Zita - Autism Story

Ráno stojíme u dveří, Zitisko oblečený, nachystaný do školy a nadšeně mi vykládá, že dneska jdou se školou SBÍRAT BROUKY. Když projevím jistou obavu, zda sbírat brouky je z etického hlediska správné, Zitisko dodává, že spíš POZOROVAT, MAMI. Odvážím Zitisko do školy a jdu do práce. Práce je akční. Běhám, zařizuju, píšu. A do toho telefonát ze školy. Hrkne ve mně. Telefonáty ze školy nikdy nepřinesly nic dobrého. Buď je dítěti špatně, nebo vyvedlo nějakou autínovatost. Tak po pá tém zazvonění se odhodlám to vzít.  Volá Zitínova asistentka. Krve by se ve mne nedořezal. Doufám, že si Zitisko nějak neublížilo, nebo po někom nehodilo cihlu (což se reálně v minulosti stalo) nebo nějakou podobnou věc. Když jsem nervózní, chovám se jako Woody Allen. Pronáším vtipné, nepříliš přiléhavé hlášky. Po mém woodyallenovském úvodu se slečna asistentka rozpovídá, stále mi ale není jasné, proč volá. Každopádně jsem zatím vyrozuměla, že Zitisko je naživu a v pořádku. Slečna asistentka

Jaro je tu!!!

Za chvíli tu máme duben, měsíc přehřátých, přímo vařených kojenců. Třeba včera. Jela jsem z práce, Jindra nedbale pohozen na kočárku upíjel čajík a snažil se urputně zmáčknout tlačítko pro invalidní vozíky, kvůli čemuž nás už několikrát na stejné lince napomenul řidič. Vedle nás jela maminka s hlubokým kočárkem, ve kterém leželo dítě. Dítě ovšem nebylo vidět, protože leželo v zimním fusaku, kombinéze a na hlavě mělo pletenou lyžařskou čepici. Venku bylo 18 stupňů, v autobuse tak 25. A mimino hrozně brečelo. Koukala jsem na ně a bylo mi ho fakt líto. I Jindra ho soucitně pozoroval a dokonce upustil od demontáže nějakých popruhů, které v autobuse našel. A sváděla jsem tuhý vnitřní boj. Mám to té mamince říct? Že je mu přece horko? Jenže to je hrozně trapný. Je to vměšování. Maminka určitě nestojí o nějaký debilní rady. Už už jsem se k mamince nakláněla, že jakože začnu žoviálně konverzovat o počasí ("Je teplo, že????"), ale maminka se dovtípila sama a řvoucí holči

Nemozne se stalo skutecnosti a julka sportuje.

Z mudrlování provázejícího poslední měsíce vyplynulo jediné. Takhle to dál nejde. Nemůžu přijímat převážnou část svých denních živin z kávy a tabulek čokolády, schovaných různě po kapsách. S tím, že jedinou pohybovou aktivitou bude klikání myší. Obávám se, že jako dlouhodobá strategie to není adaptivní. Pak jsem viděla film. Jmenovalo se to "Tohle je náš svět" nebo tak nějak, v angličtině Captain Fantastic. Vřele doporučuju. Po shlédnutí tohohle filmu jsme se probrala z kojící batolecí letargie. Takhle žít nemůžu. Něco se musí změnit. Musím začít jíst, spát a cvičit. A už to 14 dní dělám. Pořídila jsem si aplikaci, která mi počítá kalorie. A u které jsem se zděsila, neboť se ukázalo, že denní příjem bílkovin pro kojící ženu nelze zajistit konzumací sladkostí. Ani pití kafe. Ani kofoly. Ani podobných hrůz. A začalo mi to hlásit, že se vlastně musím... najíst. Začala jsem jíst maso, přílohy, přestala jsem pít kofolu, kafe a jíst čokoládu. Taky se u

Zitinova je ta s listem.

