Přeskočit na hlavní obsah

Inkluzivní zamyšlení

Ano, inkluzivní.

Tohle slovo na mne vyskočilo v jedné facebookové debatě.

Podstata problému byla následující.

Pedagogové jedné organizace svolali workshop k řešení potřeb dětí se speciálními potřebami a označili na letáčku tyto děti jako inkluzivní.

Lidi okamžitě začali vypisovat svoje názory.

Inkluzivní? Špatně.

Inkludovaný!

Inkluzivní či inkludovaný?

Patvary!

Je to začleněný!

Nebo začleňovaný?

Ve vzniklé debatě o tom, jak tyto děti nazývat, se jaksi ztratilo, že ti pedagogové měli velmi dobrý úmysl řešit potřeby dětí, které jdou nad plán běžného fungování dané organizace, a které by se třeba řešit mohly.

Četla jsem tu debatu a chtělo se mi křičet.

Je mi jedno, jak budete mému dítěti říkat.

Je mi úplně jedno, jestli bude inkluzivní nebo inkludované nebo bude mít speciální potřeby nebo bude začleňované nebo cokoli jiného.

Jisté je, že je to dítě, které potřebuje speciální pomoc a péči.

A jsem nesmírně vděčná, že mu tu pomoc někdo chce poskytnout!

Pokud se u toho rozhodne nazývat Zitína trpaslíkem z Proxima Centauri, je mi to jedno.

Zitínovi je to taky defaultně jedno, takže nás to prostě netrápí.

Ale zaregistrovala jsem, že když se bavím s lidmi o inkluzi, tak se velmi bojí, aby něco neřekli špatně. Myslím, že je to výsledek těchto internetových diskuzí. Ze strachu, aby člověk nebyl označen jako úplný idiot za použití termínu "inkluzivní", se spousta lidí raději zcela vyhýbá přímému pojmenování. A já to chápu, protože ty diskuze, co jsem četla, byly místy opravdu útočné a nepřátelské. A možná to nejsou diskuze jenom na sociálních sítích, které lze vypnout, možná je to mírná nadřazenost ze strany lidí, kteří mají pocit, že na zacházení s hendikepy mají patent.

Ale forma by nikdy neměla zvítězit nad obsahem.

Jsem nesmírně vděčná všem, kdo pomáhají dětem, které tuto pomoc potřebují, ať se to nazývá jakkoli.

Nebojte se prosím používat slova a pojmenovávat věci ze strachu, že pak přijde online shaming, že jste to slovo použili špatně.

Nenechte se prosím otrávit.

Jsme tu my, rodiče, kteří jsou vám velmi vděční.



Komentáře

  1. Inkluzivne-neinkluzivne, hlavne v plnosti....akoby sme boli len ,,chybou,, a kazili ,,produkciu,, tohto sveta...a nie jedineční z mnohých, aj keď inakí, dokonca aj chorí.

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznávám rovnou, že čeština je můj kobylek. Vidím, slyším, co ostatním uniká. Mlčím. Často - protože má jít o podstatu věci, aby lidi věděli o čem mluví. Pak v klidu přejdu třeba "mražák". Ale v jedné věci s vámi nesouhlasím - nechci, aby syna nazvali třeba - trpaslíkem z Centauri ani mákem ani položkou ... Je to dítě, syn, kluk - lidská bytost jako ostatní, kteří o něm (a dalších) v těchto debatách diskutují - nic extra. Prostě kluk, kluk, co má s něčím problém ...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...