Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2017

Radio

Zitul vyrabi radio...

Byla úplně, úplně šílená

Poslední dobou se kolem mne množí šílené ženy. Co o svých ex nemluví zrovna nejlíp. Ale oni o nich taky ne. Ano, bývalky jsou šílené. Jsou to šílené psychopatky, utržené ze řetězu, které za svitu Měsíce šílí, pobíhají a koupou se v mločí krvi. Jakmile se jich člověk zbaví, jeho život nabyde barev, přiletí japonská kočka štěstí a vše je už navždy krásné. Poslouchám u kafe své kamarádky. I kamarády. A stále dokola se mi vrací myšlenka, jak ohromně lákavou formou lži je zamlčení části pravdy. Stačí zamlčet kontext. A najednou je tu spousta šílených lidí. Proto zde příklady z reálného života. Toto všechno se doopravdy stalo. Mně nebo mým přátelům a přítelkyním. Takže... tato osoba.... je šílená, protože.... (naschvál si vždycky přečtěte jen tu první část před závorkou, jak vám to zní...) .... mi TŘICETKRÁT ZA DEN VOLALA (stalo se jen jednou, v ten den, kdy jsem ji zapomněl informovat, že jsem se s ní rozešel, nechal jsem doma věci do práce, vytratil jsem se jako

Rohaci

Zitul mi namalovala naprosto uzasny obraz s nazvem "rohaci". Jindra ji v nestrezenem momentu pocmaral podklad, ale takhle to myslim vypada jeste lip.

Co to má znamenat

Sedím doma na posteli a koukám na telefon. Píše mi táta, že s dědou je zle a že se mám jít rozloučit do nemocnice. Cítím paniku. Poslední návštěva dopadla značným debaklem, kdy mne dědeček vypoklonkoval se slovy "Co sem chodíš! Dyť já neumírám! Žiju!" Mám obavu, že mne zas vyhodí. Děda je specifická, velmi složitá osobnost. Ale jdu. Zavolám Honzu, aby pohlídal děti, Honza přibíhá, obleču se a jdu. Jdu pěšky do nemocnice a celou cestu si říkám, že to otočím a půjdu zas zpátky, protože děda tu určitě bude ještě deset let, nechce, abych ho viděla nemocného a nemohoucího, a zase mne vyhodí s tím, že se potkáme v pekle. Už je večer. Jdu mimo návštěvní hodiny. Když zvoním na oddělení, buší mi srdce. Bojím se dědy a bojím se, že mi někdo vynadá, že návštěvní hodiny už byly. Ale nevynadá. Sestřička je hodná, ukazuje na pokoj, kde děda leží, a utíká ošetřit další pacienty. Snažím se chovat fakt zdvořile. K sestrám cítím hlubokou úctu, asi větší než k do

Batoleci art

Jindra dnes dokoncil svuj art.

Prostě brouci

Myslím, že jedna z nejpravděpodobnějších věcí, která se vám může přihodit, když pečujete léta o dítě s autismem je, že začnete ve všech jeho projevech vidět... autismus. Někde uvnitř mne tohle hodně děsí. Moc mne neuklidňuje, že rodiče autidětí okolo to mají dost posunuté tímto směrem. Příklad. Já: "ááá tvůj syn pracuje na počítači...!" Matka X: "No jo, to von dělá... si tam něco píše..." Já: "No ale tak to je fajn, ne?" Matka X: "Ale ne, to jsou ty jeho autismové zábavy...takový ty jeho blbosti..." a tak dále a tak dále.... Zájem o brouky nemusí být autismus. Může to být ZÁJEM O BROUKY. Zájem o počítače nemusí být repetitivní autizábava, ale může to být zájem O POČÍTAČE. Označit to za součást nemoci znamená to automaticky pošpinit, poničit. Navrhuju následující úpravu: Já: "ááá tvůj syn pracuje na počítači...!" Matka X: "Ano! hrozně ho to baví...bude z něho třeba programátor!" Já: "No to j

Nenuda

Sedím a pojídám wasabi křupky, které jsou tak strašně wasabiové, že mi lezou oči z důlku. Kdykoliv jednu sním, tak si slíbím, že další si už fakt nedám, ale nakonec to vzdám a pokusím se znovu. K wasabi křupkám piju kávu, se kterou jsem obnovila dřívější vřelý vztah. Sedím a doufám, že budu mít chvili klidu. Od té doby, co Jindřich dostal dřevěný meč (poněkud jsem se unáhlila), tak se ovšem nadšeně připravuje na kariéru středověkého rytíře, takže z vedlejšího pokoje slyším, jak jezdí na dřevěném koníkovi a mlátí mečem do podlahy, takže na klid to zrovna nevypadá. Zdá se, že Jindra zrovna zahájil oproti Zitínovi státní převrat s bleskovým převzetím moci, protože z pokojíčku se ozývá strašlivý ryk. A to jsme zrovna přišli z blizardu venku. Takový dubnový blizard, to je panečku něco. Vyzvedla jsem dnes se vzteklým protestujícím batolátkem Zitul ze školy a cestou domů jsme vyhlásily bojovou hru "přežít". Princip hry je, že se brodíte sněhem, vánicí, větrem, snažíte se

Krasne Velikonoce

Krasne Velikonoce vsem:-) Nestiham psat, nestiham ani dychat, ale uz brzy to snad bude lepsi. Prikladam i snimek batolecich psychedelickych vajec. Krasne jaro!

