Přeskočit na hlavní obsah

Hra

Největší odlišnost, kterou mezi svými dětmi pozoruju, se týká hraní.

Kdysi jsem si myslela, že se Zitul vyvíjí podobně jako ostatní děti a pak že se něco přihodilo, kde se objevily problémy.

Ale už si to nemyslím.

Protože když pozoruju, jak si hraje Jindřich, tak si musím připustit, že Zitul si vždycky hrála... odjakživa... jinak.

Neprováděla sociální experimenty (".... máma mi nechce dát čoko.... půjdu a bouchnu tatínka!!!... máma má tátu ráda a dá mi čoko, abych tátu nemlátil....to jsem to dobře vyřešil!....")

Nehrála si "na něco" (".... obleču si ručník a budu jako dinosaurus!!!!... vyskočím zpoza dveří a rodiče se leknou! .... protože dinosaura se každý bojí....! ... taky bych mohl být chirurg!... řízi řízi.... ano ano, nebudu dinosaurus, budu chirurg!")

Nevyžadovala ke hře dalšího partnera (".... jestli si teď se mnou nepůjdete hrát... tak... tak... tak se.... ZABIJUUUUU (doprovázeno bušením hlavou do stěny)")

Hrála si tiše, systematicky a klidně.

Abyste to chápali správně, nemyslím, že si Zitul hrála špatně a Jindřich si hraje správně.

Vůbec ne.

Jindřich si jen hraje... obvykleji.

Jeho hra je pro okolí srozumitelnější a vyžaduje ze strany rodiče mnohem více interakce než hra Zitul.

Doposud si děti spolu nehrály. I jako rodiče si hrajeme vždy odděleně buď s Jindrou nebo se Zitul, protože pokud se pokusíme o společné hraní, Zitul to nebaví a odejde.

Já to chápu, ono běžné desetileté dítě může s dvouletým dračím bratrem hledat složitě společnou řeč.

A pokud se jejich hra natolik liší, je velmi obtížné najít místo, kde se oba potkají.

Zdá se mi, že dosud naše děti spolu jaksi koexistují.

Koexistují, ale svou společnost nevyhledávaly.

Nedocházelo zatím téměř k žádným interakcím, nebo byly ty interakce takové rudimentární ("Ziti, mohla bys Jindříškovi předat tuhle hračku? a Zitisko hračku předalo a okamžitě odešlo se štítivým výrazem pryč....)

To se ovšem přibližně před 14 dny změnilo.

A změnil to Jindra.

Jindřich se totiž rozhodl, že se sestra nyní bude jeho partnerka ve zločinu.

Pochopil, že se sestrou je možno utvořit alianci proti rodičům.

Pochopil, že sestra ho nemá primárně vychovávat. Že mu může něco dovolit. Že se může účastnit diverzních aktivit, které Jindra vymýšlí.

A proto se s plnou vervou na Zitína vrhnul a začal interagovat. Pozoruhodné je, že mu vůbec nevadí, pokud Zitisko nereaguje zpět.

Ráno, když se Zitul obléká do školy, tak si Jindra nosí oblečení do její postele a také se snaží oblékat.

Jí pouze to, co jí Zitul.

Jezdí v kočáru pouze tehdy, pokud ho Zitul řídí.

Hraje si se Zitínovými roboty.

Programuje Zitínovy roboty.

Kreslí obrázky, protože to dělá Zitul.

Objímá, pusinkuje, skáče na Zitína, neustále vyhledává její přítomnost.

A té interakce je tolik a je tak roztomilá, že Zitisko kapitulovalo.

Kapitulovalo a začalo něco vracet.

Nejdřív se začala smát, když se bratříček přihnal do pokojíčku s hromadou oblečků, aby se také ráno vypravil do školy.

Pak ho občas začala lechtat.

Pak ho začala nesměle občas objímat.

A za poslední dva týdny jsme zcela překvapeni sledovali, že DĚTI SI ZAČALY SPOLU HRÁT.

První hra spočívala ve stěhování kostek z lega dupla, které Jindra pečlivě připravil, robotickou rukou asi o 10 cm dál.

Druhá hra spočívala ve vytváření šperků 3D perem, což děti taky nějak zvládly dělat spolu.

A třetí hra spočívala ve strašlivé hře s kočárkem, na který Jindra naskočil jako římský vozataj zavěšený zepředu na madlo a Zitul ho s vítězným řevem dost dlouho vozila po venku.

Když jsem je tak sledovala, jak si hrají a jak se u toho smějou, tak jsem si říkala, že toto je fakt nejhezčí, co může být.

Když vidíte své děti, jak se mají rádi.

Komentáře

  1. U mně bylo hraní si o samotě a neprovádění sociálních experimentů považováno za znak dobrého vychování a inteligence.
    S někým a "na něco" jsem si začala hrát až ve školním věku díky sestřenici, která zrovna začínala předškolní věk. Ale zase jsem si "uměla" hrát jen s ní. Se spolužáky nebo dětmi od sousedů skoro vůbec. Když se k nám přidal někdo další, byla jsem v koncích.

    OdpovědětVymazat
  2. To je moc hezké a krásně jste to popsala. Pozorovat sourozence, jak si spolu hrají, považuji za jednu z nejkrásnějších chvil mateřství. Máňa

    OdpovědětVymazat
  3. Brouk si nejen "na něco" nehraje dodnes. Nehraje si vůbec. Každá činnost má svoje opodstatnění ...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...