Včera jsem četla skvělý příběh. Kevan Aggarwal, obyčejný muž z USA, trpící autismem, rád chodil do posilovny a na různá cvičení do fitka. Při té příležitosti se k němu jednou na hodině spinningu naklonila kolegyně a postěžovala si, že ta hudba je na nic. Kevan souhlasil a vyjádřil taky jakési zklamání z té muziky. To rozčílilo instruktora či instruktorku (pohlaví jsem nechytila), který to slyšel, a tato osoba se naštvala a dvakrát za sebou Kevana před skupinou cca 30 lidí označila za hloupého. Kevana to naštvalo. Protože věděl, že hloupý není. Kevan požadoval omluvu od provozovatele. Provozovatel se neomluvil. Když po delší době omluva nedorazila, rozhodl se o Kevan o omluvu soudit. Protože není správný říkat někomu, kdo není hloupý, že hloupý je. Protože je Kevan autista, nenechal se odradit skutečnosti, že provozovatel fitka, kam chodí, je společnost v ceně desítek milionů dolarů, která má jistě schopný právní tým. Tohle mi na tom přijde nejlepší! A rozhodl se h

Nutně potřebuju trochu klidu. Trochu klidu, abych mohla zvládat svůj kofeinový detox. Ano, milí přátelé. Rok se s rokem sešel a já se opět rozhodla skoncovat s tou děsivou závislostí. Káva! Už týden abstinuju. Výsledkem je, že jsem za týden tři kila přibrala (to snad ani není metabolicky možné?), v noci nespím, proč taky, když spím ve dne, na děti křičím, na muže křičím, na všechny křičím, jsem naprosto nesnesitelná a k tomu mne bolí hlava. Proto potřebuju trochu klidu, malou chaloupku, kam si zalezu, a tyhlety hrozné abstineční příznaky tam přečkám. A všem, kteří mne budou uklidňovat, že o nic nejde, prostě jenom káva, všem těm - mýlíte se. Je to regulérní závislost. Když se v noci budíte s nutkavou potřebou si ve čtyři ráno udělat double shot, tak máte problém. Když se vám v noci zdá o kávě, máte problém. Když se vám třesou ruce, když nepijete dvě hodiny kávu, máte problém. Je to závislost a musí se s tím skoncovat.

Stripky z poslednich dnu

Včera jsem si četla velmi inspirativní článek o tom, proč lidi odpovídají pozdě na maily. Sestával z nejrůznějších, více či méně upřímných vysvětlení. Tak jsem si říkala, že si vytvořím vlastní seznam omluv. 1. Dobrý den, omlouvám se, že na Váš email odpovídám později. Původně jsem nechtěla odpovědět vůbec, ale pak mi přišlo, že je to příliš nezdvořilé, tak tedy píšu. Píšu tedy čistě ze sobecké potřeby nevypadat ve Vašich očích jako hulvát(ka). 2. Dobrý den, omlouvám se, že odpovídám pozdě. Můj syn a moje dcera mne potřebovali víc než Vy. Vy jste dospělá osoba s širokým spektrem adaptačních strategií, což moje batole zatím není. 3. Dobrý den, omlouvám se, že odpovídám pozdě. Vím, že jste profesionál/ka a tajně jsem doufala, že problém v mezičase vyřešíte sám/a, takže nyní píšu, abych si vlastně ověřila, že se tak stalo... 4. Dobrý den, omlouvám se, že píšu později. Musela jsem vydýchat pasivní agrese z Vašeho minulého emailu a nabýt zpět duševní rovnováhy. Ne, nemohu Vám

Zitisko vymyslelo nove hmyzi druhy.

Jsou jarni prazdniny. Jsem v praci a Zitisko si kresli hmyz.