Strevlik a plostice.

A zde vysledek.

Umelci

Kdyz jsou horecky a neda se zatim jit ven.

Stromy, co jsme nezasadili

Kolem mne se lidi zbláznili. A zaplavují sociální sítě fakt pěknýma fotkama jara. Magnólie, třešně, sakury, jabloně, hrušně... Všechno v květu. Nádhera, je to prostě nádhera. Ale mne dneska napadlo, když na to koukám. Jako je to super, že umíme vyfotit třešeň a dát to na sociální sítě. Ale KOLIK JSME JICH ZASADILI. Kolik třešní jsem já osobně zasadila, aby se moje děti mohly v dospělosti kochat. Kolik? NULA. Protože my se kocháme prací našich předků. My již práci neodvádíme, my se pouze kocháme. Obdivujeme okrasné stromy typu magnólií, které někdo PŘED NÁMI zasadil pro nás, aby nás potěšil. Kolik alejí, sadů jsme osobně my všichni, co ty stromy fotíme, zasázeli, aby se mohly kochat naše děti a aby si mohly utrhnout jabko. Tohle mi dnes celý den visí v hlavě. Takže zítra beru tu zakořeněnou větvičku kaštanu, co mi tu zůstala po jedné delší ikebaně, a vyrážím se Zitínem ven najít nějaké pěkné místo. A vy to udělejte taky.

Hodny hosik.

Jindra je hodny, klidny hosik. Zadne stresy nebo tak. Rozhodne zadne nervy, vybuchy, uteky. Je v zenu. Celicke dny. Zde na snimku, jak je opet v klidu. Povsimnete si zejmena pusinky.

Kvetna nedele

Na Kvetnou nedeli Zitinova dnesni ikebana

Nesmirne diky

Nesmirne diky stedre darkyni!!! Zitisko ma obrovskou radost!!! Zejmena z rohacu:-)))

BA-LEEEE-KA

Sedím a cosi si čtu. A kolem mne se prohání brunátné batolátko, které zvedá nožičky, dupe do rytmu a všemožně se mi snaží naznačit, že je ČAS. ČAS NA BALET. Každý večer, úderem sedmé, nastává náš baletní čas. Pouštím Jindrovi kousky těch nejlepších baletů v tom nejlepším obsazení, co znám. Internet je mocný a dá se na něm najít spousta pokladů. A Jindra to miluje. Miluje to tak moc, že se přede mne postaví a se soustředěným, zachmuřeným tvrďáckým výrazem povídá: BA-LEEEEE-KA. A to toho Jindra zatím příliš neříká. Baletka. Matko, chci baletku. Pusť mi baletku. Tak jdu a koukáme spolu. Myslím, že jsme se s Honzou vzali již na vědomí, že toto dítě bude tíhnout k umění. Včera jsme se o tom bavili, že kdyby byl nějaký balet pro batolata, tak ho tam dáme. BA-LEE-KA. To chceš. Je to silnější než ty a chceš to. Přemýšlím nad tím, že u autismu je hrozné, že vás o tohle v tom ranném dětství vlastně připraví. Nepřemýšlíte, jestli bude vaše dítě baleťák. Pře

Kdyby...

Kdybychom žili v hollywoodském filmu... tak by poslední scénou bylo, jak Zitisko povídá dětem o broucích. Kamera by se postupně vzdalovala, obraz by se rozmazával a začala by hrát nějaká pohodová, optimistická hudba. Jenže my nežijeme v hollywoodském filmu. Veškeré úspěchy, který Zitul dosáhne, nemažou obtíže, se kterými se každodenně potýkáme. Začalo to tím, že poslední týden jsem měla náročnou práci. Bohužel, v tomto kontextu nikoho nedojme, kolikrát v noci jsem vstávala k Jindříkovi, na pracovní výkon to nemá vliv. Včera večer už jsem měla regulérní pocit, že když se postavím, tak omdlím. Do toho Zitul neustále, fakt neustále povídá o broucích. Stále dokola. Když jsem se ráno chtěla dospat, protože sobota je jediný den, kdy se mi to může podařit, tak mne Zitisko přišlo vzbudit, protože si chtěla povídat, jaký kostým si letos připravíme na Helloween. Vstala jsem a začala péct kuře. Zitisko povídalo o broucích a já měla snahu. Jen mi pořád něco padalo z rukou a Zitis