Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2017

Křivá větvička, co takhle nerostla

Z té ikebany jsem plná dojmů. Koukám na jakýsi svůj dnešní ikebanový výtvor a říkám si, že to nějak není ono. A vybavuju si, co říkala na tom kurzu paní, co nás ikebanu učila. Že větvička by měla přijít tak, jak rostla. A to mi přijde velmi inspirativní. Vidím v tom jakýsi přesah. Že člověka, ani větvičku, ani kytku, prostě nic nelze napasovat do polohy, ve které to nenarostlo. Pokud větvička rostla křivě doprava, tak se tak dá do vazby. Aby byla křivá doprava. Hezké podobenství. Každý jsme nějak narostlí. Někdo je úplně rovnej, někdo rostl do strany. Asi je to jedno, každý je prostě nějaký. Ale když nás někdo napasuje do směru, ve kterém jsme nerostli, nebude to dobrý. Ani to nebude hezký. Celý den o tom dnes přemýšlím. A přemýšlím, jestli třeba čistě náhodou nejsem křivá větvička napasovaná do vzpřímené polohy. Která se tam napasovala sama. Je to zajímavé přemýšlení.

Zaobírat se květinami

Sedím u stolu a vedle Zitisko vytváří ikebanu a snaží se do misky na kenzan nějak napresovat jakousi větvičku a vzdychá, že to nejde. Já se pro změnu snažím způsobit, aby v mé malé misce vypadala dobře jakási tymiánová větvička, která tam ale zjevně nepasuje, něco je s ní prostě špatně, je to jasné jako facka, jenom nevím co. Tak se s tím společně pereme. Zitisko nacpalo větev a nyní vzdychá, protože krátí tulipány a není si asi úplně jistá, jak moc zkrácené mají být. Já pro změnu vzdychám, protože větvička upadla a nová tam nějak nejde napasovat a navíc to pořád není ono, vypadá to jako prasečí ručka, no hrůza. Ale uvnitř cítím, že je to super. Že děláme se Zitul něco SPOLU. A že děláme něco ŽENSKÉHO. I když teda ikebanu vymysleli muži a dlouho ji i muži provozovali. Ale ženského v tom smyslu, že se zaobíráme květinami a nic jiného v danou chvíli neřešíme. A zaobírat se květinami k nám nějak patří. Nějak cítím, že bych se jako žena MĚLA zaobírat květinami. Že j

Ikebana 2.

Pokracujeme. Zitisko ma opravdu japonskou dusi.

Ikebana

Nase japonske duse dnes vytvorily toto.

Japonská duše

Milí čtenáři, omlouvám se, že píšu míň. Je to z prostého důvodu. Poslední dobou mám pocit, že mnohem víc vydávám, než jaksi přijímám. A potřebuju se nějak "dobít", abych mohla zase vydávat. Dobití má podobu nejrůznějších více či méně šílených akcí, které podnikám, aby se moje vnitřní duševní nádoba jaksi zpátky naplnila. Ale docela to funguje. Jsem sice unavená úplně stejně, ale o hodně víc pobavená. Jedním z nejnovějších počinů je, že jsem se rozhodla začít aranžovat ikebanu. K tomuto úkolu jsem přizvala Zitisko, protože Zitul miluje vše japonské. Origami, suši, ikebanu, všechno. Dneska mi sdělila, že má japonskou duši. Doslova řekla: "Maminko, maminko, mám pocit, že mám duši z Japonska". Trochu ve mně hrklo. Co když je to pravda? Co když duše cestují a Zitínova duše je opravdu duše z Japonska? Ale zpět k ikebaně. Šly jsme na kurz. Protože na pořádné výkony člověk potřebuje pořádné učitele. A v Brně je to štěstí, že se takoví učitelé

Vyjmenovana slova po P

Volna tvorba Zitina

Kód jídlo

Většinu času mám ze sebe pocit, že jsem dost mizernej rodič. Ale někdy mám světlou chvilku. Opravdu. Uvidíte. Jídlo, znáte to. Znají to skoro všichni a autirodiče to znají desetkrát víc. Jídlo může být problém. Velký problém. To, co funguje na běžnou dětskou populaci, na autíky naprosto nefunguje. Jsou schopni se roky živit zeleným želé a je jim jedno, jak moc se snažíte či naopak nesnažíte dopravit do jejich žaludku něco dalšího. Reverzní psychologie nefunguje. Taktika "tak nejez, nic ti nenutíme" vede akorát k tomu, že dítě po třech dnech hladovění omdlí cestou do školy. Nene, toto není cesta. Ale nucení není taky cesta. Nikdo nechce být do ničeho nucen. Po vyhrocené jídelní scénce, kterou jsme si dali cca před týdnem, jsem dospěla k názoru, že takto to dál nejde. Zitisko jí/nejí v závislosti na barevné kompozici talíře a samozřejmě v závislosti na divných texturách a vůních. Tak si říkám, chce to systém, který by toto respektoval. Sedla js

Únor II.

Únor bílý, dítě šílí. Únor bílý, ztráta brýlí. Únor bílý, matka kvílí. Únor bílý, ujdi míli. Únor bílý, nerozptýlí. Únor bílý, shnilé býlí. Únor bílý, zima v cíli.