Zitisko usíná a já u ní potmě sedím a držím ji za ruku a povídáme si. A Zitisko povídá - maminko, maminko a můžu být jednou superhrdinka? Když jsem holka??? A já jí říkám - no právě, že musíš! Protože superhrdinka musí být holka... A neopomenu zdůraznit, že superhrdinek je stejný počet jako superhrdinů. A Zitisko povídá, no dobře, ale jaká je moje superschopnost? A já povídám: no to záleží... třeba, že víš všechno o hmyzu...nebo, že se můžeš proměňovat v různý hmyz, který znáš. V šeru vidím, že se Zitisko usmívá. Jako hmyzí holka, mami? Ano, hmyzí holka. Anebo můžeš mít superschopnosti ve smyslu před stavivosti.  A Zitisko: maminko, myslíš jako autistické superschopnosti?  A já jí říkám: ano. Autistické superschopnosti, ty nemá každý. Jen se s toho nesmíš bát a musíš se to naučit ovládnout, jako ne potlačit, to určitě ne právě, ale ovládat to tak, aby to pro tebe bylo prospěšný. Jako ty superhrdinky.  A Zitisko už usíná a říká poslední otázku: A maminko, ty jsi

Jindra tak dlouho sledoval umelecke projevy Zitul, az to nevydrzel. A zacal taky tvorit.

Některé dny se prostě nevyvedou. Jindřich dnes vstal špatnou nohou, vlastně ani nevím, jakou nohou vstal, protože mne probudilo cinkání klíčů do ucha. Jindřich se vesele usmíval a v ruce držel jednak moje klíče od práce, na kterých je veselé srdíčko, které má rád, jednak klíče od bytu. Tahle část vypravování je velmi důležitá, jak uvidíte. Šla jsem vzbudit Zitisko, které si četlo v posteli paní Láryfáry, daly jsme si snídani a potom asi půl hodiny honily Jindřicha po bytě, abychom ho oblékly. Nahánění Jindry po bytě připomíná paleolitický výjev, kdy jeden nahání zvěř, druhý číhá, třetí (ten tam zrovna nebyl) háže kopí, prostě všichni dělají, co můžou, aby zvíře (dítě) zpacifikovali. Oblékly jsme se Zitul Jindru do slušivého oblečku, Jindra ovšem trval na tom, že si obleče zimní boty, ty s kožešinkou, a když jsme mu daly jarní boty, tak se tak rozčílil, až mi ho bylo líto. Do toho volala paní z finančáku. Dala jsem Jindru do kočárku, který míváme v bytě na chodbě, a popr

Bylo to krásné období. Již nikdy nebude lidstvo žít v tak těsném sepjetí s přírodou. Představme si třeba neolitický dlouhý dům. Dřevěné kůly v několika řadách. Zcela přírodní materiál. Výplně z proutí a hliněná omítka. Geniální. Dokonalé. Nedráždivé a antialergické. Dům byl dlouhý a tudíž se do něj vešlo více rodin nebo rozvětvěná jedna rodina. Všechny generace hezky pospolu, krása. Večer žádná televize, počítače, tablety. Lidi si povídali a v sepjetí s přírodou poslouchali, zda na ně nejde nějak predátor zvenku. Žádné znečištění. Žádný polétavý prach. Zcela ekologické zemedělství. Žádná umělá hnojiva, antibiotika do dobytka, nic takového. Žádné škodlivé očkování. Dokonalá harmonie s přírodou. Žádné virtuální sociální sítě, umělá sladidla, konzervanty a obecně veškerá éčka, žádný autismus ze spalničkové vakcíny, žádná prokrastinace, žádné endokrinní disruptory v plastových flaškách, žádné výfukové plyny z aut, nic takového, žádný syndrom suchého oka z čumě

Ze všech stran se na mne neustále hrnou nějaké povzdechy, jak jsou sociální sítě debilní. Hloupneme, protože si fotíme selfíčka. Blbneme, protože si čteme, co dělá sousedova kočka, místo toho, abychom ve volné chvíli štěpili atom. Všechno je špatně, lidstvo spěje do záhuby. Ale řeknu vám jednu věc. Pro mne jsou ty sítě důležité. A myslím, že i pro mnoho rodičů auti dětí či jiných dětí se specifickými potřebami. Je to pro nás totiž zcela geniální vynález. Mohu se připojit do skupin v Americe a zeptat se lidí, jak to tam dělají oni. A nějací reální auti rodiče z Ameriky mi fakt odpoví. Mohu sdílet úspěchy svého dítěte a mít radost, že se z nich radují třeba i ostatní, kteří dlouhodobě sledují naše osudy. Mohu mít radost, když vidím, kolik lidí Zitínovi fandí, a ztrácím tím pak ten pocit z vyčerpání, že je člověk na všechno sám. Protože není. Vždycky se najde někdo, s kým si mohu dopisovat, když jsem vyčerpaná, smutná a s rozumem v koncích. Přes facebook jsme sehn

