí zázemí a péči o nejmladší) - každý tu možnost ale nemá, nebo není pro něj přijatelná
    - pomocnice v domácnosti a chůvy (ty na své území nepustí každý)
    - rodiče pracující z domova - utopie
    - pracující matka, otec zajišťující domácnost a péči o děti - ó, jen to ne ... chci doma chlapa, ne "kámošku"
    - pracující otec, matka zajišťující zázemí - pro mne nejpřijatelnější řešení

    Držím palce, třeba se vám to povede vyřešit lépe, než mně.




    OdpovědětVymazat
  7. Recept Vobo mi připadá bezvadný, těžko si dovedu představit lepší a schůdnější. Tenhle je evidentně prověřený praxí . . .

    OdpovědětVymazat
  8. Vyškrtla jsem celou pracovní oblast, momentálně jsem full-time doma s tím, že občas jdu na konverzace v nějakém jazyce, 2x do měsíce učím a 1 týdně mám jazykový kurz. A stejně se to, co zbylo, nedá dělat 100%. :-D Stejně je toho času málo.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...