Unor

Unor bily, pole sili.

Proč potřebuju manželku

Zaznělo to tu v jednom komentáři a já si této myšlenky nesmírně cením. Děkuji za ni! Ano, ženy ve vědě potřebují MANŽELKU. Když budou mít manželku, bude všecičko v pořádku. Mohla bych si podat inzerát. Potřebuji manželku. Hodnou a zejména velmi pracovitou. Nekuřácká domácnost, pár dětí, fíkus a sýkorka, co k nám chodí na okno. Na oplátku nabízím kreativní zázemí, spoustu nových, nečekaných situací, zážitky, kterých se jinde nedočkáte. Proč vlastně manželku potřebuji? Z následujících důvodů. Zaprvé. Někdo se musí starat o děti. Ano, někdo musí Jindřicha sundávat ze stěn a parapetů a vymýšlet Zitínovi zábavu, zatímco já budu v práci provádět svá vitálně důležitá měření. Někdo navíc musí Jindřicha kojit a vařit u toho večeři a učit se se Zitínem vyjmenovaná slova. Kojení pak pokračuje i v noci a v noci já musím spát, jinak mi to zítra nebude myslet, až budeme dělat tu vědu, to dá rozum. Proto potřebuji manželku 24 hodin denně, nějaká krátkodobá výpomoc to nezachrání. Za

To nevymyslíš

Dnes jsme měli celkově klidnější den. Klidnější znamená, že Jindřich neurval žádný kus nábytku, ani si nezpůsobil tržnou ránu či bouli, ani nikoho nepraštil. Pouze utekl s mým mobilem do ložnice, nacpal mobil pod postel a než jsem ho odtud vyšťárala, přidal třicet příspěvků po jednom smilíku do jakési vzrušené debaty o adopcích homosexuálními páry. Jelikož to byly smilíky rozesmáté, které má Jindra pochopitelně nejraději, vzala to autorka diskuze jako provokaci a okamžitě mne odfriendovala. To nevymyslíš. Fakt ne. No, slušně a fakt hodně jsem se okamžitě omluvila, což byl trochu problém, protože krom jiného jsem byla i zcela zablokovaná. A zapsala si to do deníčku vzpomínek jako první pořádnou klukovinu. A to má Jindra 15 měsíců. Co teprv, až mu bude 15 let. Ale přemítám, že dnešní rychlý svět neumožňuje žádnou chybu. Tu slečnu, která mne odfriendovala, znám od malé holčičky. A kvůli pár blbým smilíkům už se kamarádit nebudeme. Asi je to škoda. Vztahy nejsou

Rádio

Zitisko ležérně: mami, potřebuju... NĚJAKÝ KONDENZÁTORY. Taky ODPORY mi kup. Ale takový ty malý, víš. A ne čínský, prosím tě. A desku. Říkám oka oka no, tak dobře, tedy kondenzátory a odpory, jasně, a dělám, jako že kondenzátory a odpory kupuju běžně vedle zeleniny a rohlíků. A to bude na ten blikač, Ziti? A Zitisko: nene mami, blikač je trapnej, tohle je teda tajný, ale chci ti postavit rádio.... RÁDIO. Chápete, moje holčička 9 let mi chce postavit opravdický rádio.

Valentyn

Ja vim ja vim. Hrozny importovany zcela neprirozeny svatek. Jenze kdyz ten puget tak potesi. Fakt hodne.

Mezinárodní den žen ve vědě

Dnes je mezinárodní den žen ve vědě a já jsem k tomu chtěla napsat vzletný příspěvek, který by jaksi zdůrazňoval, jak ohromným přínosem ženy pro vědu jsou. Napsala jsem ho a smazala, protože mi přišel jak hrozná agitka. Aktivistická agitka. Ženy ve vědě jsou důležitý, jasně, ale ženy mimo vědu taky. Ženy ve vědě nejsou o nic důležitější než ženy, které vychovávají každodenně děti. Všechny ženy jsou důležité. Vědkyně, chirurgyně, účetní, matky na plný úvazek, bioženy, ženy bílé, černé, zelené, tmavomodro puntíkované. Nelze to myslím pojímat tak, že se nějaká skupina žen nějak glorifikuje a vytvoří se představa, že takto se realizuje genderový boj. Nechápejte mne špatně, sama z genderového boje za rovnost ve vědě profituji. Jen přemítám nad jakousí komplexností všeho. Přesto dnešní den žen ve vědě navrhuji strávit kontemplací k tématu - přemýšlením nad ženami, které vědu dělat chtěly, měly na to a z nějakého důvodu nemohly ve vědě pokračovat. A přemýšlení, co potřeb

Hezky tyden

Hezky tyden vsem, minimalne tolik zabavy, co bude mit Jindra:-))

Flapjacks

Zitisko vymyslelo, ze upeceme flapjacks. Byly vynikajici a snedly se tak bratru behem pul hodiny. A Zitisko uz vymysli, ze upecu alasku. No, kdo by to byl rekl:-)

