Zita - Autism Story

Ziti, dnes jsi donesla krásné vysvědčení. A my s Honzou máme obrovskou radost, protože jsi dokázala novou třídu dohnat v učivu, dokázala jsi se nějak porovnat s dětmi, dokázala jsi se zorientovat v nové budově a nových postupech, stálo Tě to spoustu sil a my s Honzou to víme. Víme, že se moc snažíš, opravdu to vidíme. Víme taky, že Ti paní učitelka nenadržuje, že se k Tobě chová úplně stejně jako k ostatním, což je skvělé, protože když se Ti něco pak povede, tak to má váhu. To je ta pravá inkluze. Za posledního půl roku jsi odvedla obrovský kus práce a vybojovala sis to. My Ti drželi pěsti a držíme stále, ale vybojovala jsi to sama. Máme z Tebe obrovskou radost. Jenom chci, abys věděla, že i kdybys donesla blbé známky, nebo se Ti nedařilo, tak to nemá na nic vliv. Budu Tě mít stejně ráda s jedničkama jako s trojkama nebo pětkama. Moje ani Honzova láska k Tobě se neodvíjí od známek. Známky jsou fajn, ale mnohem důležitější je, že se v nové třídě mezi novými spolužáky cítíš

Právě jsme se vrátili z lyží. Byl to spektakulární výlet, který mne stál asi tak čtyři dekády na očekávané délce života a Honzu tak sedm dekád, protože musel snášet i moje šílení. Pozitivní zpráva je, že se nám podařilo nějak způsobit, že se Zitína se stává lyžařka. Opakovaným nenásilným seznamováním se sněhem a vůbec zimními sporty, kdy jsme si dávali extra pozor, aby to nebyl tlak, ale byla to zábava, se dosáhlo toho, že Zitisko opravdu lyžuje. A baví ji to, což je to, o co tu šlo. Šlo tu o posun hranic komfortní zóny, ale hlavně o zábavu. Jde o překonávání strachu z neznámého. Ale pořád to musí být zábava. Včera poprvé sjela velký, dost prudký svah. Zitisko je tak šikovné, že bylo i v lyžařské škole, kde se snažilo, chytalo a spolupracovalo. Měla jsem z toho včera tak dobrou náladu, že jsem napsala rozjásaný status na facebook, ze kterého v zásadě vyplynulo, že Zitisko lyžuje jak drak a autismus na to nemá vliv. V noci jsem pak ležela potmě v posteli, poslouchala, jak vš

By Zitin

Dnes jsem se po hrozně dlouhé době viděla s kamarádkou, kterou mám moc ráda a kterou nevídám často. Povídaly jsme si hrozně dlouho, pak jsme šly koupit spolu knížky pro naše ratolesti a ona tak povídá: "No někdy to z toho blogu vypadá, že není nic lepšího, než mít dítě s autismem...". A já si říkám, no... ano. Ale můžu napsat o tom, co je takový obecný mechanismus, který podle mne znají všichni rodiče dětí s nějakými speciálními nároky. Když máte dítě, které je veselé a sociální a všichni ho tím pádem mají rádi, můžete ho odmalička dávat na hlídání. Když máte dítě, které nikdo hlídat nechce, nebo pokud hlídání vyžaduje nějaké speciální dovednosti či zácvik, můžete ho taky dávat občas pohlídat, ale bude to problém, budete daleko více času shánět hledáním odpovídajícím způsobem zaškoleného člověka, bude vás to pravděpodobně stát více financí. Když budete chtít někam jet, budete vše muset do puntíku promyslet a nachystat. Nemůžete improvizovat. Budete mít na všechno

Muzi.

Dnes mne napadlo, že jsem snad ani jednou nenapsala nic o tom, jak se Zitul a Jindra spolu mají. Jak jim to jde jako sourozencům. Často na ně dva koukám, jak se někde lomcují, přetahují o knížku, Zitisko křičí MAMÍÍÍÍÍ, ON MI TO BEREEEEEEEE  a Jindra s urputným výrazem nepustí a nepustí, a říkám si, jestli spolu budou vycházet, až jim bude třicet, čtyřicet. Zda se budou navštěvovat. Zda si třeba nějakým geniálním komunikátorem, který v té době bude k dispozici, budou volat. Zda se budou bazálně mít rádi. Doufám, že ano. První měsíce Zitisko na Jindru koukalo jako na nové zvířátko v zoo. Takový nový tvor, co s námi žije. Zitisko k němu přistupovalo dost vlažně, ale myslím, že to vůbec nevadí, rezervovanost na začátku je podle mne prima věc. Batolecí období tomu dodalo šťávu a novou dynamiku. Zitín totiž vidí, že Jindra o ni šíleně stojí. Jindra Zitína nesmírně obdivuje. Celá jeho bytost Zitína zbožňuje. Když Zitisko píše úlohy, Jindra usedá na koberec a snaží se taky

Jsme se Zitul na kurzu pripravy makronek a je to skvele. Skvele!