Víte, jak ten europoslanec říkal v europarlamentu ty hrozné věci. Že jsou ženy slabé, menší a hloupější. A měly by mít menší platy. Tak takových věcí se v mém okolí v poslední době událo více. Říkám si, jestli jsem se já zbláznila? Jestli jsem v důsledku dlouhého kojení nervově přecitlivělá na útlak žen? Mám hormonální zatmění? Nebo se zbláznil někdo jiný? Nevím. Ale vytyčila jsem si, že tedy budu sledovat možné genderové rozdíly na úrovni středního a vyššího až nejvyššího akademického managementu, který mne obklopuje. Zda jsou ty rozdíly přítomny. A řeknu vám, existují. V praxi to vypadá asi takto. Řekněme, že máte nějakou výzkumnou skupinu, tedy kuře. A výzkumná skupina, tedy kuře, pracuje, tedy hrabe. Všichni ovšem víme, že kuře nehrabe zadarmo. Aby kuře žilo, musí něco hrabat. Když nehrabe, zemře. Proto si nyní předvedeme několik dialogů o hrabání kuřete, viděno perspektivou nestranného pozorovatele. Dialog prvý. M (muž), A (externí autorita) Vyjedná

Minulý týden jsem měla několik vysoce pozoruhodných konverzací s VŠ pedagogy z různých fakult v různých fázích kariérního vývoje. Jednotící prvek byl jediný - kritika studentstva. Víte co, ono to tu bylo určitě vždycky. Už vidím, jak v 11. století na univerzitě v Bologni pedagogové nadávají, že ti studenti nestojí za nic. Barvitě si to představuju, jak stojí pod nějakým prastarým průčelím a nadávají jak špačci. A o kousek dál nadává hlouček studentů, že ti pedagogové, to už je teda vrchol, jak jsou nemožní. Taky si třeba představuju, jak nějakému pedagogovi řekněmě v 16. století studenti vmetou do tváře, že oni nic opisovat nebudou, protože přece máme knihtisk. Jestli se tedy na univerzitách opisovalo. No, spíše asi ne, to jsou jenom moje představy. Ale tyhlety debaty s učiteli mne vždycky hrozně bavily a baví. Tak se vždycky kolegů ptám, kde vidí ten hlavní problém. Ať to popíšou. Zajímavé je, že napříč různými obory a profesemi se všichni dost shodují. Vytvořila j

Stojím u hřiště a koukám na Jindru. Jindráček, stylově oblečen, čepička servaná z hlavy dolů, rukavice zahozené do stoupy, se na mne mračí. Ťu. Ťu je univerzální slovo, které označuje sloveso lokomoce. Ťu znamená asi toto: "Matko, jdu tam, už mne to tady nebaví, opouštím tě, jdu skočit z této skály, protože mne zajímá, jaké pocity budu mít při pádu, no není to zajímavé? Prostě tam jdu, nezajímá mne, že se to nesmí, protože nechápu, co je to "nesmí" a mám pocit, že to bude fakt velká slast, až poletím hlavou dolů ze skály do řeky". Jindra sveřepě kouká dál. Ťu, ťu. "Matko, ale teď už teda fakt jdu. Přestaň mi bránit". Nad námi letí letadlo. Jindra se za ním dívá a ukazuje: Ťu! Letí to! Pak ukazuje, že on je taky ťu. Chápu to tedy tak, že chce letět, podobně jako letadlo. Chce pořádnou akci. Fungovat po zemském povrchu je pro Jindřicha příliš statické. Koukám, jak tam stojí, v té letecké bundičce, a snaží se mne přesvědčit, ať zaj

Zitisko mne bavi.

Zitinova basen.