O matkách a lidech

Stojím v kanceláři své mámy a ta mi právě vysvětluje, že odstranila z dosahu všechny čokolády, protože jsem jí údajně sama říkala, že POTŘEBUJU ZHUBNOUT. Ne, neříkala. Navíc ani zhubnout nepotřebuju. Můj BMI je v pásmu, které WHO označuje za NORMÁLNÍ. Za poslední rok jsem zhubla 10 kg, čehož si má máma zjevně nevšimla. A jak tak poslouchám, vlastně neposlouchám, co říká, tak mne napadá - proč. Proč tohle mámy dcerám dělají? Kde se stane ta chyba, že tomu milovanému voňavému uzlíčku, který si maminka přinese z porodnice, začnete vštěpovat do hlavy, že nemá být tlustý, nemá se přecpávat čokoládama a tak nějak vás prostě začne štvát. A myslím na jeden strašlivý výjev, kterého jsem byla svědkem při poslední návštěvě Luhačovic v létě. Seděla jsem v kavárně a vedle mne seděla matka s dcerou. Matce bylo určitě tak 85 let a dceři tipuju k šedesáti. Seděly, mlčely. Napětí se dalo krájet. Nenávist byla zcela zjevná. Matka něco zavrčela. Dcera zavrčela ve stejném tón

Prace slechti

Prace slechti.

Virologie

Výchova dětí a soužití s nimi je něco jako stáž na virologii. Vlastně je to jako být součástí pokusu ve virologické laboratoři. Vždycky, když vidím dětské koutky plné oslintaných, ušmudlaných hraček, říkám si, že tady někde vznikla ebola. Já vím, já vím, ebola se na člověka přenesla pojídáním kaloňů, ale stejně. Pozoruhodné je, že děti vykazují proti smrtícím kašlíkům pozoruhodnou odolnost, smrtikašlík se často projeví jako rýmička a dítě za dva dny skáče jak jura. Rodič naproti tomu leží několik týdnů jako lazar a nakonec skončí na vysokofrekvenční oscilační ventilaci. Proto jsem vynalezla návod, jak se proti dětským kašlíkům bránit. Zaprvé - je nutné si uvědomit, že svět je plný zlých, nezodpovědných lidí, co rozsévají mikroby. Proto je zapotřebí použít zásadu tří I: Izolovat, Izolovat, Izolovat. Nikdy nepouštějte dítě nikam do běžného života, aniž by bylo řádně izolováno. Škola, město, vesnice, kroužky - všude musíte izolovat. Ovšem i doma, zavřené, bez kon

Lidi, co mají pravdu

Jsou všude kolem nás. Každý máme v okolí několik exemplářů. Těch, co mají pravdu. Vědí, co by se mělo. Jak by se mělo. Proč by se mělo. Vědí taky naprosto bezpečně, co by se nemělo. Jejich pravda je pevná a neochvějná. Derivuje se třeba z náboženského přesvědčení, ale i z ateismu. Derivuje se z čehokoli. Je úplně jedno, z čeho tato neochvějná pravda pochází. Prostě je tu a vy jste jí vystaveni. Můžete mít tisíc racionálních námitek. Můžete předvést široké spektrum emocionálních projevů. S touto pravdou to nehne. Jediné, co s touto pravdou můžete udělat, je, že se na nic vykašlete. Nezměníte ji. Vypozorovala jsem dvě zajímavé tendence. První je, že lidé, kteří emanují do okolí svoje nezdolné názory, mají tendenci z ostatních dělat přisluhovače této pravdy. Je pozoruhodné, jak se mohou pevní sebevědomí lidé měnit na kostry svých původních přesvědčení po boku lidí, co prostě neustále a neochvějně melou svou. Druhou tendencí je odstředivé působení této n

Lidi nad padesát

Lidi na padesát jsou myslím nejpodcenovanější skupinou populace. Částečně si za to můžou, protože se někdy chovají dost příšerně, což ovšem lidi pod padesát taky. Ale čím jsem starší, tím jaksi více rozeznávám, že tato skupina obyvatel má jakési špatně definovatelné či uchopitelné kvality, které se v individuálních případech dají definovat jako moudrost a vyklidněnost. Možná tím, že se k pomalinku rok za rok k té věkové hranici sunu. Začínám na sobě pozorovat takové zvláštní úkazy. Občas si říkám, že je důležité se nezbláznit. Napadá mne, že věci se obvykle nejí tak horké, jak se uvaří. Když se něco nepovede, nemám tendenci se z toho okamžitě zhroutit. Vím, že spousta věcí se dá i spravit, což jsem v pětadvaceti netušila a mívala jsem sklon k fatalistickým řešením. Nedávno jsem se bavila s několika lidmi, kteří byli dost vynervovaní z nějakých ošlivých věcí, které se jim v životě přihodily, a všichni se shodli na tom, že v té obtížné situaci nepotřebovali někoho empatického, al

Zimni Brno

Protoze diky globalnimu oteplovani se urcite takova zima leta nebude opakovat, tak abychom meli pamatku, ze dokonce i v Brne napadl snih... zde fotky porizene cestou do me prace...