Moc nevím, o čem psát. Když píšu své oblíbené příspěvky o tom, jak obtížné je kloubit práci aktivní vědkyně s mateřstvím, napíše mi moje oblíbená skupina fanoušků, že jsem debil, protože se přece dalo očekávat, že s dvěma dětma je dost práce a že by bývalo mnohem prozíravější se vůbec nerozmnožovat, protože bych si jednak nyní nemusela stěžovat, jednak by se lidi jako já vůbec rozmnožovat neměli. Tito moji fanoušci to pak obvykle doprovodí výčtem veškerých gramatických chyb, kterých jsem se v daném příspěvku dopustila, za což jim děkuji, protože obvykle mívají pravdu. Svědčí to o tom, že tento můj fanklub má přes svou nenávistnost své kvality, jelikož češtinu ovládají jeho členové opravdu dobře. Někdy si říkám, zda to není skupina zhrzených češtinářů/češtinářek? Nevím. Jisté je, že odvádějí i editorskou práci, protože mají i tendenci se vyjadřovat k různým pasážím jako k redundantním, takže zastanou práci editora i korektora v jednom. Což je prima servis, protože blogy jsou

Zitisko modeluje...

Zitisko: "Maminko, ta pololetní písemka se mi nepovedla... mám jenom 66 bodů... Tak říkám, no to přece nevadí.... snažila ses... Koukáme na sebe s Honzou, no snažila se.. .fakt... učila se a opravdu se připravovala... Zitisko: "Ano, snažila jsem se... opravdu, mami... snažila jsem se soustředit... vlastně nevím o žádné chybě... ale nepovedlo se mi to prostě..." Říkám: "dyť to není katastrofa, to se stává, nic si z toho nedělej..." A Honza se ptá: "No a Ziti, kolik byl maximální počet bodů? Zitisko chvíli přemýšlí: "Nevím... no.... 67 bodů..." ... A já si říkám, jak strašně těžké musí být žít ve světě, kde 66 z 67 bodů je prostě selhání. Musí to být hrozně náročný, mít na sebe zcela absolutní kritéria. A celý večer si o tom potom povídáme, aby Zitisko pochopilo, že dělat chybu je normální, je to žádoucí, je to průzkum prostoru, je to testování okolí, dělání chyb je nutný předpoklad pokroku dál...A Zitisko vypadá přímo vesel

Jsem tak unavená, že bych ani nevěřila, že lze být takto unaven/a. Proč, ptáte se. Bdělost, přátelé. Bdělost vyčerpává. Hyperbdělost vyčerpává ještě víc. Dneska jsem si to zapisovala, takže tady výčet všeho, co se dnes stalo. A všechno je to pravda pravdoucí, žádná nadsázka, vážení. Po probuzení Jindřich rozebral samozavlažovací květináč a pokusil se zaintubovat se trubičkou zobrazující stav body v květináči. To vše během jedné minuty, kdy jsem Zitínovi chystala snídani. Ke snídani snědl Zitínovi několik ořechů z musli směsi, přestože batolata ořechy nesmějí, jelikož by se mohla udusit. Ale byl rychlejší než všichni okolo a ořechy polkl bez kousání, takže mu teď jistě ucpou střeva a Jindřicha je nutno bedlivě sledovat. Ovšem od té doby, co rozbil můj oblíbený omáčník s husami, který vytáhl ze ZAVŘENÉ A ZABEZPEČENÉ skříňky v kuchyni a snědl přitom několik střepů, od té doby jsem cynická a vyhořelá osoba, která se jen tak nad podobnými událostmi nedojímá. Pak ze zlosti v

Best ever.

Dneska byl straslivy pracovni den. Ale aspon jsme se zasmali

Mám v sobě nějakou neukojenou potřebu dramatu. Třeba teď. Sedím u okna po náročným dni a koukám, jak venku prší. Mám malebný výhled na ulici pod námi, jak se postupně pokrývá sněhem. A já si z nějakého důvodu přeju, aby sněžilo víc a víc. Aby napadlo půl metru! V Brně! Prostě mi normální malé sněžení nestačí. Musí sněžit hrozně moc. Aby se všechno zastavilo, nejelo MHD a odpadla škola i práce a já bych vzala obě děti na boby na Kraví horu a celý den bobovala a blbla ve sněhu. Aby mohl být jeden zcela nezodpovědný den, kdy rozhodnutím vyšší moci musejí rodiny zůstat pohromadě a mohou se tedy zcela prostě věnovat vytváření artových sněhuláků a iglů a koulování a balení sourozenců do sněhu a podobně. Tak napjatě sleduju venkovní teplotu, zda to do rána roztaje nebo ne. Nesmí! Musí být těch aspoň 15 cm sněhu.... A všem přeju, aby měli dost času na sněhové radovánky s dětma...

Je to krasny a ja to miluju. Spilberk, minus dvanact. Snih. A stastny deti.

Zitisko miluje trubku. Tak jí pouštím tohle. Na páteční večer pro všechny. Dnes jsem to objevila a jsem z toho v němém úžasu, tohle je prostě KRÁSA.

Zitisko odešlo vyfotit svůj nový obraz, aby svému korespondenčnímu kamarádovi mohlo poslat fotku. Jindra si vzal kalkulačku a odešel na chodbu, chodí s ní u ucha a telefonuje. Pod svým pracovním stolem jsem objevila zajímavou sbírku potravinových zbytků, které tam dovleklo nějaké batole. Děti tak moc skákaly na Zitínově nové posteli, až vylámaly rošt. Jindra se dnes naučil dvě zcela zásadní slova: NE a DEJ. Umí už MÁMA, TÁTA, TITI (pes), uáááá (lev) a TUTEK (krtek) a PÁ (o čemž jsme se domnívali, že značí PAPAT, ale značilo to PÁLÍ, když se servíruje moc teplý jídlo). Odstrojuju stromek a převěšuju origami na naši stálou obyvákovou dekoraci a vypadá to naprosto super, takže sem za chvíli dám fotku. Vyřizuju emaily. Zapékám těstoviny s čedarem. Přichází mi potěšující pracovní zpráva. Mám radost. Svět je v pořádku.

Za poslední dobu jsem vedla s několika lidmi pozoruhodnou konverzaci, která se vždy zásadním způsobem podobala. Von nedělá, co má dělat. Vona si dělá, co chce. Principem těchto konverzací bylo postěžovat si, že protějšek NEDĚLÁ, CO MÁ, MÁ VLASTNÍ HLAVU A DĚLÁ SI CO CHCE. Ano. A samozřejmě v návaznosti na to vymyslet strategii, jak způsobit, aby někdo dělal to, co nechce, to, co chceme my. Tomu se jinak říká manipulace. Jak tedy způsobit, aby nás někdo miloval, když nás nemiluje, aby dělal to, co nechce, aby si nedělal to, co chce. A já to vždycky poslouchám, ty pozoruhodné proudy konverzace, a říkám si, kde se to v lidech bere. Ta potřeba kontroly. No kde? K čemu slouží to, že vaše Máňa bude dělat, co budete chtít. Co to ve vás sytí. Proč potřebujeme donutit někoho, kdo o nás nestojí, aby nás šíleně miloval. Vzteklý šéf, protivná manželka, panovačný partner, všichni nějakým způsobem uplatňují kontrolu, aby si udělali dobře. Aby upevnili svou dominanci a před

Jindra dostal od Jeziska duplo a Zitisko ho uci s duplem hrat. Zde duplovy dinosaurus pro brasku. Prijde mi uzasny!

Jindra spí a já přemítám nad šálkem kafe. Že moje nejlepší články na vědeckých serverech četlo třeba... třeba tak... dvě stě lidí. Za rok. Nebo za dva. Zatímco každý příspěvek, který napíšu na blog, čte třeba tisíc lidí... denně... Zhruba. Třeba na jednom vědeckém článku pracuju víc než rok. A přečte si ho fakt pár lidí. A nepochopí ho možná ani třeba jeden. A když napíšu sem na blog, že nepiju kávu, tak si to přečtou stovky lidí. Tak si říkám, kdyby mne přejelo auto? Co po mne zůstane? Hromada více či méně ironických příspěvků na bloggeru. Je to velice zajímavá představa, protože jaksi relativizuje tu důležitost práce. Možná nejsme na světě od toho, abychom pracovali. Možná jsme primárně od toho, abychom se sdíleli s ostatníma? Ať už má to sdílení sebedivnější formu? Nevím. Ale jsem ráda, že blog čtete! Díky!

Do noveho roku hlavne...radost ze zivota:-)